Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 256/2021-54

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 31 558,03 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 174,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 174,92 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 26 383,11 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 927,95 Kč, úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky 29 970,11 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 558,03 Kč od 1. 10. 2020 do 22. 12. 2020 a z částky 26 383,11 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 174,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 174,92 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 26 383,11 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 927,95 Kč, úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky 29 970,11 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 558,03 Kč od 1. 10. 2020 do 22. 12. 2020 a z částky 26 383,11 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 31 558,03 Kč spolu s příslušenstvím v podobě smluvních a zákonných úroků z prodlení s odůvodněním, že žalovanou částku měla žalovaná dlužit žalobkyni na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně – právnická osoba, anonymizováno (následně vystupující pod právnická osoba anonymizována dvě slova, dále i jen banka) a žalovanou dne 31. 7. 2016 pod č. 42339873631100. Na základě této úvěrové smlouvy banka poskytla žalované revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 20 000 Kč. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky banky. Na základě smlouvy byla banka oprávněna akceptovat žádost žalované, a kdykoliv po dobu 1 roku od data podpisu smlouvy v případě řádného splácení spotřebitelského úvěru, žalované otevřít a umožnit průběžné čerpání do určeného úvěrového rámce, naposledy ve výši 70 150,77 Kč, který čerpala prostřednictvím kreditní karty dle doloženého přehledu transakcí, když ke dni 2. 1. 2020 došlo k poslednímu čerpání úvěru. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky společně s případně sjednaným pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně pak vždy 500 Kč, a to aktuálně vždy k 17. kalendářnímu dni v měsíci. Na základě Smlouvy byly dohodnuty v Přehledu podmínek specifické podmínky splácení poskytnutého úvěru, žalovaná aktuálně čerpala a zavázala se hradit bance úroky z poskytnutého úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 22,68 % ročně. V případě nesplácení úvěru se žalovaná přímo ve smlouvě a dle příslušného Sazebníku zavázala k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhradě nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč, poplatku za odeslání upomínky k úhradě ve výši 100 Kč a k placení úroku z prodlení ze splatného závazku v zákonné výši podle Žalovaná porušila své závazky ze smlouvy zejména tím, že se dostala do prodlení s více než 2 po sobě následujících splátek nebo 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce. Banka proto využila svého práva sjednaného v čl. VII.2. podmínek a od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila. Odstoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 26. 8. 2020, když odstoupení nabylo účinnosti dne 30. 9. 2020, tedy ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo odstoupení dáno k odeslání. Dlužnou částku splatnou v celém rozsahu včetně úroků, poplatků, smluvní pokuty a případně sjednaného pojistného v celkové výši 35 485,98 Kč byla žalovaná povinna ve stanovené lhůtě uhradit, avšak takto neučinila. Na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně prověřila schopnost žalované splácet úvěr především na základě zhodnocení informací získaných od samotné žalované, které získala při zpracovávání žádosti žalované o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Žalovaná přímo ve smlouvě prohlásila, že tyto informace jsou úplné, přesné, pravdivé a že nezamlčela žádné relevantní informace. Následně, po pozitivním vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovanou uzavřena úvěrová smlouva. Žalovaná konkrétně přímo v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu uvedla, že je rozvedená a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, že žije od roku 2012 ve vlastním bydlení a náklady bydlení byly oceněny na částku 2 500 Kč měsíčně, v poměru na výši jejího čistého příjmu 11 200 Kč doloženého i sdělením údajů o zaměstnavateli a trváním pracovního poměru, pak v porovnání s výší požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tento úvěr je dostatečná. Právní předchůdkyně žalobkyně pro posouzení disponibilního příjmu vždy ověřuje na straně výdajů náklady na bydlení, které čerpá z reálného sdělení ze strany klienta, vždy je však kontroluje s tabulkou pro minimálními náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště. Podhodnocené náklady na bydlení jsou obezřetně navýšené. Dalším institutem pro posouzení úvěruschopnosti je právním předchůdcem vedený ukazatel Minimálního disponibilního příjmu (dále jen MDI), který je hodnotou, jež musí domácnosti žadatele zbýt po zaplacení všech výdajů, zohledňuje počet členů domácnosti a kalkuluje s výdaji za jídlo, ošacení, dopravu, vzdělání, kulturu apod. Žadatel je samozřejmě zkontrolován v interním systému právního předchůdce. V neposlední řadě právní předchůdkyně žalobkyně učinila dotaz do registru SOLUS, kde žalovaná nebyla veden jako osoba se závazky po splatnosti, docházelo i k dotazům do NRKI/BRKI. Žalovaná byla dále lustrována v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, katastru nemovitostí a registru ARES. S ohledem na shora uvedené posouzení a zjištěné informace přiměřeně k výši úvěru, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tento úvěr je dostatečná. Dále žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.7.2020 pod č.j. -97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, žey, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska ust. postačuje.“ Stejně tak odkázala na Dále je určitě potřeba zmínit rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021 č.j. -170, kdy se odvolací soud vyjádřil, že ačkoliv„ žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti…nelze to klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdkyně tak zcela dostála povinnosti podle ust. “ Městský soud v citovaném rozhodnutí rovněž potvrdil, že údaje z prohlášení k žádosti o poskytnutí úvěru jsou povinností žádajícího – a to uvést je pravdivě. Žalobkyně dále sdělila, že celková částka poskytnutá ve prospěch žalované bez poplatků byla ve výši 63 231,92 Kč, žalovaná v této věci uhradila celkem 58 057 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože k tomu byla soudem vyzvána, k jednání nařízenému na den 12. 1. 2022, resp. 24. 2. 2022 se bez omluvy nedostavila, ačkoliv předvolání k oběma jednáním jí bylo řádně doručeno náhradním způsobem – uložením u pošty. Proto soud postupoval v souladu s  , (dále jen ) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

3. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů soud z provedených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění:u nazvanou Žádost/ Smlouva o spotřebitelský úvěr, datovanou dnem 31. 7. 2016, oznámením o úvěru ze dne 23. 11. 2016, jakož i všeobecnými obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně – právnická osoba, anonymizováno, jejími produktovými podmínkami a přihláškou k pojištění, bylo v řízení prokázáno, že se v této smlouvě dohodla banka a žalovaná na tom, že banka poskytne žalované revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 20 000 Kč; žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky formou pravidelných měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně pak vždy 500 Kč, a to aktuálně vždy k 17. kalendářnímu dni v měsíci a to společně s úroky z poskytnutého úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 22,68 % ročně, měsíčním poplatkem za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč a pojištěním ve výši 4,99 % ze splátky úvěru; nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky banky; RPSN byla podle smlouvy 46,73 %. V žádosti o uzavření úvěrové smlouvy přitom žalovaná uvedla, že je rozvedená, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí ve vlastním bytě, je zaměstnána jako profese s čistým měsíčním příjmem ve výši 11 200 Kč, její náklady na bydlení činí 2 500 Kč, žádné další příjmy ani závazky nemá. Transakční historií k této smlouvě za dobu od 29. 12. 2016 do 14. 8. 2020 bylo dále prokázáno, že žalovaná z titulu smlouvy vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 63 231,92 Kč a právní předchůdkyni žalobkyně uhradila celkem částku 58 057 Kč.

4. Dopisem označeným jako odstoupení od úvěrové smlouvy datovaným dnem 26. 8. 2020 má soud v řízení za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sdělila žalované, že od uzavřené smlouvy odstupuje pro porušení smluvních povinností žalovanou s tím, že žalovanou současně vyzvala k úhradě dluhu ve výši 35 486 Kč.

5.u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 10. 2020, potvrzením o přijetí úplaty za postoupení pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 10. 2020 včetně podacího lístku z téhož dne, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

6. Výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 8. 12. 2020 a podacím lístkem ze dne 9. 12. 2020 je pak dále v řízení prokázáno, že tento vyzval žalovanou k zaplacení dluhu z výše uvedené smlouvy v aktuální výši 37 287,79 Kč nejpozději ve lhůtě do 23. 12. 2020 s tím, že neučiní-li tak, bude se žalobkyně domáhat splnění povinností žalované soudní cestou.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru se právnická osoba, anonymizováno měla zavázat poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 20 000 Kč; žalovaná se naopak měla zavázat splácet poskytnuté peněžní prostředky a sjednané úroky ve výši 22,68 % formou pravidelných měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně pak vždy 500 Kč, a to aktuálně vždy k 17. kalendářnímu dni v měsíci, společně s měsíčním poplatkem za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč a pojištěním ve výši 4,99 % ze splátky úvěru. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, posuzovala žalované schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejich osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měla být žalovaná rozvedená, neměla mít žádnou vyživovací povinnost, měla bydlet ve vlastním bytě, měla být zaměstnána jako profese s čistým měsíčním příjmem ve výši 11 200 Kč a její náklady na bydlení měly činit 2 500 Kč, žádné další příjmy ani závazky již mít neměla, tyto skutečnosti však právní předchůdkyně žalobkyně nijak neprověřovala; dále právní předchůdkyně žalobkyně měla učinit dotaz do registru SOLUS, NRKI/BRKI a ARES. Žalovaná z titulu smlouvy vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 63 231,92 Kč a právní předchůdkyni žalobkyně uhradila celkem částku 58 057 Kč.

9. Podle , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy vycházela toliko z ničím nepodložených údajů žalované o jejich osobních poměrech, jejich příjmech a výdajích s tím, že její právní předchůdkyně neměla žádný z údajů týkajících se majetkových poměrů žalované k dispozici, kdy v tomto směru poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. -97, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č.j. -170, a tvrdila, že žádné takové doklady k dispozici ani mít nemusela. Zdejší soud však s tímto názorem, zejména s ohledem na výše uvedené právní posouzení, jakož i s ohledem na rozhodovací praxi jemu nadřízeného odvolacího soudu, nesouhlasí a má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo v daném případě dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované, když nijak neověřovala údaje žalovanou uváděné. Za tohoto stavu tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Žalobkyně byla přitom ze strany soudu poučena ve smyslu o své povinnosti tvrdit a prokázat, jak konkrétně její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, když doposud poskytnutá tvrzení se soudu nejevila jako dostatečná, na toto poučení žalobkyně reagovala tak, že žádné další tvrzení, natož důkazy již soudu nemůže v tomto směru poskytnout.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávek proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze právnická osoba, anonymizováno (následně vystupující pod právnická osoba anonymizována dvě slova) na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované poskytla celkem částku 63 231,92 Kč a tato její právní předchůdkyni uhradila celkem částku 58 057 Kč. Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 5 147,92 Kč (63 231,92 Kč – 58 057 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 5 147,92 Kč a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 8. 12. 2020, tato výzva byla žalované odeslána dne 9. 12. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 12. 12. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 22. 12. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 23. 12. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 %, jak tato odpovídá zákonné výši úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

16. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 5 174,92 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 31 558,03 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. ), že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.