Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 74/2021-17

Okresní soud v Berouně, sídlem adresa, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení, LL.M.

sídlem adresa

proti

žalované: osobní údaje žalované

t. č. ve výkonu trestu ve stát. instituce, ulice a číslo, PSČ obec

o zaplacení částky 3.787,30 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3.787,30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.787,30 Kč ode dne 14. 9. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 3.062 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení, LL.M., advokáta se sídlem adresa.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3.787,30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.787,30 Kč ode dne 14. 9. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 3.062 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta se sídlem [adresa].

1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 3. 2021 se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 3.787,30 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru číslo ze dne 12. 10. 2017. Tvrdil, že na základě této smlouvy, jejíž nedílnou součástí byly též úvěrové podmínky, a po řádném prověření úvěruschopnosti žalované posouzením jejích příjmů, výdajů a osobních a rodinných poměrů včetně nahlédnutí do externích úvěrových registrů, byla žalovaná oprávněna čerpat v souladu se smlouvou a úvěrovými podmínkami čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce v částce 15.000 Kč a zavázala se takto poskytnuté prostředky žalobci vrátit spolu se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky vždy do 20. dne v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání z úvěrového rámce. Za trvání úvěrového vztahu tak žalovaná vyčerpala celkem 14.997,30 Kč, na kterou žalobci uhradila pouze 11.210 Kč. Jelikož tak porušila svůj závazek vyplývající z úvěrové smlouvy, neboť se dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, přistoupil žalobce k zesplatnění úvěru ke dni 30. 8. 2018 a dopisem z téhož dne požadoval po žalované okamžitou úhradu celé dlužné částky. Žalovaná poté uhradila na svůj dluh ještě částku 7.050 Kč, a nadále tak dluží žalobci částku 3.787,30 Kč, představovanou nesplacenou úvěrovou jistinou, k níž žalobce účtuje též zákonný úrok z prodlení, jdoucí od 15. dne po zesplatnění úvěru s ohledem na lhůtu k plnění uvedenou ve výzvě ke splacení úvěru, tedy ode dne 14. 9. 2018 až do zaplacení. Žalovaná pak již dále nereagovala ani na zaslanou předžalobní výzvu k plnění, a proto se žalobce domáhal svého nároku soudní cestou.

2. K výzvě soudu následně žalobce upřesnil, že se svého nároku domáhá pouze z titulu bezdůvodného obohacení, a nikoliv na základě uzavřené smlouvy.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobce s tímto postupem vyjádřil souhlas již v podané žalobě, soud ve smyslu , (dále jen „“), vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě rovněž vyjádřila, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, a to z úvěrové smlouvy Clubcard kreditní karta Premium Plus číslo ze dne 12. 10. 2017 včetně přílohy a úvěrových podmínek žalobce, dále z výpisu čerpání, splátek a úhrad, z výpisu žalobce z obchodního rejstříku, dále z výzvy ke splacení celého dluhu ze dne 30. 8. 2018, jakož i z předžalobní výzvy k plnění ze dne 16. 4. 2020 včetně poštovního podacího archu.y dokládající prověření schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet soudu předloženy nebyly s poukazem na doplňující tvrzení žalobce o vymáhání nároku nikoliv z titulu smluvního závazku, ale z titulu bezdůvodného obohacení.

6. Na podkladě obsahu shora uvedených listin pak soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož účastníci uzavřeli dne 12. 10. 2017 smlouvu o úvěru pod číslo na jejímž základě žalobce (jehož existence je dokládána výpisem z obchodního rejstříku) poskytl žalované bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 15.000 Kč a s roční úrokovou sazbou ve výši 26,28 % (úrok není předmětem tohoto řízení). Žalovaná pak měla takto poskytnuté prostředky, čerpané prostřednictvím kreditní karty Clubcard, žalobci uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaná ve smlouvě uvedla, že ze se svého zaměstnání u společnosti právnická osoba (od června 2017) dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 15.000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti pak činil 10.000 Kč; byla svobodná, bydlela v podnájmu a neměla žádnou vyživovací povinnost. Uvedené skutečnosti však nebyly nijak doloženy. Z poskytnutého úvěrového rámce pak žalovaná vyčerpala celkem 14.997,30 Kč, na které uhradila pouze 11.210 Kč, a nadále tak žalobci dluží celkem 3.787,30 Kč (naúčtované úroky a sankce vyplývající z přehledu nejsou v tomto výpočtu dlužné částky zohledněny a nejsou ani předmětem řízení). Žalobce zaslal žalované výzvu ke splacení celého úvěru ze dne 30. 8. 2018 ve lhůtě 14 dnů ode jejího sepsání, a následně i předžalobní výzvu k plnění ze dne 16. 4. 2020, žalovaná však již svůj dluh nevyrovnala.

