Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
14 C 245/2021-42
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 13 441,69 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 15. 10. 2021 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k 25. v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní, pod ztrátou výhody splátek.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 6 441,69 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 13. 5. 2020 do 14. 10. 2021 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 15. 10. 2021 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k 25. v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní, pod ztrátou výhody splátek. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 6 441,69 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 13. 5. 2020 do 14. 10. 2021 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 13 441,69 Kč s tím, že se žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které poskytla žalované dne datum finanční prostředky ve výši 7 000 Kč Tyto finanční prostředky se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 0,9 % denně do datum a celkově se tak zavázala uhradit částku 9 941,69 Kč. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že se žalovaná nejdříve zaregistrovala na webovém portálu žalobkyně, kde zadala své osobní údaje, načež jí byl založen účet, k němuž si zvolila heslo. Prostřednictvím svého účtu žalovaná poté požádala o poskytnutí úvěru a následně odsouhlasila text smlouvy kliknutím na příslušné pole. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy ověřována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovanou v dotazníku a výši jejího příjmu dále ověřovala výplatními páskami. Nadto provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku a rejstříku SOLUS. Žalovaná však poskytnuté finanční prostředky nesplatila. Vedle dlužné jistiny a úroku požadovala žalobkyně po žalované ještě zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, kterou kapitalizovala za období od datum do datum částkou 3 500 Kč. S ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 13. 5. 2020, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, do zaplacení v zákonné výši.
2. Žalovaná ve svém vyjádření nárok žalobkyně nerozporovala a pouze požádala, aby jí bylo umožněno uhradit dlužnou částku ve splátkách po 1 200 Kč měsíčně. K výzvě soudu žalovaná doložila vyplněné prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Dle zde uvedených údajů žalobkyně anonymizováno 5 slov role v řízení, anonymizována tři slova anonymizováno (anonymizována tři slova anonymizováno anonymizováno) anonymizováno anonymizováno, anonymizováno 5 slov anonymizováno role v řízení anonymizováno anonymizováno, anonymizováno 5 slov anonymizováno obec anonymizována tři slova obec. Dále žalobkyně uvedla, že je zaměstnána s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední kalendářní čtvrtletí ve výši částka a anonymizováno role v řízení anonymizována tři slova anonymizováno 5 slov anonymizováno 5 slov částka. Závazky žalované dle uvedených údajů sestávají z dluhu vůči právnická osoba v.o.s. ve výši částka, který splácí splátkami po asi 1 500 Kč měsíčně, z dluhu vůči právnická osoba ve výši částka, který splácí splátkami po 1 200 Kč měsíčně a z dluhu vůči právnická osoba investiční fond ve výši částka, který splácí splátkami ve výši 1 500 Kč měsíčně (z úřední činnosti je pak soudu známo, že na základě jednotlivých rozhodnutí zdejšího soudu byly výše uvedeným subjektům přiznány pohledávky vůči žalované). Žádné další měsíční výdaje žalovaná neuvedla.
3. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s tím, aby bylo žalované umožněno uhradit dluh ve splátkách po 1 200 Kč měsíčně, neboť byla ochotna jednat o úhradě dluhu ve splátkách před podáním žaloby a žalovaná tak měla dostatek času svou situaci řešit. Vyjádřila však ochotu přistoupit na plnění dluhu formou tří měsíčních splátek.
4. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky společně s úrokem ve výši 0,9 % denně splatit, a to do 60 dnů ode dne poskytnutí finančních prostředků ve dvou měsíčních splátkách po 4 994,87 Kč a 4 946,82 Kč, jejichž splatnost byla uvedena ve vystavené faktuře. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem popsaným v článku 4 Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. K předmětné smlouvě žalobkyně doložila rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dle doloženého výpisu transakce z účtu žalobkyně byly finanční prostředky ve výši 7 000 Kč odeslány na účet žalované dne datum.
