Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
5 C 37/2022-41
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
t. č. stát. instituce, ulice a číslo, PSČ obec
o zaplacení 10 776,60 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 000 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 4 0776,60 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 778,31 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 042,37 Kč, co do úroku z prodlení 9 % ročně z částky 6 405,81 Kč od 21. 1. 2020 do 27. 2. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 405,81 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, co do úroku z 29 % ročně z částky 6 405,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 200 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo, variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 000 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 4 0776,60 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 778,31 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 042,37 Kč, co do úroku z prodlení 9 % ročně z částky 6 405,81 Kč od 21. 1. 2020 do 27. 2. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 405,81 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, co do úroku z 29 % ročně z částky 6 405,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 200 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 31. 1. 2022 a doplněnou podáním ze dne 22. 2. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 776,60 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 778,31 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 042,37 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 405,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrokem 29 % ročně z částky 6 405,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 21. 8. 2018 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 5 302 Kč splatit v 45 týdenních splátkách po 274 Kč. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, když za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 1 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020.
2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se k jednání nedostavil, ani nesdělil soudu, že trvá na své osobní účasti u jednání tak, aby mohla být nařízena jeho eskorta, a proto soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).
4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
5. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.
6. Ze zákaznické karty ze dne 21. 8. 2018 (č. l. 36 spisu) bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku právnická osoba o poskytnutí zápůjčky ve výši 30 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že je svobodný, žije s rodiči, jeho dosažené vzdělání je učňovské, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnán jako dělník u právnická osoba anonymizováno a jeho čistý měsíční příjem činí 14 900 Kč. Ostatní čisté příjmy domácnosti (blíže nespecifikované) měly činit 35 000 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 3 700 Kč, žalovaný nemá zápůjčku u jiné společnosti. Z poznámek v zákaznické kartě vyplývá, že předchozí věřitel měl k dispozici pracovní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou v dubnu 2018 a potvrzení o příjmu. Tyto doklady však nebyly doloženy.
7. Smlouvou o zápůjčce (č. l. 14 až 16 spisu) bylo prokázáno, že původní věřitelka společnost právnická osoba a žalovaný podepsali dne 21. 8. 2018 smlouvu o zápůjčce, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 7 000 Kč a dále zaplatit poplatek ve výši 5 302 Kč. Celková dlužná částka 12 302 Kč měla být splacena v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, RPSN činila 312,54 %.
8. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne 20. 1. 2020 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek č. l. 17 až 21 spisu, seznam postupovaných pohledávek č. l. 22 spisu, oznámení o postoupení pohledávky č. l. 23 spisu, podací lístek č. l. 24 spisu). Tímto dopisem vyzvala původní věřitelka žalovaného k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení.
9. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 26. 2. 2021 (č. l. 25 a 27 spisu).
10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
11. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila pouze zákaznickou kartu, ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného, žádným způsobem však neověřovala a nezjišťovala výdaje žalovaného, jeho majetkové poměry. Neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků. Vycházela rovněž z tzv. ostatních čistých příjmů domácnosti, které nijak neověřila. Za situace, kdy žalovaný měl velmi nízký doložený příjem 14 900 Kč, a byl nízkého věku, měla původní věřitelka objektivně mít pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o své důkazní povinnosti.
12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
13. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smluv o zápůjčce peněžní prostředky v celkové výši 7 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.
14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje
k plnění od počátku nemožnému.
18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
20. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
21. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o zápůjčce ze dne 21. 8. 2018 absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně nezkoumala výdaje žalovaného, když se spolehla na tvrzení žalovaného, že jeho osobní měsíční výdaj činí 3 700 Kč. Taktéž nebyly ověřeny ostatní čisté příjmy domácnosti. Opomenout přitom nelze ani skutečnost, že v době uzavření smluv o zápůjčce nebyly ze strany původní věřitelky provedeny lustrace v elektronických evidencích stran bezdlužnosti žalovaného (např. v některé z evidencí dlužníků), když provedení těchto lustrací z žádosti o úvěr ani ze smluv nevyplývá. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. O tom svědčí ostatně i skutečnost, že žalovaný zaplatil pouze částku 1 000 Kč.
22. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 7 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil pouze 1 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, jistinu ve výši 6 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
23. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti zápůjčky sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v oznámení o postoupení pohledávek byla žalovanému odeslána doporučeně dne 14. 2. 2020, dne 17. 2. 2020 se tedy tato výzva dostala do dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit v souladu s výzvou ve lhůtě do deseti dnů, tj. do 27. 2. 2020. Pokud neplnil, ocitl se počínaje dnem 28. 2. 2020 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 10 % ročně. Žalobkyně však požaduje úroky z prodlení pouze ve výši 9 % ročně a soud je jejím návrhem vázán.
24. Ve sporu byl úspěch žalobkyně stejný, jako úspěch žalovaného, a proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
25. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
26. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.