7. Podle ustanovení a , (dále jen „“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

9. Ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru (dále jen „“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

10. Podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

13. Dle ustanovení a je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Ve smyslu ustanovení kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

15. Podle ustanovení může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je

16. Po zhodnocení takto provedených listinných důkazů soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná, a že tedy je třeba v souladu se shora citovanými ustanoveními považovat nárok žalobce za oprávněný, avšak nikoliv z titulu úvěrové smlouvy. Z provedeného řízení vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalované na základě ujednání o smlouvě o úvěru peněžité plnění ve výši úvěrového rámce 15.000 Kč čerpaného prostřednictvím kreditní karty a že žalovaná žalobci toto peněžité plnění doposud zcela nevrátila. Soud pak posoudil platnost předmětné úvěrové smlouvy z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele co dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Dospěl pak závěru, že v dané věci žalobce na výzvu soudu nedoložil takové skutečnosti, resp. důkazy, z nichž by bylo možné řádné splnění této jeho zákonné povinnosti dovodit, když sám nadto nadále trval na uplatnění svého nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Pouhé uvedení údajů o poměrech žalované v úvěrové smlouvě pak nelze za řádné prověření její úvěruschopnosti považovat. Spoléhal-li by se žalobce na prosté prohlášení žalované, pak tato okolnost svědčí jedině o tom, že nejednal v dané věci dostatečně obezřetně a tato tvrzení nijak neověřoval a nežádal jejich prokázání (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. ).

17. Soud proto nemohl dospět k jinému závěru, než že splnění své zákonné povinnosti žalobce ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neprokázal (ač v tomto směru nese důkazní břemeno; v souladu se shora citovanou právní úpravou je nadto povinen po stanovenou dobu uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele), a proto nelze ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a předmětnou smlouvu hodnotit jinak než jako neplatnou, a to absolutně s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. či Ústavního soudu ve věci sp. zn. , či ). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. , , Sb. n. u. sv. 7, str. 87, , Sb. n. u. sv. 13, str. 131, , či ), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. . Výklad předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

18. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalované peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to umožněním čerpání prostředků až do výše 15.000 Kč, z níž žalovaná fakticky vyčerpala 14.997,30 Kč. Žalovaná je tak v souladu se shora citovaným ustanovením povinna vydat toto plnění, ponížené o provedené úhrady v doložené výši 11.210 Kč. Žalobce tedy má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovanou splaceno, tedy na částku 3.787,30 Kč. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalované, která se k žalobě nevyjádřila a neuvedla na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnila (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 3.787,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím (v návaznosti na výzvu žalobce k úhradě dluhu se stanovenou 14denní lhůtou k plnění) ode dne 14. 9. 2018 až do zaplacení. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s  část věty před středníkem , neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

19. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení tak, že žalobci, který byl ve věci zcela úspěšný, přiznal právo na jejich náhradu v plné výši a v celkové částce 3.062 Kč, představované jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 400 Kč a jednak náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 1.600 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle . vyhl. č. , v platném znění, za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, kvalifikovaná výzva k plnění), a za 1 úkon právní služby po 1.000 Kč (písemné podání ve věci samé) dle citované vyhlášky, a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 600 Kč, a to za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle vyhl. č. , v citovaném znění, a za 1 úkon právní služby po 300 Kč dle citované vyhlášky; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle ve spojení s  , představovanou částkou 462 Kč, neboť zástupce žalobce jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Lhůta k plnění ve výroku II. pak byla stanovena rovněž v souladu s  část věty za středníkem , ve smyslu je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné ( ).

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu ( ) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem () u soudního exekutora.