Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (9)No categories available
9 C 314/2021-35
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci
Anonymizovaný odstavec.
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
; doručovací adresa adresa žalovaného
o zaplacení 61 432,41 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 782,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 782,10 Kč od 3. 10. 2020 do zaplacení, v měsíčních splátkách po 5 000 Kč k poslednímu dni v měsíci počínaje prvým měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 614 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 782,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 782,10 Kč od 3. 10. 2020 do zaplacení, v měsíčních splátkách po 5 000 Kč k poslednímu dni v měsíci počínaje prvým měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 614 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 61 432,41 Kč spolu s úrokem v částce 6 470,44 Kč a úrokem ve výši 23,9 % ročně jdoucím z částky 60 718,41 Kč od 15. 10. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 50,10 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 60 718, 41 Kč od 15. 10. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, se sídlem adresa, jako právní předchůdkyní žalobkyně Smlouvu anonymizována čtyři slova číslo, na základě které anonymizována dvě slova poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 99 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 48 měsíčních splátkách ve výši 3 222,11 Kč. Strany se dále dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 23,90 % ročně, přičemž nedílnou součástí smlouvy je pak i Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky. Žalovaný však svou povinnost z uzavřené smlouvy nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a z toho důvodu banka využila svého práva a v souladu s Produktovými podmínkami prohlásila úvěr dne 29. 9. 2020 za okamžitě splatný v celé výši. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla původní věřitelkou postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 60 718,41 Kč, z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 6 470,44 Kč, z dlužného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 50,10 Kč a z dlužných poplatků ve výši 714 Kč. Žalobkyně přitom před podáním žaloby žalovaného ještě vyzvala předžalobní upomínkou k jejímu zaplacení, což však žalovaný neučinil. Pokud byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a doložení zkoumání úvěryschopnosti žalovaného při uzavření smlouvy, tak sdělila, že nebyla účastníkem uzavřené smlouvy o úvěru a konkrétní okolnosti nezná, avšak banka dle svého prohlášení ověřila přiměřeně schopnosti klienta splácet s ohledem na typ nabízeného produktu, a to prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (SOLUS), také kontrolou veřejných databází a zkoumáním nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by žalovanému bránila úvěr poskytnout. Současně sdělila, že žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 89 217,90 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému ve věci na den 12. 4. 2022 se za žalující stranu nikdo nedostavil, nepřítomnost byla předem písemně omluvena. Soud podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnost žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Žalovaný se k jednání dostavil a jako účastník potvrdil, že si předmětnou půjčku od právnická osoba skutečně vzal, šlo o půjčku na kliknutí, která se vyřizovala přes internetové bankovnictví a banka po něm nevyžadovala žádné informace, např. zda a kde je zaměstnán, na jakou dobu má pracovní poměr sjednán, jakého dosahuje příjmu, zda a v jaké výši má výdaje např. s bydlením, zda má jiné finanční závazky apod. Tehdy pracoval ve skladu s oblečením ve právnická osoba a pracovní poměr měl sjednán na dobu určitou do ledna 2019. Následně mu sice byla smlouva prodloužena, ale ze zdravotních důvodů musel po pár měsících skončit a v podstatě ho živila maminka. Od března 2022 je zaměstnán v anonymizována dvě slova v obec, kde je teď ve zkušební době a 18. 4. 2022 má podepisovat smlouvu. V době sjednání půjčky bydlel u maminky, kdy jí přispíval na nájem 3 000 Kč, na stravu 2 000 Kč měsíčně, 1 000 Kč ho stál telefon měsíc ně a měl množství krátkodobých půjček u Zaplo, Kamali, Creditportal aj. Se splácením mu vypomáhala maminka, která mu posílala peníze i na účet. Na úhradu svých běžných potřeb, včetně ošacení vynaložil cca 2 000 Kč měsíčně. Dále pomáhal mámě se splácením matrací a podložek, na které se nechali ukecat za cenu 50 000 Kč a na měsíční splátku 5 000 Kč mámě přispíval jednou polovinou. Půjčku se snažil splácet, ale měl hodně závazků a výdajů a tak uhradil celkem 89 217 Kč. Namítl, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezjišťovala jeho poměry při poskytnutí půjčky, neptala se na jeho příjmy ani výdaje a tím porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Je přesvědčen, že smlouva o půjčce je z toho důvodu neplatná a že by žalobkyni měl vrátit z titulu bezdůvodného obohacení jen to, co dostal půjčeno po započtení jeho splátek.
