Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
16 C 59/2022-22
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 52.377,01 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná celé jméno žalované je povinna zaplatit žalobci částku 49.595,80 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 26.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 2.781,21 Kč, úrok ve výši 4.671,20 Kč, úrok ve výši 22,68% ročně z částky 49.656,37 Kč od 1.9.2020 do zaplacení a pro úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 52.377,01 Kč od 1.9.2020 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 3.294,90 Kč k rukám JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., příjmení obec a číslo, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci částku 49.595,80 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 26.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 2.781,21 Kč, úrok ve výši 4.671,20 Kč, úrok ve výši 22,68% ročně z částky 49.656,37 Kč od 1.9.2020 do zaplacení a pro úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 52.377,01 Kč od 1.9.2020 do zaplacení zamítá. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 3.294,90 Kč k rukám JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 52.377,01 Kč s úrokem ve výši 4.671,20 Kč a 22,68% ročně z částky 49.656,37 Kč od 1.9.2020 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 52.377,01 Kč od 1.9.2020 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že na základě žádosti ze dne 23.12.2019 poskytla právnická osoba anonymizována dvě slova pod obchodní značkou jméno anonymizováno (dále jen banka) žalované revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem do výše 50.000 Kč. Žalovaná prohlásila, že se seznámila s příslušnými podmínkami a sazebníkem, který tvoří součást smlouvy a že s nimi bez výhrad souhlasí. Banka poskytla žalované revolvingový úvěr, naposledy ve výši 50.734,80 Kč, který žalovaná čerpala prostřednictvím kreditní karty, když ke dni 7.2.2020 došlo k poslednímu čerpání úvěru. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky společně s případně sjednaným pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek, a to vždy k 17. kalendářnímu dni v měsíci. Žalovaná se zavázala hradit z poskytnutého úvěru úrok ve výši 22,68% ročně. Dále žalovaná ve smlouvě prohlásila srozumění s přehledem finančních důsledků nesplácení úvěru s poplatky dle sazebníku a smluvní pokuty. Žalovaná porušila své závazky, tím, že se dostala do prodlení s více než 2 po sobě následujících splátek nebo 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce. Banka využila svého práva a od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila. Odstoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 24.7.2020, když odstoupení nabylo účinnosti dne 31.8.2020. Dlužnou částku ve výši 57.048,21 Kč byla žalovaná povinna uhradit. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2020 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku na žalobce s účinností ke dni 22.9.2020. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 5.10.2020. Žalovaná pohledávka se skládá z jistiny ve výši 49.656,37 Kč, pojistného ve výši 1.108,45 Kč, poplatků ve výši 700 Kč a smluvní pokuty ve výši 912,19 Kč. Žalobce dále požaduje příslušenství pohledávky, které se skládá a úroků a úroků z prodlení. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.
Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek postoupila právnická osoba anonymizována tři slova na žalobce pohledávky specifikované v Příloze číslo smlouvy. Dopisem ze dne 2.10.2020 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalované.
Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v případě, že soud shledá, že dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Žalovaná vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.
V podání ze dne 11.4.2022 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalované splácet úvěr především na základě zhodnocení informací získaných od žalované před uzavřením smlouvy, kdy žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové a pracovní a jiné poměry. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že poskytnuté údaje jsou úplné, přesné, pravdivé. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu bylo zjištěno, že je od 2018 zaměstnána jako úřednice, výše jejích měsíčních příjmů činí 21.500 Kč. Celkové náklady na domácnost byly oceněny na částku 7.000 Kč. Právní předchůdce žalobce ověřuje na straně výdaje náklady na bydlení, které erpá z reálného sdělení ze strany klienta, vždy je kontroluje s tabulkou pro minimální náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště. Provádí automaticky komplexní posouzení žadatele dotazem do interního expertního systému. Právní předchůdce učinil dotaz do registru SOLUS, kde žalovaná nebyla vedena jako osoba se závazky po splatnosti. Žalovaná byla lustrována v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, katastru nemovitostí a registru ARES. Ověření žadatelem sděleného příjmu v prvé fázi probíhá oproti tabulce předpokládaných příjmů (sektor profese a typ vzdělání vs. Příjem), která je vytvořena na základě statistiky MSPV. Žalovaná v projednávané věci uhradila celkem částku 1.139 Kč.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne 23.12.2019 soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Aktuální úvěrový rámec činila částka 50.000 Kč. Žalovaná se zavázala hradit pravidelné měsíční splátky minimálně 5% z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však 500 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 22,68%, RPSN 27,84% Měsíční poplatek za správu a vedení účtu 50 Kč, výše měsíční úhrady za pojištění 5,99% měsíční splátky úvěru. Ve smlouvě žalovaná uvedla své osobní poměry je rozvedená, bankovní účet má 10let, má 2 vyživované děti, je nájemník. Uvedla zaměstnavatele, pracuje od 01/ 2018. Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem ve výši 21.500 Kč a celkové náklady domácnosti 7.000 Kč. Žalovaná nemá finanční závazky. Smlouva je žalovanou podepsána.
