Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 217/2021-27

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 13 287 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 70,52 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 287 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 32,78 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 287 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizováno.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 70,52 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 287 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 32,78 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 287 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 13 287 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž žalobkyně poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, pevným úrokem ve výši 392 Kč účtovaným za druhý až osmý měsíc trvání úvěru, jednorázovým poplatkem za expres výplatu ve výši 199 Kč, měsíčním poplatkem za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč a měsíčním poplatkem za SMS servis ve výši 49 Kč v 24 měsíčních splátkách ve výši uvedené ve splátkovém kalendáři. Úvěrová smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek žalobkyně v chráněném prostředí přístupném jen na základě zvoleného hesla. Podpis žalované byl nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného ze strany žalobkyně na telefonní číslo uvedené v žádosti o úvěr na webových stránkách žalobkyně. Identita žalované byla pak ověřena tím způsobem, že žalovaná zaslala ze svého bankovního účtu na účet žalobkyně ověřovací poplatek v částce 1 Kč a jelikož byl bankovní účet veden na jméno, který se shodoval se jménem žalované, došlo k převedení finančních prostředků z úvěru na tento účet. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že provedla tzv. credit scoring žalované, a to prostřednictvím automatizovaného systému na základě parametrů vytvořených odbornými zaměstnanci, kdy výsledkem tohoto procesu bylo zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky. Vstupními údaji pro provedení tohoto credit scoringu byl čistý měsíční příjem žalované, příjem ostatních členů domácnosti, výše výdajů domácnosti a počet dětí. Dále žalobkyně vycházela z životního minima člena domácnosti a z výše měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů Českého statistického úřadu. Konečně provedla také lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, v nichž nebyl o žalované nalezen negativní záznam. Závěrem žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na analýzu, které byla žalovaná při sjednávání úvěru podrobena, splnila podmínky zákona a ve věci postupovala s odbornou péčí. Odkázala ještě na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. ze dne 26. 3. 2020, v němž soud uvedl, že soud nemůže vzít za jediný přípustný pouze svůj model posouzení úvěruschopnosti, když zákon konkrétní metodiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nestanoví a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, dle kterého při absenci dostatečně ověřených zjištění o výdajích spotřebitele má věřitel využívat veřejně dostupné informace jako jsou údaje o životním a existenčním minimu či o průměrných výdajích obyvatelstva a na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru, z něhož se mimo jiné podává, že nelze dovozovat jeden konkrétní nejlepší postup posuzování úvěruschopnosti a že řadu výdajů lze zjistit pouze od samotného spotřebitele a je v podstatě nemožné jejich výši jakkoli dokumentárně ověřit. Žalovaná se však dostala se splácením úvěru do prodlení a dlužné splátky neuhradila ani přes výzvy žalobkyně, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru ke dni 8. 6. 2020. Žalovaná pak za dobu trvání smluvního vztahu žalobkyni neuhradila ničeho. Zažalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč, z dlužného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, z poplatku za express výplatu ve výši 199 Kč, z poplatků za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, z poplatků za SMS servis ve výši 245 Kč, z úroků ve výši 1 568 Kč, ze smluvních pokut v celkové výši 1 956 Kč a z účelně vynaložených nákladů ve výši 560 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 4. 1. 2021 do 11. 2. 2021 ve výši 103,30 Kč a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky od 12. 2. 2021 do zaplacení.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  rozhodl soud věc bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o bezúčelovém úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, úrokem ve výši 49,20 % ročně, jednorázovým poplatkem za službu expres výplata ve výši 199 Kč, měsíčním poplatkem ve výši 99 Kč za službu bezpečná splátka a měsíčním poplatkem ve výši 49 Kč měsíčně za službu SMS servis v 24 měsíčních splátkách ve výši dle splátkového kalendáře tvořícího součást smlouvy. K uzavření smlouvy došlo shora popsaným způsobem uvedeným v textu smlouvy v oddíle„ Uzavírání úvěrových smluv“, kdy byl podpis žalované nahrazen podpisovým SMS kódem číslo. Ověření totožnosti žalované před uzavřením smlouvy bylo provedeno na podkladě občanského průkazu, jehož kopii žalobkyně doložila. Dle doloženého výpisu proplacení smlouvy došlo dne datum k vyplacení částky 8 000 Kč na účet žalované uvedený ve smlouvě. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho.

