Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 446/2021-49
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa, PSČ obec a číslo
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 8 379,85 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 186 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 186 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 193,85 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 439,88 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 186 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 186 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 193,85 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 439,88 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 14. 20. 2020 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 8 379,85 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 12. 5. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru s limitem 10 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému postupně peněžní prostředky v celkové výši 18 225 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli čerpanou částku spolu s úroky, poplatky a pojistným v měsíčních splátkách po 144 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení částky 8 379,85 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 6 625, 88 Kč, úroků ve výši 753,97 Kč a nákladů za upomínky ve výši 1 000 Kč. Žalovaný dosud dluh neuhradil
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na den 2. 5. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy, obchodních podmínek, souhlasu, odstoupení (2x), výpisu z účtu, dvou podacích archů, sazebníku, pěti upomínek, výpočtu příslušenství a zprávy o posouzení úvěryschopnosti.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru N-Times ze dne 12. 5. 2017 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne uzavřeli písemnou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku až do limitu 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli čerpanou částku spolu s úroky, poplatky a pojistným v měsíčních splátkách po 144 Kč Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je zaměstnána jako dělník Správy silnic Karviná s čistým příjmem 17 000 Kč. Nemá jiné příjmy. Za nájem bez služeb a energií platí 5 000 Kč. Nemá jiné výdaje ani dluhy, nemá jiné úvěry. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalovaný postupně vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 18 225 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud uhradil částku 18 039 Kč. Z dopisu ze dne 1. 7. 2020 soud zjistil, že žalobkyně ne neplacení splátek odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu 8 379,85 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě písemně uzavřené smlouvy u ní žalovaný postupně vyčerpal částku v celkové výši 18 225 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně se pouze spolehla na údaje uvedené žalovaným ve smlouvě, ale nenechala si jím doložit jeho příjmy a výdaje, zejm. pracovní smlouvu, z níž by bylo patrné, zda jde o zaměstnanecký poměr na dobu určitou či neurčitou, výplatní pásky, nájemní smlouvu, výši nájemného a energie, nijak nezkoumala jeho osobní poměry. K jednání nařízenému na den 2. 5. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 186 Kč (rozdíl mezi vyčerpanou částkou – jistinou ve výši 18 225 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 18 039 Kč). Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 8 193,85 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 439,88 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 186 Kč ode dne 14. 7. 2020, kdy měl žalovaný dle původní smlouvy vrátit jistinu, neboť má soud za to, že lze tento termín navázaný na dobrovolnou lhůtu k plnění v odstoupení ze smlouvy ze dne 1. 7. 2020 brát jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení je převážně úspěšný žalovaný, neboť žaloba byla vůči němu z větší části zamítnuta, a měl by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).