6. Žalobkyně dále doložila dotazník ze svého interního systému vyplněný žalovanou, v němž žalovaná uvedla svůj čistý měsíční příjem ve výší částka. Žalovanou tvrzený příjem byl pak ověřen na základě výplatních pásek za měsíce anonymizováno rok anonymizována dvě slova rok, kdy konkrétně v měsíci anonymizováno rok činila výše čisté mzdy žalované částka a v měsíci anonymizováno rok činila výše čisté mzdy žalované částka. Výši svých celkových měsíčních výdajů žalovaná uvedla v částce 7 500 Kč, aniž by bylo blíže specifikováno, z čeho tyto výdaje sestávají.
7. Předžalobní upomínkou ze dne 6. 10. 2021, jejíž odeslání dne 7. 10. 2021 žalobkyně podložila potvrzením České pošty, s.p., byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání upomínky.
8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
9. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
10. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
11. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měla po provedené registraci na základě přiděleného hesla přístup pouze žalovaná. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
19. Pokud jde o příjmy žalované, ty byly ze strany žalobkyně řádně ověřeny za pomocí výplatních pásek. Co se však týče výdajů žalované, ty zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli ověřovány a žalobkyně se ani nezajímala o to, z jakých položek výdaje žalované, které uvedla pouze v souhrnné výši, sestávají. Zejména se žalobkyně nezajímala o výši nákladů žalované vynakládaných v souvislosti s bydlením. Tyto náklady přitom obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, jež zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a ověřovat. V případě, že by žalovaná bydlela v nájemním bytě, by si žalobkyně měla od žalované vyžádat nájemní smlouvu a v případě, že by měla žalovaná vlastní bydlení, by mělo ze strany žalobkyně dojít k vyžádání výpisu z katastru nemovitostí. Případně by k ověření výdajové stránky žalované mohly posloužit výpisy z účtu za několik měsíců předcházejících uzavření smlouvy, na základě nichž by si žalobkyně mohla vytvořit ucelený obraz o hospodaření žalované. Předložení těchto dokumentů však žalobkyně po žalované nepožadovala a ve vztahu k výdajům žalované se tak spoléhala v rozporu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky pouze na ničím nepodložené prohlášení. Vzhledem k poměrně nízkým měsíčním příjmům žalované by se ze strany žalobkyně v případě, že by provozovala svou činnost skutečně s odbornou péčí, dala očekávat zvýšená míra obezřetnosti při ověřování výdajové stránky.
20. Soudu tak nezbylo, než dospět k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované.
21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
23. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
24. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 7 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
25. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 7. 10. 2021 žalobkyně prokázala potvrzením pošty. Žalované byla v této upomínce určena lhůta k úhradě do sedmi dnů od odeslání, žalovaná tak byla povinna úhradu provést do 14. 10. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 10. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 13. 5. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 15. 10. 2021, tj. 8,5 % ročně. Co do úroku ve výši 2 941,69 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 13. 5. 2020 do 14. 10. 2021 a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
26. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru určuje, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr, aniž by dostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen poskytnutou jistinu vrátit v době přiměřené jeho možnostem. Z údajů uvedených v doloženém potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech vyplývá, že žalovaná žije v družstevním bytě svého manžela, přičemž jí tak nevznikají náklady spojené s hrazením nájemného či hypotéky, celkový čistý průměrný měsíční příjem domácnosti žalované činil za poslední kalendářní čtvrtletí 53 838 Kč a výdaje žalobkyně jsou vedle běžných výdajů na stravování, ošacení apod. tvořeny pouze splátkami dalších dluhů v celkové výši asi 4 200 Kč měsíčně. Za této situace žalovanou dle názoru soudu nelze považovat za osobu, která by měla mít problém vyjít se svými financemi a jí navržené splátky ve výši 1 200 Kč se jeví jako nepřiměřeně nízké. Soud pak však přihlédl k tomu, že žalovaná společně se svým manželem živí syna studujícího vysokou školu, s čímž jsou obvykle spojeny zvýšené náklady a po zvážení všech známých okolností dospěl k závěru, že je žalovaná schopna splatit přiznanou dlužnou částku v měsíčních splátkách po 2 000 Kč a v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil žalované uhradit dluh ve splátkách v této výši, a to pod ztrátou výhody splátek.
27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 14 811 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 7 316,24 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 26. 4. 2022). Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované ve věci byl tak přibližně stejný a soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.