Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 403/2021-28
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 38 686,84 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 23 400 Kč od 28. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 15 286,84 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 494,59 Kč, úrokem ve výši 28 % ročně z částky 25 882,24 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 255,10 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 38 686,84 Kč od 25. 6. 2019 do 27. 3. 2020 a z částky 15 286,84 Kč od 28. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 23 400 Kč od 28. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 15 286,84 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 494,59 Kč, úrokem ve výši 28 % ročně z částky 25 882,24 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 255,10 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 38 686,84 Kč od 25. 6. 2019 do 27. 3. 2020 a z částky 15 286,84 Kč od 28. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 38 686,84 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce č. 649594605, uzavřené dne 6. 10. 2016 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 53 590 Kč, z toho 29 000 Kč jako samotnou půjčku a 24 590 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 999 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 675 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 16 916 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 894 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 11. 2017. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když poslední splátku uhradil dne 21. 12. 2016, celkem uhradil částku 5 600 Kč, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 38 686,84 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 25 882,24 Kč a souhrnného poplatku ve výši 12 804,60 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 24. 6. 2019 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částku 38 686,84 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že právnická osoba před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Z čl. 11 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí. Výslovně dále uvedla, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného. Odkázala současně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje.“
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 1. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 24. 1. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce č. 649594605 ze dne 6. 10. 2016 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o zápůjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 6. 10. 2016 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 29 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 53 590 Kč, z toho 29 000 Kč jako samotnou půjčku a 24 590 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 999 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 675 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 16 916 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 894 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 11. 2017. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 224,38 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 6. 10. 2016, z níž vyplynulo, že žalovaný je svobodný, žije sám v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako profese s měsíční mzdou ve výši 14 500 Kč čistého, žádné další příjmy nemá, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 9 600 Kč, aniž by tyto byly jakkoli blíže rozvedeny, vedle toho splácí částku 1 400 Kč na další půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil pracovní smlouvu žalovaného jeho výplatní pásky za měsíce 7 a 8/2016.
5. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2019 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 12. 3. 2020 a podacím lístkem ze dne 13. 3. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 62 253,02 Kč nejpozději do 19. 3. 2020 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy č. 649594605, který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž ač k tomu byla žalobkyně ze strany soudu vyzvána, nepředložila soudu kromě karty zákazníka žádné další doklady týkající se okolností, jak její právní předchůdkyně prověřovala před uzavřením úvěrové smlouvy úvěryschopnost žalovaného.
8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o zápůjčce č. 649594605 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 6. 10. 2016 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - půjčku ve výši 29 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 53 590 Kč, z toho 29 000 Kč jako samotnou půjčku a 24 590 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 999 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 675 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 16 916 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 894 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 11. 2017; RPSN byla stanovena na 224,38 %; v rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet toliko prohlášením samotné žalovaného o jeho příjmových a výdajových poměrech. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil řádně, když poslední splátku uhradil dne 21. 12. 2016, přičemž však celkem uhradil částku 5 600 Kč.
9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah u dané smlouvy je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě sice právní předchůdkyně žalobkyně měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici doklady o pracovním poměru žalovaného a výši jeho příjmu, kdy tyto doklady v řízení vůbec nepředložila s tím, že je nemá k dispozici, přitom v tomto směru odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97. Soud s ohledem na rozhodovací praxi jemu příslušného odvolacího soudu s tímto právním názorem jednak nesouhlasí, navíc z údajů uvedených žalovaným v jeho žádosti o poskytnutí úvěru vůbec nevyplývá, jak banka zjišťovala, případně zohledňovala jednak skutečné náklady na bydlení, případně jeho další skutečné výdaje. Všechny tyto skutečnosti by pak dle názoru soudu měly podstatný vliv na skutečně dostatečné a správné posouzení toho, zda žalovaný byl schopen předmětné úvěry vůbec splácet. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo dostatečné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když sama uvedla, že žádnými doklady prokazujícími její tvrzení ani nedisponuje.
14. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla částku 29 000 Kč, přitom podle svých vlastních tvrzení jí žalovaný vrátil celkem částku 5 600 Kč. Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že ke dni rozhodování soudu jí žalovaný na plnění poskytnuté mu bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) dluží ještě částku 23 400 Kč (29 000 Kč – 5 600 Kč). S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl pouze v části týkající se zaplacení částky 23 400 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 12. 3. 2020, tato výzva byla žalovanému odeslána dne 13. 3. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 18. 3. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ číslo). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 27. 3. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 28. 3. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
15. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
16. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 23 400 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 38 686,84 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, ve zbytku byla její žaloba zamítnuta, tj. mimo jiné i pro kapitalizovaný úrok ve výši 11 494,59 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 5 255,10 Kč. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015, přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení právě k tomuto příslušenství, přitom i bez další kapitalizace požadovaných úroků ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.