Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 225/2021-50
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 11 624,67 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 226,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 14. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 398 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 16. 1. 2020 do 13. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 081 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 226,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 14. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 398 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 16. 1. 2020 do 13. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 081 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení celkové částky 11 624,67 Kč s tím, že se žalovanou uzavřela dne datum„ Smlouvu k službě anonymizována dvě slova“, která upravovala podmínky čerpání finančních prostředků ze strany žalované prostřednictvím služby„ anonymizována dvě slova“ provozované žalobkyní. Podstata této služby spočívala v tom, že bylo žalované umožněno, aby ve vybraných e-shopech hradila své nákupy právě prostřednictvím„ anonymizována dvě slova“, a to až do výše aktuálního nevyčerpaného finančního limitu. S provozovateli vybraných e-shopů měla žalobkyně uzavřenu smlouvu, na základě které se zavázala uhradit jim kupní cenu za zboží objednané jejich zákazníky, k nimž patřila rovněž žalovaná, přičemž tyto e-shopy postoupily na žalobkyni pohledávky za zákazníky představované kupní cenou, kterou byli zákazníci povinni uhradit v případě, že nevyužili svého práva od kupní smlouvy odstoupit. Žalovaná dále využila rovněž možnosti zřídit si„ anonymizována dvě slova“ napojenou na její„ anonymizována dvě slova“, kterou mohla následně platit za zboží a služby. Veškeré shora uvedeným způsobem provedené nákupy a platby za každý kalendářní měsíc pak byly žalované vyúčtovány se splatností vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Vedle těchto nákupů a plateb byly žalované vyúčtovány rovněž poplatky za prodloužení splatnosti. Tato smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek žalobkyně po provedené registraci žalované. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované. Vycházela přitom z prokázaného měsíčního příjmu žalované a dále provedla lustraci žalované v Centrální evidenci exekucí, v registru SOLUS a v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně nicméně podotkla, že dle jejího názoru poskytnutá služba nepředstavuje úplatný úvěr, neboť žalované nebyly za uzavření účtovány žádné poplatky, tudíž se na žalobkyni nevztahuje povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované uložená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Konkrétně žalobkyně žalované vyúčtovala cenu za zboží dodané právnická osoba anonymizováno v částce 571 Kč, cenu za zboží dodané společností právnická osoba v částce 707 Kč, cenu za zboží dodané právnická osoba příjmení jméno v částce 579 Kč a dále souhrn měsíčních plateb uskutečněných žalovanou prostřednictvím„ anonymizována dvě slova“ v měsíci listopadu 2019 ve výši 577,56 Kč a souhrn měsíčních plateb uskutečněných žalovanou prostřednictvím„ anonymizována dvě slova“ v měsíci prosinci 2019 ve výši 7 917,73 Kč. Celkově žalované vznikla povinnost uhradit žalobkyni částku 10 352,29 Kč, přičemž uhradila pouze částku 1 125,62 Kč, která byla částečně započtena na úhradu poplatků za prodloužení splatnosti v částce 63 Kč a částečně na výše uvedené vyúčtované částky, tudíž zůstala žalovaná žalobkyni dlužna celkovou částku 9 289,67 Kč. Ve zbývající části, tj. co do částky 2 335 Kč, se jedná o součet smluvních pokut naúčtovaných žalované za prodlení s úhradou souhrnných vyúčtování za měsíce listopad 2019 a prosinec 2019, a to za každé vyúčtování v částce 650 Kč (150 Kč za prvních pět dnů po splatnosti a 100 Kč vždy za každých dalších pět dnů po splatnosti) a dále v částce odpovídající 10 % z celkové neuhrazené vyúčtované částky, tj. ve výši 185 Kč a 850 Kč. S ohledem na prodlení žalované s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 9 289,67 Kč od 16. 1. 2020, tj. ode dne následujícího po splatnosti vyúčtování, do zaplacení.
