Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (7)No categories available
5 C 41/2022-47
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 6 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od 19. 11. 2020 do 21. 5. 2021.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od 19. 11. 2020 do 21. 5. 2021. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 9. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou dne 19. 10. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit do 18. 11. 2020, což však neučinila. Žalobkyně, na níž byla pohledávka za žalovanou postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021, má tak nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši 6 000 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalované byly žaloba i předvolání doručeny na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., tj. 1. 4. 2022, tedy více než deset dní před prvním jednáním, které se konalo dne 13. 4. 2022. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žalovaná se k prvnímu jednání bez omluvy nedostavila, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř.
3. Soud zjistil následující skutkový stav:
4. Původní věřitelka právnická osoba poskytla žalované ve dnech 19. 10. 2020 a 22. 10. 2020 peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené přes internet. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit poskytnutý úvěr do 30 dnů. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud ničeho neuhradila.
5. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně se z jednání omluvila, nemohla být tudíž poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.
6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
7. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi společnosti právnická osoba a žalovanou je absolutně neplatná, neboť původní věřitelka nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet.
9. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, a to konkrétně ve výši 6 000 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku 6 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z.
10. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemohl soud vycházet ze splatnosti úvěru sjednané ve smlouvě. Dlužná částka se proto stala splatnou na výzvu žalobkyně. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě 6 000 Kč předžalobní výzvou k plnění, která byla odeslána žalované doporučeně dne 15. 5. 2021, třetím dnem, tj. 18. 5. 2021, se výzva dostala do právní sféry žalované. Žalovaná tak byla povinna vrátit dlužnou částku v přiměřené lhůtě tří dnů (tj. do 21. 5. 2021). Vzhledem k tomu, že tak žalovaná neučinila, ocitla se dnem 22. 5. 2021 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data má tedy žalobkyně dle § 1970 o. z. nárok na zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,25 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.
11. Žalobkyně byla ve sporu převážně úspěšná, současně odeslala na poslední známou adresu žalovanou výzvu k plnění, a proto má dle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v plné výši (neúspěch žalobkyně byl pouze nepatrný). Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400, odměnou za 3 úkony právní služby po 200 Kč dle 14b odst. 1 advokátního tarifu, a to za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a podání žaloby, náhradou hotových výdajů ve výši 3 x 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, k tomu byla připočtena 21 % DPH ve výši 189 Kč, neboť právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady řízení žalobkyně tak činí celkem 1 489 Kč. Soud postupoval při určení odměny advokáta dle § 14b advokátního tarifu, neboť se jedná o formulářovou žalobu podávanou žalobkyně opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž předmět řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč.
12. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.