Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
36 C 43/2021-31
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Brachovou, LL.M. ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 16 716 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 900 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v částce 9 816 Kč spolu s :
-) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 716 Kč od 24. 6. 2020 do 7. 12. 2020;
-) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 816 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení;
-) úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 6 900 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení;
zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 900 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v částce 9 816 Kč spolu s : -) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 716 Kč od 24. 6. 2020 do 7. 12. 2020; -) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 816 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení; -) úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 6 900 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení; zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 4. 2021 domáhala u zdejšího soudu zaplacení
částky 16 716 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 30. 4. 2019 spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč. Úvěr spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 9 816 Kč měl být splácen týdenními splátkami ve výši 364 Kč; žalovaný uhradil celkem
5 100 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného v tzv. Zákaznické kartě a lustrací v databázích.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 4. 2019, vč. smluvních podmínek, soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč; finanční prostředky byly poskytnuty žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se částku 12 000 Kč spolu s úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 9 816 Kč (celkem tedy 21 816 Kč) zavázal poskytovateli úvěru vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 363,60 Kč.
4. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že obsahuje popis základních vlastností poskytovaného spotřebitelského úvěru.
5. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, nevlastní automobil, v minulosti již úvěr měl. Údaje o příjmech a výdajích nejsou vyplněny.
6. Z umořovací tabulky soud zjistil, že žalovaný zaplatil na svůj dluh celkem částku 5 100 Kč.
7. Z potvrzení ČSSZ ze dne 29. 4. 2019 soud zjistil, že výše starobního důchodu žalovaného byla 15 914 Kč.
8. Z předžalobní upomínky ze dne 25. 11. 2020, včetně dokladu o odeslání, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to do 7 dnů.
9. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 9 816 Kč (celkem tedy 21 816 Kč) zavázal poskytovateli úvěru vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 363,60 Kč. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh uhradila toliko 5 100 Kč) a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Žalovaný byl vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu, a to do 7 dnů od doručení předžalobní upomínky.
10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).
11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
16. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by provedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.
21. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, anonymizováno právnická osoba, dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
22. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
23. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela pouze z doložené výše důchodu a informací poskytnutých žalovaným. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně jakkoli zkoumala či jinak zohledňovala výdaje žalovaného. Za této situace tedy není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože tak žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná § 9 odst. 1 z. s. ú.).
24. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 6 900 Kč (tj. čerpané částka zápůjčky ve výši
12 000 Kč mínus celkové úhrady žalovaným ve výši 5 100 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 900 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil v souladu s ust. § 573 o. z., když předžalobní upomínka byla odeslána dne 25. 11. 2020 a před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu prokazatelně vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
25. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalovaného (výrok II.).
26. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci byl úspěšnější žalovaný, měl by proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř., či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.).