1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne datum uzavřena„ Smlouva k službě anonymizována dvě slova“, na základě níž se žalobkyně zavázala zřídit žalované zdarma a bez poplatků účet, prostřednictvím něhož jí bude umožněno realizovat platby za zboží či služby do určeného limitu. V obchodních podmínkách tvořících nedílnou součást smlouvy bylo výslovně uvedeno, že služba je poskytována jako bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě možnosti odkládání plateb ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se zavázala hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů provedených prostřednictvím zřízeného účtu, a to vždy alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání, přičemž bližší podmínky těchto úhrad byly vymezeny v Obchodních podmínkách tvořících nedílnou součást smlouvy. V souladu s bodem 2. sekce„ Zřízení anonymizována dvě slova“ obchodních podmínek bylo žalované vyúčtování vystaveno vždy bezprostředně po skončení každého kalendářního měsíce a jeho splatnost nastala vždy k 15. dni následujícího kalendářního měsíce. Jestliže by žalovaná neuhradila splatné vyúčtování v plné výši, došlo automaticky k odložení platby zbývající části vyúčtování o jeden měsíc, a to i opakovaně, jak bylo uvedeno v sekci„ Odložení splatnosti“ obchodních podmínek. V takovém případě byl žalované vypočten poplatek za prodloužení splatnosti s tím, že výše úrokové sazby byla odvislá od výše odkládané částky a v závislosti na jejím růstu se snižovala. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy dle bodu 7. sekce„ Zřízení anonymizována dvě slova“ byl podpis žalované nahrazen verifikačním kódem zaslaným žalované prostřednictvím SMS po dokončení registrace na webových stránkách žalobkyně, přičemž dle doloženého výpisu z interního systému žalobkyně tento kód byl žalované zaslán dne datum. Totožnost žalované byla ověřena na základě scanu občanského průkazu žalované, který žalobkyně doložila. V článku 2.6 smlouvy bylo pro případ, že žalovaná neuhradí jakékoli zaslané a splatné vyúčtování či alespoň 10 % z částky všech dosud nesplacených čerpání, ujednáno, že se vyúčtování stane splatným v plném rozsahu a žalované vznikne povinnost uhradit žalobkyni kromě dlužné částky rovněž účelně vynaložené náklady, smluvní pokutu, jejíž výše se bude odvíjet od délky prodlení, a zákonný úrok z prodlení, přičemž zde bylo výslovně uvedeno, že výše účelně vynaložených nákladů a smluvních pokut je stanovena v Obchodních podmínkách. Celkové smluvní sankce byly omezeny maximálně do výše 50 % aktuální dlužné částky. Dle obchodních podmínek výše účelně vynaložených nákladů, které byla žalobkyně oprávněna žalované účtovat v případě prodlení, činila za pět dnů po splatnosti 150 Kč, za 10 dnů po splatnosti činila 250 Kč, za 15 dnů po splatnosti činila 350 Kč, za 20 dnů po splatnosti činila 450 Kč, za 25 dnů po splatnosti činila 550 Kč a za 30 a více dnů po splatnosti činila 650 Kč plus 10 % z celkového vyúčtování nebo objednávky.
1. Žalobkyně dále doložila výpis ze svého interního systému. Dle zde uvedených údajů měla mít žalovaná v době uzavření smlouvy příjem ze zaměstnání ve výši 19 000 Kč měsíčně, výdaje ve výši 9000 Kč měsíčně a dluhy, které splácela částkou 2 900 Kč měsíčně.
1. Dne datum si žalovaná objednala přes webové stránky webová adresa zboží v celkové ceně 571 Kč, což bylo zjištěno z doložené objednávky číslo dále si dne datum objednala přes webové stránky webová adresa zboží v celkové ceně 707 Kč, což bylo zjištěno z doložené objednávky číslo konečně si dne datum objednala přes webové stránky webová adresa zboží v celkové ceně 579 Kč, což bylo zjištěno z doložené objednávky číslo. Žalobkyně doložila smlouvy, které uzavřela s provozovateli shora uvedených serverů, na základě nichž se tito provozovatelé zavázali umožnit svým zákazníkům využít žalobkyní nabízenou službu„ Twisto“ a v nichž postoupili pohledávky za zákazníky představované kupní cenou za zboží na žalobkyni.
