Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 2/2022-49
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 6.181,10 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4.996,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.996,60 Kč od 16. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 1.184,50 Kč.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3.994 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4.996,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.996,60 Kč od 16. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 1.184,50 Kč. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3.994 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacen částky ve výši 6.181,10 Kč. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva ke službě anonymizováno účet – smlouva o nákupním účtu a součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník platný ke dni uzavření smlouvy. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku. Dále tvrdila, že na základě uvedené smlouvy se žalobkyně zavázala za žalovaného uhradit vybraným e-shopům kupní cenu za žalovaného, který v případě, že od kupní smlouvy neodstoupí do 14 dnů od doručení zboží, tak se žalovaný zavazuje zaplatit žalobkyni kupní cenu. Současně byla žalovanému na základě jeho objednávky vystavena a aktivována služby„ anonymizováno karta“, která je platebním prostředkem, kterým lze zaplatit za zboží kupní cenu prostřednictvím účtu. Karta byla aktivována prostřednictvím účtu. Na základě smlouvy o nákupním účtu ze dne datum byla žalovanému zřízena služba anonymizováno nákupní účet a limit odložených plateb žalovaného činil až 30.000 Kč. Žalovaný vyčerpal prostřednictvím anonymizováno karty ze svého nákupní účtu částku ve výši 4.996,60 Kč. Žalobkyně požaduje uhradit dlužnou jistinu ve výši 4.996,60 Kč. Dále požaduje uhradit poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 650 Kč + 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky ve výši 1.184,50 Kč dle uzavřené smlouvy. Dále žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky byla dne datum prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o nákupním účtu (smlouva ke službě anonymizováno účet) a byla aktivována anonymizováno karta jako platební prostředek k tomuto účtu a limit odložených plateb žalovaného byl až 30.000 Kč (smlouva ke službě o anonymizováno nákupním účtu, obchodní podmínky, ceník). Žalovaný prostřednictvím anonymizováno karty vyčerpal z anonymizováno účtu částku ve výši 4.996,60 Kč (vyúčtování, předpis čerpání – výstup ze systému žalobce s přehledem transakcí provedených kartou). Ve smlouvě ke anonymizováno účtu bylo sjednáno a v obchodních podmínkách, že v případě využití služby odložené splatnosti bude účtován poplatek za prodloužení splatnosti dle počtu uplynulých dnů a v případě uhrazení do 30 a více dnů po splatnosti vyúčtování bude účtován žalobkyní poplatek 650 Kč + 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky (smlouva ke službě anonymizováno nákupního účtu, obchodní podmínky, ceník, vyúčtování). Přes upomínku žalobkyně žalovaný ničeho neuhradil (předžalobní výzva). Žalobkyně tak požaduje uhradit poskytnutou jistinu ve výši 4.996,60 Kč a naúčtované poplatky dle ceníku ve výši 650 Kč + 10 % z celkového vyúčtování 4.909,60 Kč, tedy 491 Kč + 650 Kč, tj. 1.141 Kč. Další poplatek vyúčtovala žalobkyně žalovanému za prodlení s úhradou za vyúčtování vystaveného v březnu 2020, a to dle čl. 2 smlouvy o nákupním účtu, dle kterého poplatek z prodlení činí maximálně 50 Kč z celkového vyúčtování, tedy z částky 87 Kč požaduje žalobkyně uhradit částku ve výši 43,50 Kč, celkem tedy na poplatkách částku ve výši 1.184,50 Kč.
4. Předloženou smlouvu posoudil soud dle jejího obsahu po právní stránce jako smlouvu o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 obč. zákoníku, dle kterého se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jako úroky/odměnu úvěrujícího pak soud vyhodnotil nároky požadované žalobkyní jako poplatky, když z obsahu jejich sjednání je zjevné, že se jedná o odměnu poskytovatele úvěru a tedy o úroky, které jsou stanoveny jednak fixně, v daném případě 650 Kč a dále 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky. Dále se jedná o smluvní pokutu dle čl. 2 smlouvy o nákupním účtu, v daném případě požadovanou do výše 43,50 Kč, kde je sjednán nárok žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 50 % z celkového vyúčtování. V daném případě soud vyhodnotil danou smlouvu o úvěru jako smlouvu o spotřebitelském úvěru a podrobil ji z úřední povinnosti přezkumu podle ust. § 86 odst. 2 věta první zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
5. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle
§ 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
6. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona
č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu
ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).
7. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění o pravidelných příjmech a výdajích podávajících se pouze z tvrzení žalovaného a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen splácet úvěr do rámce až 30.000 Kč.
8. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne
20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky jméno příjmení ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
9. Neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
10. Soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.
11. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do poskytnuté jistiny ve výši 4.996,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení vyplývá z ust. § 1970 obč. zákoníku ve výši nař. vlády č. 351/2013 Sb. Další uplatněné nároky žalobkyní byly s ohledem na výše uvedené posouzeny jako nedůvodné a byly soudem zamítnuty.
12. Pokud jde o náklady řízení, postupoval soud dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a vycházel z částečného úspěchu a neúspěchu v dané věci, kdy úspěch žalobkyně byl vyčíslen co do 96,74 %, kdy soud kapitalizoval i žalobkyni přiznané úroky z prodlení a to do data vyhlášení rozsudku. Úspěch žalovaného pak činil 19,16 %. Výsledný úspěch žalobkyně činí 78 %. V této věci by 100 % nákladů řízení představovalo částku ve výši 5.120 Kč (tj. zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a dále postup dle ust. § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., když soud má za to, že je na místě použít cit. ustanovení, neboť se jedná o peněžitý nárok nepřevyšující 50.000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Dle cit. vyhlášky 3 vykonané úkony právní služby po 200 Kč, a to za převzetí věci, výzvu k plnění a sepis žaloby a dále 3 RP po 100 Kč ke každému úkonu dle cit. vyhlášky. Dále odměna za účast na jednání soudu dne 4. 4. 2022 v době od 10.30 hod. do 11.15 hod., kdy v tomto případě dle ust. § 7 cit. vyhlášky činí sazba za tento úkon 1.500 Kč. Dále v souladu s cit. vyhláškou a podle ust. § 13 odst. 4 byl přiznán 1 RP ve výši 300 Kč. Dále bylo přiznáno cestovné dle § 14 odst. 3 cit. vyhlášky, a to náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny při cestě na jednání z obec do obec a zpět, tedy celkově ve výši 400 Kč a cestovné při použití osobního vozidla registrační značka FIAT AUTO S.P.A. TORINO, při spotřebě paliva BA 95 B a průměrné spotřebě 7,3 km benzínu /100 km. Sazba benzínu činí dle vyhl. 511/2021 Sb. účinné od 1. 1. 2022 cenu 37,10 Kč/1l benzínu automobilového 95 oktanů. Bylo ujeto 108 km a výsledné cestovné tedy činí částku ve výši 293,30 Kč. Dále byla dle cit. vyhlášky přiznána sazba základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 4,70 Kč a výsledná částka při ujetí 108 km činí 507,60 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, bylo přiznáno 21 % DPH ve výši 819, 126 Kč. Výsledné náklady řízení při 100% úspěchu by představovaly částku ve výši 5.120 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla úspěšná co do 78 %, byla jí přiznána odpovídající náhrada nákladů řízení ve výši 3.994 Kč Náklady řízení jsou splatné k rukám právního zástupce žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu).
Nesplní-li žalovaný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat podaným návrhem u soudu výkonu takového rozhodnutí.