Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 64/2022-25
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 22.760,74 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 1.404 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 23.3.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 1.711 - Kč a pro úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 2.909 Kč od 7.2.2021 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 1.404 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 23.3.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 1.711 - Kč a pro úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 2.909 Kč od 7.2.2021 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 3.115 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 2.909 Kč od 7.2.2021 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce, prostřednictvím mandatáře, uzavřel s žalovaným dne 11.12.2019 smlouvu o úvěru na spotřebitelské zboží. K uzavření smlouvy došlo akceptací žádosti ze strany žalobce prostřednictvím prodejce. Úvěr byl poskytnut ve výši 4.339 Kč. Tato částka byla dne 2.1.2020 převedena na účet prodejce. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet ve formě 12 pravidelných měsíčních splátek ve výši 487 Kč od 15.1.2020. Součástí měsíční splátky je jistina, úrok a pojištění. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a porušil tak smluvní povinnosti (prodlení se splátkou splatnou 15.7.2020 ve výši 487 Kč, se splátkou splatnou 15.8.2020 ve výši 487 Kč, se splátkou splatnou 15.9.2020 ve výši 487 Kč, se splátkou splatnou 15.10.2020 ve výši 487 Kč, se splátkou splatnou 15.11.2020 ve výši 487 Kč, se splátkou splatnou 15.12.2020 ve výši 487 Kč). Žalovaný uhradil celkem částku 2.935 Kč. Žalobce požaduje celkem částku 3.115 Kč skládající se z částky 2.909 Kč (splátky splatné do zesplatnění), z částky 56 Kč (úrok z prodlení), částky 150 Kč (účelně vynaložené náklady za odeslání upomínky). Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka.
V podání ze dne 24.3.2022 žalobce doplnil, že si je vědom povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet úvěr a tuto svou povinnost naplňuje. Vychází přitom zejména z informací, které si sám aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli z: nebankovních registrů, registru SOLUS a ostatních registrů a databází, z příjmů a výdajů žalovaného. Žalobce v NIP nezjistil o žalovaném žádné negativní informace. Žalobce zjistil, že žalovaný nemá žádné další dluhy mimo žalobce. Žalovaný neměl platební historii ve právnická osoba s.r.o. Žalobce v Explicitních listech nezjistil o žalovaném žádné negativní informace. Podle insolvenčního rejstříku proti žalovanému nebylo zahájeno insolvenční řízení. Žalovaným předložený průkaz totožnosti nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů. Trvalé bydliště žalovaného se nenachází na adrese obecního nebo městského úřadu a žalovaný nebyl nalezen v seznamu hledaných osob. Zaměstnavatel uvedený žalovaným nebyl v databázi nalezen jako rizikový, nebylo proti němu zahájeno insolvenční řízení, existoval a nebyly o něm zjištěny žádné negativní informace. Z telefonického ověření ze dne 11.12.2019 se zaměstnavatelem žalobce zjistil, že žalovaný má pracovní poměr na dobu určitou a jeho průměrná výše čistého měsíčního příjmu činí 17.000 Kč. Výdaje uvedené žalovaným žalobce konfrontoval s právními instituty z oblasti státní správa (např. životní minimum) a částka mi vycházejícími ze statistických dat. Žalovaný uvedl náklady na bydlení – 7.000 Kč, ostatní výdaje – 250 Kč. Žalovaným uvedenou částku na bydlení žalobce porovnal se statistickými údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu o výdajích na bydlení a energie. Žalovaný uvedl, že je svobodný s družkou a bezdětný, tudíž do ostatních výdajů byla započtena částka 6.000 Kč jako životní minimum. Podpisem žádosti žalovaný potvrdil, že údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a úplné.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z přepisu telefonického hovoru žalobce s právnická osoba anonymizováno (založeného ve spise 16C 329/2021) soud zjistil, že žalobci bylo sděleno, že žalovaný je u firmy zaměstnán, jeho pracovní poměr je na dobu určitou do 31.3.2020, nenachází se ve výpovědní době. Pracuje na dělnické pozici, na této pozici je reálný příjem v průměru 17.000 Kč. Pracovnice firmy netušila, zda žalovaný nemá srážky ze mzdy nebo exekuce, ale myslela, že nemá.
