Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 C 446/2021-49

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení

sídlem adresa, PSČ obec a číslo

proti;

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení částky 8 379,85 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 186 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 186 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 193,85 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 439,88 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 186 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 186 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 193,85 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 439,88 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobou doručenou soudu dne 14. 20. 2020 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 8 379,85 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 12. 5. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru s limitem 10 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému postupně peněžní prostředky v celkové výši 18 225 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli čerpanou částku spolu s úroky, poplatky a pojistným v měsíčních splátkách po 144 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení částky 8 379,85 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 6 625, 88 Kč, úroků ve výši 753,97 Kč a nákladů za upomínky ve výši 1 000 Kč. Žalovaný dosud dluh neuhradil

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 2. 5. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy, obchodních podmínek, souhlasu, odstoupení (2x), výpisu z účtu, dvou podacích archů, sazebníku, pěti upomínek, výpočtu příslušenství a zprávy o posouzení úvěryschopnosti.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru N-Times ze dne 12. 5. 2017 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne uzavřeli písemnou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku až do limitu 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli čerpanou částku spolu s úroky, poplatky a pojistným v měsíčních splátkách po 144 Kč Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je zaměstnána jako dělník Správy silnic Karviná s čistým příjmem 17 000 Kč. Nemá jiné příjmy. Za nájem bez služeb a energií platí 5 000 Kč. Nemá jiné výdaje ani dluhy, nemá jiné úvěry. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalovaný postupně vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 18 225 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud uhradil částku 18 039 Kč. Z dopisu ze dne 1. 7. 2020 soud zjistil, že žalobkyně ne neplacení splátek odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu 8 379,85 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě písemně uzavřené smlouvy u ní žalovaný postupně vyčerpal částku v celkové výši 18 225 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně se pouze spolehla na údaje uvedené žalovaným ve smlouvě, ale nenechala si jím doložit jeho příjmy a výdaje, zejm. pracovní smlouvu, z níž by bylo patrné, zda jde o zaměstnanecký poměr na dobu určitou či neurčitou, výplatní pásky, nájemní smlouvu, výši nájemného a energie, nijak nezkoumala jeho osobní poměry. K jednání nařízenému na den 2. 5. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci ZoSÚ ve spojení s  o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu ( ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 186 Kč (rozdíl mezi vyčerpanou částkou – jistinou ve výši 18 225 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 18 039 Kč). Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 8 193,85 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 439,88 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 186 Kč ode dne 14. 7. 2020, kdy měl žalovaný dle původní smlouvy vrátit jistinu, neboť má soud za to, že lze tento termín navázaný na dobrovolnou lhůtu k plnění v odstoupení ze smlouvy ze dne 1. 7. 2020 brát jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení je převážně úspěšný žalovaný, neboť žaloba byla vůči němu z větší části zamítnuta, a měl by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné ( ).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí ( ).