Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
22 C 187/2021-37
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 22. 3. 2014 do 22. 6. 2020, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 566 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizováno.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 22. 3. 2014 do 22. 6. 2020, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 566 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované finanční prostředky ve výši 5 000 Kč převodem na bankovní účet žalované. Žalovaná se pak zavázala tuto částku splatit společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky do 21. 3. 2014. Tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně. Žalobkyně k výzvě soudu dále uvedla, že nedisponuje žádnými informacemi o tom, jakým způsobem její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované a že nemá k tomuto k dispozici žádné podklady. Žalovaná však své povinnosti splatit zápůjčku nedostála, když právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila a zůstala tak dlužna na jistině zápůjčky částku 5 000 Kč (poplatek za poskytnutí zápůjčky žalobkyně po žalovaném nepožadovala). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalované s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně po žalované také zaplacení zákonného úroku z prodlení od 22. 3. 2014, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána předžalobní upomínkou.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z doloženého elektronického formuláře označeného jako„ jméno anonymizována dvě slova“ soud zjistil, že žalovaná dne datum požádala právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí zápůjčky ve výši 5 000 Kč, přičemž tato žádost byla ze strany právního předchůdce žalobkyně schválena téhož dne. Na základě této žádosti byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, a to způsobem uvedeným v článku 3 anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova anonymizováno. Žalované byl nejdříve vytvořen ve webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně účet, k němuž bylo přiděleno osobní identifikační číslo umožňující žalované přístup k tomuto účtu. Poté žalovaná prostřednictvím tohoto účtu smlouvu podepsala kliknutím na příslušné pole a zároveň svou vůli uzavřít smlouvu potvrdila zasláním částky 1 Kč ze svého účtu na účet právního předchůdce žalobkyně. Kromě jistiny ve výši 5 000 Kč se žalovaná zavázala uhradit právnímu předchůdci žalobkyně rovněž poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 900 Kč. K této smlouvě právní předchůdce žalobkyně žalované dále vystavil fakturu na částku 5 900 Kč se splatností k 21. 3. 2014. Předmětné finanční prostředky ve výši 5 000 Kč byly dne datum připsány na účet uvedený v žádosti, což dosvědčuje výpis z tohoto účtu doložený společností právnická osoba, přičemž dle sdělení této společnosti byla žalovaná majitelem předmětného účtu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2018. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 5. 6. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 10. 6. 2020 a v níž byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě do 7 dnů od doručení.
4. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
5. Předmětná smlouva o úvěru pak měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
6. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen (s ohledem na datum uzavření smlouvy) zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, dle jehož ustanovení § 2 písm. a)„ se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě.“
7. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za prostý elektronický podpis tvořený kombinací kliknutí na příslušné pole v prostředí uživatelského účtu na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně, k němuž měla na základě přiděleného osobního identifikačního čísla přístup pouze žalovaná a konfirmační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy prostý elektronický podpis postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 ICm 4495/2014 ze dne 28. 1. 2016 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně 33 Icm 547/2016 ze dne 5. 6. 2017).
8. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
10. Žalobkyně pak ničím neprokázala, že její právní předchůdce dostál své povinnosti před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalované, když výslovně uvedla, že nedisponuje žádnými informacemi o tom, jakým způsobem její právní předchůdce úvěruschopnost žalované ověřoval a nemá k dispozici příslušné podklady.
11. Shora citované ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti v citovaných ustanoveních občanského zákoníku. Je zřejmé, že nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti. Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
12. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
13. Jelikož žalovaná neuhradila na poskytnutý úvěr ničeho, přiznal soud žalobkyni právo na uhrazení jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). Soud proto vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, která byla dle doloženého podacího archu odeslána dne 10. 6. 2020. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku, který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ byla žalované tato výzva doručena dne 15. 6. 2020. Jelikož byla žalované pro úhradu určena lhůta sedmi dnů od doručení, byla povinna provést úhradu do 22. 6. 2020. Ode dne následujícího, tedy od dne 23. 6. 2020, byla žalovaná v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Tento pak žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 22. 3. 2014, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 23. 6. 2020, tj. 10 % ročně. Ve zbývající části soud úroky z prodlení zamítl.
14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 8 153,83 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 5 634,07 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 18. 1. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 69 % a z 31 % neúspěšná (z 31 % byla tak úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 38 % náhrady nákladů řízení.
15. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 200 Kč a dále právní zástupkyni žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z výše uvedených zákonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 566 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.