Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 150/2021-40

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 33 324,01 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 324,01 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 786,78 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 14 964,18 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 992,09 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 494,57 Kč, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 526,42 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 753,06 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 216 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizováno.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 324,01 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 786,78 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 14 964,18 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 992,09 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 494,57 Kč, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 526,42 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 753,06 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 216 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 33 324,01 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně v celkové výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 750 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 378 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 2 700 Kč, přičemž celkovou částku ve výši 27 272 Kč se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány v žádosti o úvěr. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že poskytl právnímu předchůdci žalobkyně úplné, přesné a pravdivé údaje. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. -97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, abyy, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tytoy byly skutečně předloženy. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze celkovou částku ve výši 2 448 Kč a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 13 753,06 Kč na jistině úvěru, 1 211,12 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, 6 142,53 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru, 2 457,01 Kč na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti a 1 260,29 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 500 Kč, přičemž se jednalo o smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně vždy z aktuální dlužné částky vyčíslenou za období od 1. 3. 2018 do 9. 8. 2019, úroku z dlužné jistiny za období od 1. 3. 2019 do 20. 5. 2020 (ten původně vyčíslila částkou 3 518,51 Kč), úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení z nesplacené jistiny a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru za období od 1. 3. 2019 do 20. 5. 2020 (ten původně vyčíslila na 2 281,35 Kč) a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru od 21. 5. 2020 do zaplacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Podáním ze dne 4. 11. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do části požadovaného kapitalizovaného úroku ve výši 992,09 Kč a co do části požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 494,57 Kč. Důvodem tohoto zpětvzetí pak zjevně byla původně chybně provedená kapitalizace těchto úroků a úroků z prodlení.

3. S ohledem na výše uvedené soud v souladu s  , (dále jen „“), který stanoví, že„ žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela“ ve spojení s  , dle kterého„ je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví“, rozhodl o částečném zastavení řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , soud rozhodl bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 444 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč (celkem 27 272 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč.

6. Žalobkyně dále doložila Žádost o úvěr podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 13 000 Kč, což mělo být ověřeno na základě předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalobkyně pak doložila Dohodu o změně pracovní smlouvy, z níž je zřejmé, že žalovaný byl skutečně zaměstnán u právnická osoba, anonymizováno a že na základě předmětné dohody byl pracovní poměr uzavřen na dobu neurčitou a výplatní pásky za měsíce říjen 2017 a listopad 2017, z nichž je zřejmé, že čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání skutečně činil okolo 13 000 Kč. Žalovaný měl bydlet společně s rodiči a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně. Skutečnost, že žalovaný skutečně bydlí s rodiči, právní předchůdce žalobkyně ověřil prostřednictvím čestného prohlášení jednoho z rodičů, jež žalobkyně předložila. Jako své další výdaje žalovaný uvedl souhrnné výdaje na jídlo, dopravu a osobní náklady v celkové výši 3 140 Kč měsíčně a splátky půjček ve výši 2 600 Kč měsíčně.

7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovanému měla být tato skutečnost oznámena dopisem z 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky do 8. 12. 2020 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem z téhož dne.

8. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

11. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

16. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně dostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když se nespoléhal pouze na ničím nepodložené prohlášení žalovaného o jeho majetkových poměrech, nýbrž v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Soudního dvora EU ověřil, že žalovaný je skutečně zaměstnán a pobírá uváděnou mzdu a rovněž požadoval od žalovaného čestné prohlášení jednoho z rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně bydlí, a nevznikají mu tak vysoké náklady spojené s bydlením, jež často tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, jejichž výši zpravidla nelze na rozdíl od náklady spojených s uspokojováním dalších základních životních potřeb jako je jídlo, drogerie, oblečení apod. jednoduše snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Pokud jde o náklady spojené s uspokojováním dalších základních životních potřeb jako je jídlo, drogerie, oblečení apod. ty naopak lze aktuální finanční situaci jednotlivce snáze přizpůsobit a je tak přípustné, aby právní předchůdce žalobkyně ve vztahu k nim vycházel z žalovaným tvrzených výdajů, jestliže odpovídají alespoň výši zákonem stanoveného životního minima.

17. Soud má tedy za to, že předmětná smlouva o úvěru byla platně uzavřena, přičemž právní předchůdce žalobkyně řádně dostál své povinnosti z této smlouvy, neboť žalovanému poskytl finanční prostředky v dohodnuté výši, avšak žalovaný svým povinnostem ze smlouvy řádně nedostál, když poskytnutý úvěr řádně nesplácel.

18. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

19. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na úhradu zbývající nesplacené části jistiny v částce 13 753,06 Kč, zbývající nesplacené části úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, jenž byl sjednán v přiměřené výši, v částce 1 211,12 Kč a konečně má právo rovněž na úhradu nesplacené části poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce 6 142,53 Kč, na úhradu nesplacené části poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti v částce 2 457,01 Kč a na úhradu nesplacené části poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 260,29 Kč. Podstatné je, že předmětné poplatky byly srozumitelně a určitě uvedeny ve stěžejní části smlouvy a žalovaný se tak s jejich výší musel seznámit. Ústavní soud České republiky přitom ve svém nálezu sp.zn. ze dne 10.4.2014 konstatoval, že smyslem ochrany spotřebitele je zejména chránit spotřebitele před skrytým ujednáním, přičemž je potřeba respektovat smluvní volnost stran. Co se týče prvních dvou sjednaných poplatků, v souvislosti s nimi je možno odkázat na Civilní kolegium Nejvyššího soudu České republiky, které ve svém stanovisku sp.zn. ze dne 23.4.2014 zaujalo názor, že ujednání o poplatku za správu úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje výčet činností za něž je poplatek sjednán a že na ujednání o poplatku se nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Rovněž uvedl, že je nerozhodné, zda předmětný poplatek kryje též náklady na vnitřní činnost úvěrového věřitele, zda úvěrový věřitel poskytl úvěrovému dlužníku konkrétní protiplnění, nebo zda správu úvěru vykonává převážně ve svém zájmu a že na správě úvěru má zájem nejen sám věřitel, ale rovněž spotřebitel. Ačkoli se toto stanovisko vztahovalo k poplatku, jenž byl nazván jako poplatek za správu úvěru, lze přijaté závěry vztáhnout rovněž na poplatky účtované právním předchůdcem žalobkyně. Jestliže jde o poplatek za hotovostní inkaso splátek, tak zde jde o zcela oprávněně účtované náklady, které právnímu předchůdci žalobkyně vznikaly v souvislosti se zajišťováním výběru splátek v místě bydliště žalovaného. Výše ujednaných poplatků se přitom nejeví jako natolik nepřiměřená, aby mohla založit rozpor s dobrými mravy ve smyslu . U nebankovních společností, jejichž jediným předmětem činnosti a zdrojem zisku je právě poskytování úvěrových produktů, se pak jeví jako legitimní, že si v souvislosti s poskytováním úvěrů účtují poplatky vyšší, než je tomu v případě bank.

20. Dále je částečně opodstatněn rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána přímo v textu smlouvy tak, jak to předpokládá :„ Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.“ Výše smluvní pokuty byla dohodnuta v intencích zákona o spotřebitelském úvěru, který určí, že„ uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy“ a tato výše se zároveň jeví jako přiměřená zajištěné povinnosti. Žalobkyně však nerespektuje omezení stanovené v  zákona o spotřebitelském úvěru, který jasně stanoví, že„ souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200000 Kč“, když požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 8 500 Kč za situace, kdy celková výše úvěru činila 15 000 Kč. Soud tak přiznal žalobkyni pouze část požadované smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč a co do přesahující částky 1 000 Kč žalobu zamítl.

21. Konečně soud žalobkyni s ohledem na prodlení žalovaného přiznal vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok pak žalobkyně požadovala nikoli již od prvního dne prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky, nýbrž až od 1. 3. 2019 do zaplacení v zákonné výši.

22. Soud však žalobkyni nemohl přiznat právo na zaplacení úroku ve výši 15 % ročně požadovaného za období přesahující sjednanou dobu poskytnutí úvěru. Ve stěžejní části úvěrové smlouvy, jíž bude spotřebitel pochopitelně věnovat hlavní míru pozornosti, byl totiž úrok sjednán pevnou částkou a bylo zde výslovně uvedeno„ Dlužník se zavazuje věřiteli zaplatit úrok v celkové výši 1 444 Kč“ a již zde nebylo výslovně uvedeno, že v případě nesplacení úvěru v dohodnuté lhůtě budou nesplacené finanční prostředky dále úročeny. Toto ostatně není výslovně uvedeno ani v sekci nadepsané jako„ Splatnost, úrok a RPSN úvěru.“ Je tedy třeba dojít k závěr, že předmětný úrok nebyl mezi stranami smlouvy ujednán, nýbrž byl mezi nimi ujednán pouze úrok v pevně stanovené výši.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ve spojení s  Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 44 440,59 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 36 313,29 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 22. 11. 2021), co do části kapitalizovaného úroku a co do části kapitalizovaného úroku z prodlení bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí ze strany žalobkyně, k němuž nedošlo v důsledku chování žalovaného po podání žaloby a procesní zavinění na tomto zastavení tak leží na straně žalobkyně a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 82 % a z 18 % byla neúspěšná (z 18 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo na náhradu 64 % nákladů řízení.

24. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 285 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě se zcela nepochybně jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném týmž žalobcem a ve skutkově a právně obdobných věcech, což dosvědčuje množství dalších návrhů podávaných ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp.zn. EPR 326225/2020, pod sp.zn. EPR 325728/2020 či pod sp.zn. ). Při vyčíslení náhrady nákladů řízení je tak třeba aplikovat advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle advokátního tarifu 500 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 3 463 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 2 216 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.