Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
5 C 58/2022-52
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 2 550 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 700 Kč od 12. 8. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 228,68 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 215,75 Kč, co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a co do částky ve výši 850 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 700 Kč od 12. 8. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 228,68 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 215,75 Kč, co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a co do částky ve výši 850 Kč. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 11. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 1 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 700 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 228,68 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 215,75 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a smluvní pokuty ve výši 850 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 18. 12. 2019 se společností právnická osoba smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr ve výši 1 700 Kč a ve které se žalovaná zavázala uhradit poplatek ve výši 1 956,57 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši 40 % ročně za dobu trvání úvěru, to vše do 17. 1. 2020 Smlouva byla uzavřena přes internet. Žalovaná dlužnou částku neuhradila (na svůj závazek nezaplatila ničeho). Následně původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021. Žalovaná dosud dluží jistinu 1 700 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 956,57 Kč, smluvní úrok 963,18 Kč a smluvní pokutu 850 Kč (vypočtenou sazbou 0,1 % denně z dlužné částky za období od 18. 1. 2020 do 6. 9. 2020.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Z ust. § 46b písm. a) zákona ča. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání byly žalované doručeny dne 26. 3. 2022, a to uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. Následně byly písemnosti vloženy do domovní schránky žalované. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř.
3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka právnická osoba a žalovaná sjednaly přes internet dne 18. 12. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které původní věřitelka poskytla žalované finanční prostředky ve výši 1 700 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala uhradit do 17. 1. 2020 kromě jistiny také poplatek ve výši 1 956,57 Kč a úrok ve výši 40 % ročně. RPSN činila 15 011,50 %. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalovaná na dluh dosud nic neuhradila. V tomto ohledu soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala, ačkoliv má v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni.
4. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.
5. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
6. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy v dané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila úvěruschopnost žalované. Z toho důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná dle § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z.
7. Nad rámec toho soud považuje sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 956,57 Kč, splatný do 30 dnů společně s jistinou, za nepřiměřeně vysoký a v rozporu s dobrými mravy, když několikanásobně převyšuje běžné úroky požadované bankami. RPSN činí dle smlouvy o úvěru 15 011,50 %, což je sazba zcela zjevně nepřiměřená.
8. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 1 700 Kč. Žalovaná má povinnost tvrdit a prokázat, zda a jakou částku žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, uhradila. Žalovaná v tomto směru ničeho netvrdila, soud proto vycházel ze skutkových tvrzení žalobkyně, podle kterých žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tak má nárok na vrácení částky 1 700 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., neboť žalovaná se o tuto částku obohatila. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta, neboť v neplatné smlouvě o úvěru nemohly být platně sjednány žádné poplatky, úroky ani smluvní pokuty.
9. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě o úvěru. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu úvěru) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Oznámení o postoupení pohledávky a výzva k plnění byly žalované odeslány doporučeně dne 29. 7. 2021, nejpozději třetím dnem od odeslání (tj. 1. 8. 2021) se oznámení dostalo do právní sféry žalované. Žalovaná byla povinna uhradit dluh do 11. 8. 2021, pokud tak neučinila, je od 12. 8. 2021 v prodlení s úhradou dluhu, a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,5 % ročně.
10. Ve sporu byla převážně úspěšná žalovaná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
11. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.