Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 273/2021-26
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 45 878 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 458 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 580 Kč, úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 22 000 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 458 Kč od 12. 5. 2020 do 8. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 542 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 458 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 458 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 600 Kč, úroku ve výši 19,27 % ročně z částky 9 208,89 Kč od 5. 10. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 240 Kč od 5. 10. 2019 do 8. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 968,89 Kč od 5. 10. 2019 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 240 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 240 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 458 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 580 Kč, úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 22 000 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 458 Kč od 12. 5. 2020 do 8. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 542 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 458 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 458 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 600 Kč, úroku ve výši 19,27 % ročně z částky 9 208,89 Kč od 5. 10. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 240 Kč od 5. 10. 2019 do 8. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 968,89 Kč od 5. 10. 2019 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 240 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 240 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 34 038 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 22 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 22 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně v celkové výši 3 740 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 440 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 78 týdenních splátkách po 534 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdce pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně nadto provedla ještě lustraci žalované v insolvenčním rejstříku. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím skóringového modelu právního předchůdce žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalobkyně pak vyjádřila přesvědčení, že zejména u nižších půjček s kratší splatností nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze celkovou částku ve výši 7 542 Kč. Tato částka byla co do výše 3 740 Kč započtena na úrok, co do výše 1 682,62 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 2 119,38 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná tak zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 22 000 Kč na jistině, 2 717,38 Kč na poplatku za administrativní činnost a 9 320,62 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne datum. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 12. 5. 2020 do zaplacení (za období od 12. 5. 2020 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 521,67 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 21,27 % ročně za dobu od 12. 5. 2020 do zaplacení (za období od 12. 5. 2020 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 3 236,59 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
2. Žalobkyně se na žalované dále domáhala zaplacení 11 840 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 12 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 12 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 19,27 % ročně v celkové výši 2 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 360 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdce pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně nadto provedla ještě lustraci žalované v insolvenčním rejstříku. Veškeré získané informace byly vyhodnoceny prostřednictvím skóringového modelu právního předchůdce žalobkyně zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalobkyně pak vyjádřila přesvědčení, že zejména u nižších půjček s kratší splatností nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze celkovou částku ve výši 9 760 Kč. Tato částka byla co do výše 2 791,11 Kč započtena na jistinu, co do výše 2 400 Kč byla započtena na úrok, co do výše 2 400 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 2 168,89 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná tak zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 9 208,89 Kč na jistině a 2 631,11 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne datum. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 5. 10. 2019 do zaplacení (za období od 5. 10. 2019 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 199,71 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 19,27 % ročně za dobu od 5. 10. 2019 do zaplacení (za období od 5. 10. 2019 do 15. 1. 2021 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 2 311,85 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 22 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 3 740 Kč, administrativním poplatkem ve výši 4 400 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 440 Kč (celkem 41 580 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 78 týdenních splátkách po 534 Kč (poslední splátka ve výši 462 Kč).
5. Žalobkyně dále doložila nedatovanou Kartu zákazníka podepsanou žalovanou. Dle zde uvedených údajů žalovaná v době poskytnutí úvěru pečovala o osobu blízkou. Měla přitom pobírat blíže nespecifikované dávky státní sociální podpory ve výši 8 800 Kč a nadto měla mít blíže nespecifikovaný příjem z vedlejší činnosti ve výši 6 356 Kč a konečně ještě další opět blíže nespecifikovaný příjem ve výši 4 000 Kč. Žalovaná pak měla bydlet s rodiči a její výdaje na bydlení měly činit 3 000 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty bylo zaškrtnuto SIPO a bankovní výpisy. Jako své další výdaje žalovaná uvedla souhrnné výdaje na jídlo, léky, dopravu, oblečení a telefon v celkové výši 4 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 1 700 Kč měsíčně.
6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 12 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 2 400 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 400 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč (celkem 21 600 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 360 Kč.
7. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovanou ze dne datum. Dle zde uvedených údajů byla žalovaná v době poskytnutí úvěru osobou samostatně výdělečně činnou a její čistý příjem měl činit 9 300 Kč měsíčně. Nadto měla žalovaná pobírat ještě blíže nespecifikované dávky státní sociální podpory ve výši 8 800 Kč měsíčně. Žalovaná pak měla bydlet s rodiči a její výdaje na bydlení měly činit 2 000 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty bylo zaškrtnuto SIPO a složenky. Jako své další výdaje žalovaná uvedla souhrnné výdaje na jídlo, léky, dopravu, oblečení a telefon v celkové výši 7 500 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 1 200 Kč měsíčně.
8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly pohledávky za žalovanou vzniklé z titulu obou výše uvedených smluv postoupeny na žalobkyni a žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 19. 2. 2021. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužných částek do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 22. 2. 2021. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 14. 5. 2021.
9. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo v obou výše uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
11. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
12. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
17. Pokud jde o příjmy žalované, tak v případě první smlouvy žalobkyně ničím nepodložila, že její právní předchůdce skutečně řádně ověřil žalovanou uváděné příjmy z vedlejší činnosti, z dávek státní sociální podpory a z dalších blíže nespecifikovaných zdrojů. Údajně si přitom právní předchůdce žalobkyně měl od žalované vyžádat výpisy z účtu, přičemž toto by se mohlo jevit jako postačující, jestliže by se jednalo o výpisy za více měsíců předcházejících uzavření smlouvy a jestliže by na nich byly jasně identifikovatelné pravidelné příjmy uváděné žalovanou. Tyto výpisy však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. V případě druhé smlouvy pak není vůbec zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli ověřoval tvrzení žalované o tom, že působí jako osoba samostatně činná a že jí z její činnosti plynou uváděné příjmy. Za tímto účelem mohl právní předchůdce žalobkyně požadovat po žalované kupříkladu kopii daňového přiznání, kterou však zřejmě nepožadoval. Příjmy žalované představované dávkami státní sociální podpory měly být zřejmě ověřovány prostřednictvím složenek, které však žalobkyně opět nedoložila. Co se týče výdajů žalované, konkrétně nákladů spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a jež zpravidla na rozdíl od výdajů potřebných k zajištění dalších životních potřeb nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, tudíž je třeba je při posuzování úvěruschopnosti řádně zjišťovat a prověřovat, tak ohledně těchto není vůbec zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli prověřoval tvrzení žalované o tom, že bydlí s rodiči a jakou částkou jim případně přispívá na chod domácnosti. Za tímto účelem mohl právní předchůdce žalobkyně požadovat po žalované například předložení čestného prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaná skutečně bydlí a jakou částkou jim přispívá na domácnost. Dle názoru soudu by se nejednalo o nijak„ hluboké a rozsáhlé“ prověřování pravdivosti žalovanou tvrzených údajů. Právní předchůdce žalobkyně však zjevně ve vztahu k výdajům žalované v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Soudního dvora EU spoléhal pouze na její ničím nepodložené prohlášení.
18. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
19. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál před uzavřením ani jedné ze shora uvedených smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 22 000 Kč a 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.
23. Na první úvěr žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkově 7 542 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 14 458 Kč a na druhý úvěr žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila 9 760 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 2 240 Kč. Co do shora uvedených částek tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 22. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalované oznámení doručeno dne 25. 2. 2021. Jelikož dle oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 8. 3. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 3. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 12. 5. 2020 a ke dni 5. 10. 2019, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 9. 3. 2021, tj. 8,25 % ročně. Co do zbývající částky 19 580 Kč, co do úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 22 000 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 458 Kč od 12. 5. 2020 do 8. 3. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 542 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení, co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 458 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 458 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a dále co do částky 9 600 Kč, co do úroku ve výši 19,27 % ročně z částky 9 208,89 Kč od 5. 10. 2019 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 240 Kč od 5. 10. 2019 do 8. 3. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 968,89 Kč od 5. 10. 2019 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 240 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 240 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem adresa. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.