5. Soud ze Smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne datum, návrhu Smlouvy o anonymizována tři slova číslo ze dne datum, akceptace návrhu Smlouvy o anonymizována tři slova ze dne datum, Prohlášení o okamžité splatnosti a výzvy k úhradě dluhu z 29. 9. 2020, včetně doložení České pošty o odeslání téhož dne, Smlouvy o postoupení pohledávek z datum, vyrozumění o postoupení z 22. 7. 2021, předžalobní upomínky z 20. 8. 2021, Všeobecných obchodních podmínek, Ceníku 2017, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
6. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 99 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 48 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel, společnost právnická osoba proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 29. 9. 2020 za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni, což žalovanému bylo oznámeno. Na předmětný úvěr žalovaný celkem uhradil částku 89 217,90 Kč.
7. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že konkrétní okolnosti nezná, když nebyla účastnicí uzavřené smlouvy o úvěru, ale ze sdělení právní předchůdkyně vyplývá, že tato klienta hodnotila, kontrolovala dostupné informace v interních a externích databázích, zjm. bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR a při ohodnocení míry schopnosti klienta banka dále porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta s tím, že vůči bance měl klient v době podání žádosti další závazky, ale kapacita splácet byla pořád dostatečná. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně tak dospěla k závěru, že úvěryschopnost žalovaného byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout.
12. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Právní předchůdkyně žalobkyně nejen že dostatečně neověřovala a neposuzovala příjmovou stránku žalovaného (alespoň zjištěním a ověřením jeho čistého příjmu), ale ani stránku výdajovou. Po žalovaném právní předchůdce žalobkyně nepožadoval žádné údaje o jeho zaměstnavateli, výši příjmu, na jakou dobu má pracovní poměr sjednán, který měl mimochodem pouze do ledna 2019 a přesto zavázala žalovaného ke splácení na čtyři roky splátkami ve výši 3 222 Kč měsíčně. Žádným způsobem si nezjišťovala ani neověřovala jeho výdaje např. v souvislosti s bydlením, placením inkasa, splácením dalších finančních závazků, přestože z výpisu z účtu žalovaného je zřejmé, že mu dosti pravidelně finančně vypomáhala jeho matka. Žalovaný ve své výpovědi potvrdil, že žádné informace ohledně jeho příjmů a výdajů po něm banka při sjednávání úvěru nechtěla vědět. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovaným jeho výdaje sdělit, vysvětlit a doložit. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.
13. Za té situace proto žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně neprokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
14. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 99 000 Kč a žalovaný žalobkyni již na tuto smlouvu uhradil celkem částku 89 217,90 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni v tomto rozdílu ve výši 9 782,10 Kč dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit ve splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, jejichž výši sám navrhl. Současně přiznal soud žalobkyni vedle částky 9 782,10 Kč rovněž právo na zákonné úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 782,10 Kč od 3. 10. 2020 do zaplacení, a to v návaznosti na zesplatnění úvěru s výzvou k úhradě dluhu, kdy dopis byl odeslán 29. 9. 2020 a s připočtením tří dnů na doručení byl dluh splatný 2. 10. 2020. Ode dne následujícího se žalovaný ocitl v prodlení. Výši úroku z prodlení přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení.
15. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující neúspěch nad úspěchem žalovaného, by na ně měl částečně právo, náhradu nákladů řízení nepožadoval.
17. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud uložil žalobkyni doplatit soudní poplatek do výše dle položky 1 písm. b) do výše 5 % z žalované pohledávky, tj. do částky 3 072 Kč. Žalobkyně dosud uhradila soudní poplatek ve výši 2 458 Kč, je proto povinna doplatit částku 614 Kč.
18. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.