1. Žalobkyně doložila náhled ze svého interního systému obsahující žádost žalované o poskytnutí úvěru, v níž žalovaná uvedla svůj měsíční příjem ve výši 12 000 Kč, měsíční příjem ostatních členů domácnosti ve výši 22 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti ve výši 5 000 Kč. Doložila také náhled lustrace v registru SOLUS, z níž je zřejmé, že žalovaná nebyla v tomto registru vedena, náhled lustrace v Centrální evidenci exekucí, z níž je zřejmé, že proti žalované žádná exekuce vedena nebyla, náhled lustrace žalované v registru ISIR, z níž je zřejmé, že proti žalované nebylo vedeno insolvenční řízení a úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, dle níž žalovaná v době uzavření smlouvy neměla závazky ze smluv o úvěru či o zápůjčce u jiných poskytovatelů.

1. Dopisem ze dne 20. 4. 2020 měla být žalovaná vyzvána k úhradě pohledávek vzniklých z titulu předmětné smlouvy o úvěru s tím, že v opačném případě po ní bude žalobkyně požadovat okamžité splácení celého úvěru. Následně již měla být žalovaná dopisem ze dne 8. 6. 2020 vyzvána k úhradě veškerých závazků ze smlouvy do 14 dnů od sepsání výzvy. Prokazatelně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 4. 12. 2020, k níž žalobkyně doložila podací arch z téhož dne, přičemž byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě do 30 dnů od sepsání upomínky.

1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Tato smlouva měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s  odst. (1) :„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měla přístup pouze žalovaná po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

1. Žalobkyně přitom při posuzování úvěruschopnosti žalované zjevně vycházela pouze z ničím nepodloženého prohlášení žalované o výši jejích příjmů a výdajů, aniž by se dokonce vůbec jakkoli zajímala o to, z čeho sestávají žalovanou uváděné příjmy a výdaje. Je proto nepochybné, že žalobkyně postupovala v rozporu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky. Co se týče výdajové stránky, zde lze připustit, aby žalobkyně ohledně výdajů na jídlo, drogerii, ošacení apod. vycházela podpůrně z údajů o životním minimu, jak uvedl rovněž Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, na který žalobkyně odkazovala, neboť jde o výdaje, jejichž výši lze zpravidla prakticky ihned snížit právě s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce. Lze se také ztotožnit s názorem uvedeným v komentáři k zákonu o spotřebitelském úvěru, že řadu výdajů nelze jakkoli dokumentárně ověřit. To však nelze říci o nákladech spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které obvykle na rozdíl od shora uvedených výdajů snížit okamžitě nejde, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Údaje Českého statistického úřadu zde pak nemohou být relevantní, neboť výše těchto výdajů u jednotlivých osob se výrazně liší s ohledem na to, zda daná osoba má vlastní bydlení či zda bydlí v nájmu a zda jde o nájem městského bytu či bytu soukromého majitele. Žalobkyně se přitom zjevně o způsob bydlení žalované vůbec nezajímala. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

1. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky ze dne 4. 12. 2020, v níž byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě do 30 dnů od sepsání výzvy. Žalovaná tak byla povinna úhradu provést do 3. 1. 2021. Ode dne následujícího, tj. ode dne 4. 1. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 70,52 Kč a úrok z prodlení z částky 8 000 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 5 287 Kč, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 32,78 Kč a úroku z prodlení z částky 5 287 Kč od 12. 2. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

1. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 13 287 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 8 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci ze 60 % úspěšná a ze 40 % neúspěšná (ze 40 % byla úspěšná žalovaná) a má vůči žalované právo na náhradu 20 % nákladů řízení.

1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle bodu 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud tedy přiznal žalobkyni vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.