1. Z doloženého výpisu z„ anonymizována dvě slova“ jsou patrné platby, které žalovaná provedla v průběhu měsíce listopadu 2019 a v průběhu měsíce prosince 2019 z tohoto účtu prostřednictvím„ anonymizována dvě slova“, přičemž výše těchto plateb za měsíc listopad 2019 činila v souhrnu 577,56 Kč a výše těchto plateb za měsíc prosinec 2019 činila v souhrnu 7 917,73 Kč.
1. Vyúčtováním splatným ke dni 15. 1. 2020 byly žalované ze strany žalobkyně vyúčtovány shora uvedené platby za měsíc listopad 2019 a vedle těchto plateb jí byly dále vyúčtovány poplatky z prodlení v celkové výši 835 Kč a poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 63 Kč. Dalším vyúčtováním splatným rovněž ke dni 15. 1. 2020 byly žalované vyúčtovány shora uvedené platby za měsíc prosinec 2019 a vedle těchto plateb jí byly dále vyúčtovány poplatky z prodlení v celkové výši 1 500 Kč a smluvní pokuta ve výši 3 334,65 Kč (tuto však žalobkyně po žalované nepožadovala). Žalovaná přitom byla prostřednictvím doložené e-mailové komunikace ze strany žalobkyně opakovaně upozorňována na skutečnost, že je v prodlení s úhradou shora uvedených plateb za služby a že jí jsou ze strany žalobkyně účtovány poplatky za toto prodlení.
1. K úhradě dlužných částek do 13. 2. 2021 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 3. 2. 2021, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.
1. Předmětná smlouva měla být mezi účastníky uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A též v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ V daném případě došlo ze strany žalované ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného verifikačního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měla po provedené registraci a ověření totožnosti přístup pouze žalovaná. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Je totiž zřejmé, že žalobkyně na požádání žalované fakticky poskytovala finanční prostředky k úhradě jejích závazků vůči třetím subjektům, které byla žalovaná následně povinna žalobkyni vrátit v dohodnuté lhůtě splatnosti. Zároveň je nutné konstatovat, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně smlouvu se žalovanou uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná nikoli.
1. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že se jednalo o spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru tak, jak s tím počítá § 5 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru: (3) Na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru se použijí pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168.“ Nelze totiž opominout, že žalobkyně byla oprávněna účtovat žalované poplatky za prodloužení splatnosti fakticky představující úrok za odloženou platbu, přičemž ze samotné podstaty poskytované služby plyne, že možnost odložit úhradu vyúčtované ceny za zboží a služby, na které si žalovaná od žalované zapůjčila potřebné finanční prostředky, bude ze strany zákazníků pravidelně využívána v naprosté většině případů. S touto okolností žalobkyně nepochybně jako podnikatelka počítala, neboť smyslem její podnikatelské činnosti je dosahovaní zisku.
1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
1. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná údajně prokázala před uzavřením smlouvy svůj příjem, avšak již neuvedla, jakým způsobem tak učinila a nedoložila k tomuto žádné listinné podklady prokazující toto tvrzení. Ohledně výdajů žalované žalobkyně ani netvrdila, že by byly jakkoli prověřovány zejména pokud jde o náklady na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, jejichž výši zpravidla nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, tudíž je třeba jejich výši vždy důsledně zjišťovat a prověřovat. V tomto ohledu zjevně spoléhala v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Soudního dvora EU pouze na ničím nepodložené prohlášení žalované. Co se týče závazků žalované vůči jiným subjektům, měla být jejich výše údajně ověřována lustrací v jednotlivých registrech, výpisy z těchto registrů žalobkyně opět nedoložila.
1. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované.
1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu představovanou součtem cen za zboží a služby ve výši 10 352,29 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Jelikož žalovaná celkově uhradila 1 125,62 Kč, zbývá jí uhradit ještě 9 226,67 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 3. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě do 13. 2. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 2. 2021, byla žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 16. 1. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 14. 2. 2021, tj. 8,25 % ročně. Soud proto žalobu zamítnul co do částky 2 398 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 16. 1. 2020 do 13. 2. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 226,67 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 13 533,50 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 9 967,01 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 3. 2. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná ze 74 % a z 26 % neúspěšná (z 26 % byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně má tedy vůči žalované právo na náhradu 48 % nákladů řízení.
1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále za ně zástupkyni žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 081 Kč (48 % z 2 252 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.