Z úvěrové smlouvy č. anonymizováno ze dne 11.12.2019 spolu s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi právnická osoba s.r.o. a žalovaným smlouva o poskytnutí úvěru na koupi zboží. Předmětem financování byl tablet. Pořizovací cena byla ve výši 4.339 Kč, výše úvěru činí 4.339 Kč. Celková částka splatná klientem činí 5.844 Kč. Splácení úvěru bylo dohodnuto 12 měsíčními splátkami po 456 Kč spolu s pojištěním ve výši 487 Kč, splatnost první měsíční splátky dne 15.1.2020 a dalších měsíčních splátek vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Doba trvání úvěru je do 15.12.2020. Strany si dohodly roční úrokovou sazbu 44,06% a RPSN 54,30%. Ve smlouvě je dále uvedeno bydliště a rodné číslo žalovaného. Jeho zaměstnavatel (právnická osoba), kdy je zaměstnán od 1.11.2017 jako kvalifikovaný dělník. Čistý měsíční příjem žalovaného činí 17.000 Kč, měsíční příjem domácnosti 28.000 Kč a výdaje na bydlení 7.000 Kč, ostatní měsíční výdaje 250 Kč.
Podle potvrzení o proplacení úvěru byla právnická osoba právnická osoba vyplacena částka 4.339 Kč dne 2.1.2020.
Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný zaplatil celkem částku 2.935 Kč (dne 17.1.2020 487 Kč, 18.2.2020 487 Kč, 18.3.2020 487 Kč, 20.4.2020 487 Kč, 19.5.2020 487 Kč, 18.9.2020 487 Kč, 18.9.2020 13 Kč).
Upomínkou před žalobou vyzval žalobce žalovaného k uhrazení dlužné částky 3.108 Kč – vyčíslených splátek po splatnosti, penále a dalších poplatků. Současně jej upozornil, že pokud dluh neuhradí, budou nuceni podat návrh na zaplacení dlužné částky soudu.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 11.12.2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 4.339 Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil (zaplatil 6 splátek). Žalovaný uhradil celkem částku 2.935 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s prvním žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka a porovnání tvrzení žalovaného se statistickými údaji. Ve smlouvě žalovaný uvedl svého zaměstnavatele, kdy je zaměstnán od 1.11.2017, čistý měsíční příjem ve výši 17.000 Kč, měsíční příjem domácnosti ve výši 28.000 Kč, výdaje na bydlení 7.000 Kč a ostatní měsíční výdaje 250 Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad, potvrzující příjmy a výdaje žalovaného. Podle přepisu telefonního hovoru s pracovníkem zaměstnavatele žalovaného, měl žalovaný pracovní poměr na dobu určitou do 31.3.2020 a bylo potvrzeno, že měsíční čistý příjem 17.000 Kč na dělnické pozici je reálný (nikoliv, že žalovaný takový příjem skutečně má). Ze smlouvy nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal, žalobce pouze ověřoval tvrzení žalovaného se statistickými údaji. Žalobce se ani nezajímal, co tvoří měsíční příjem domácnosti ve výši 28.000 Kč a ani se nepozastavil nad nepravděpodobně nízkými a nijak nedoloženými ostatními měsíčními výdaji ve výši 250 Kč (výdaje na bydlení činila částka 7.000 Kč). Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o příjmech a výdajích žalovaného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, kdy ohledně příjmů a výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno (výpisem z účtu), že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 4.339 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a smluvních pokut a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 4.339 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 obč.zák. vydat. Z přehledu plateb vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 2.935 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 1.404 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 1.404 Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalované k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovaným doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 21.3.2022. Nárok se stal splatným 22.3.2022 a žalovaný se dostal do prodlení od 23.3.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 23.3.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 3.413,50 Kč (částku 3.115 Kč + úroky z prodlení 298,50 Kč – 8,25% ročně z částky 2.909 Kč od 7.2.2021 do 6.5.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 1.424,30 Kč (jistina – 1.404 Kč + 20,30 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z 1.404 Kč od 23.3.2022 do 6.5.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 41,5%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 58,50%. Poměr úspěchu tedy činí 17% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.