Z výpisu z úvěru číslo soud zjistil, jakým způsobem žalovaná úvěr čerpala a splácela. Dle tvrzení žalobce žalovaná čerpala celkem částku 50.734,80 Kč a uhradila celkem 1.139 Kč.
V dopise ze dne 24.7.2020 právní předchůdce žalobce oznámil žalované, že vzhledem k prodlení se splácením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy a vyzval ji k úhradě dlužné částky ve výši 57.049 Kč, která se stala splatná ke dni 31.8.2020.
Dopisem ze dne 2.10.2020 bylo žalované oznámeno, že právnická osoba anonymizována dvě slova smlouvou o postoupení pohledávek postoupila žalobci její pohledávku se všemi právy s ní spojenými. Dopis byl žalované odeslán dne 2.10.2020.
Předžalobní výzvou k plnění ze dne 8.12.2020 vyzval právní zástupce žalobce žalovanou k úhradě dluhu.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala revolvingový úvěr ve výši 50.734,80 Kč. Žalovaná svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnila (zaplatila částku 1.139 Kč) a z toho důvodu právní předchůdce žalobce dopisem ze dne 24.7.2020 od uzavřené úvěrové smlouvy odstoupil. Úvěry se tak stal splatný ke dni 31.8.2020. Dluh žalované ke dni 31.8.2020 činí částka 57.049 Kč. Pohledávka za žalovanou z předmětného úvěru byla následně postoupena žalobci, což bylo žalované oznámeno.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalované splácet právní předchůdce žalobce prověřil na základě prohlášení žalované v žádosti ze dne 23.12.2019. Žalobce uvedl, že z žádosti zjistil, že žalovaná je zaměstnaná jako úřednice, výše jejích měsíčních příjmů činí 21.500 Kč, což žalovaná ničím nedoložila. Žalovaná uvedla, že je rozvedená, má 2 děti a žije v nájmu. Celkové náklady domácnosti byly oceněny na částku 7.000 Kč. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (což právní předchůdce žalobce v dané věci neudělal a skutečný příjem neověřil). Právní předchůdce žalobce vycházel z údajů uvedených žalovanou ohledně nákladů domácnosti ve výši 7.000 Kč, aniž by tyto údaje ověřil (ani z žádného dokladu nevyplývá, že by žalovaná nějaké doklady o svých příjmech případně výdajích předkládala). Ani se nepozastavil nad velmi nízkými celkovými náklady domácnosti (7.000 Kč), když žalovaná uvedla, že žije v nájmu, je rozvedená a má 2 děti.„ Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Soud má za to, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, kdy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o příjmech a výdajích žalované. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil její schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky splácet, kdy vycházel pouze z tvrzení žalované, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno (z tvrzení žalobce), že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 50.734,80 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků a poplatků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 50.734,80 Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaná povinna podle § 2991 odst.1 vydat. Z výpisu z účtu a tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaná na úhradu úvěru zaplatila částku 1.139 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 49.595,80 Kč (50.734 – 1.139) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 24.2.2022. Nárok se stal splatným 25.2.2022 a žalovaná se dostala do prodlení od 26.2.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 26.2.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 84.030,51 Kč (částku 52.377,01 Kč + úrok 4.671,20 Kč + 19.500,30 Kč – úrok 22,68% ročně z částky 49.656,37 Kč od 1.9.2020 do 25.5.2022 + 7.482 Kč – úrok z prodlení 8,25% ročně z částky 52.377,01 Kč od 1.9.2020 do 25.5.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 51.016,70 Kč (jistina – 49.595,80 Kč + 1.420,90 Kč – úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z 49.595,80 Kč od 26.2.2022 do 25.5.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 60,7%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 39,3%. Poměr úspěchu tedy činí 21,4% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 2.619 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 3.220 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. ), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 300 Kč (§ 13 odst. 1 , 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.217,60 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř. ) Celkem 15.396,60 Kč, z toho 21,4% činí částka 3.294,90 Kč, kterou soud žalobci přiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.