Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 346/2021-71

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 72 587 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 37 347 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 240 Kč od 24. 4. 2020 do 1. 12. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 344 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 240 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 240 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 43,28 % ročně z částky 43 470,02 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 101 606 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 37 347 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 240 Kč od 24. 4. 2020 do 1. 12. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 344 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 240 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 240 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 43,28 % ročně z částky 43 470,02 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 101 606 Kč, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 72 587 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 47 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 52,99 % ročně žalobkyni splatit v 36 měsíčních splátkách po 2 352 Kč splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce. Předmětná smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím zabezpečené klientské zóny ve webovém rozhraní žalobkyně a prostřednictvím e-mailové komunikace. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a v databázi vedené společností Nikita Engine s.r.o., prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomocí zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 22. 4. 2020. Do dne zepslatnění žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkovou částku 11 760 Kč. Žalobkyni tak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 48 087,58 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem tři splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 1 497 Kč), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem pět splátek (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 1 000 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, kterou žalobkyně požadovala za období od 24. 4. 2020 do 6. 12. 2021 ve výši 22 003 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 43,28 % ročně z dlužné původní jistiny úvěru, a to za období od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 101 606 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky odpovídající součtu dlužné nové jistiny úvěru, smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek a náhrady nákladů za prodlení s úhradou splátek za období od 24. 4. 2020 do zaplacení.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

1. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 47 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splatit společně s úrokem v 36 měsíčních splátkách po 2 352 Kč splatných vždy nejpozději k 17. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 52,98 % ročně. Proces uzavření smlouvy je pak popsán v článku 1 smlouvy. Žalovaný měl od žalobkyně nejdříve obdržet jedinečné přístupové údaje a heslo pro přístup k osobní stránce nacházející se v klientské zóně vázané na jeho e-mailovou adresu tvořící jeden z přístupových údajů do této zóny. Podpis žalovaného ve smlouvě byl následně nahrazen zadáním jedinečného kódu zaslaného mu prostřednictvím SMS do příslušného podpisového okna na jeho osobní stránce v klientské zóně. Skutečnost, že předmětná smlouva a další příslušné dokumenty byly do této klientské zóny umístěny, dosvědčuje výpis z interního systému žalobkyně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, formulář pro klienty obsahující informace o tom, jakým způsobem bude probíhat kontraktační proces smlouvy o úvěru a splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne datum. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalovanému dne datum vyplatila částku 47 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.

1. Žalobkyně dále doložila výpis z účtu žalovaného za měsíc červenec 2019, z něhož bylo zjištěno, že v tomto měsíci byly na účet žalovaného připsány finanční prostředky ve výši 247 318 Kč a odešly z něj finanční prostředky ve výši 190 225,36 Kč. Připsané finanční prostředky sestávaly z částky 31 190 Kč od anonymizována tři slova územní celek, u níž lze předpokládat, že představovala mzdu žalovaného, z částek 30 000 Kč, 40 000 Kč a 50 000 Kč od osoby jménem jméno příjmení, z částek 5 000 Kč a 70 000 Kč od právnická osoba anonymizováno., z částky 3 000 Kč představující zápůjčku poskytnutou žalovanému a konečně z částek 8 000 Kč a 8 000 Kč, u nichž lze předpokládat, že se rovněž jednalo o zápůjčky či úvěry poskytnuté žalovanému. Odchozí finanční prostředky byly z podstatné části tvořeny platbami ve prospěch právnická osoba anonymizováno. a dále byly vedle plateb v obchodech, výběrů z účtu a plateb, jejichž účel není možno identifikovat, tvořeny také splátkami zápůjček či úvěrů u právnická osoba anonymizováno, právnická osoba,„ anonymizováno jméno“ a rovněž u samotné žalobkyně. Konečně je na tomto výpisu viditelné, že žalovanému v průběhu sledovaného měsíce vznikaly pohledávky po splatnosti, a to zejména ve vztahu ke právnická osoba anonymizováno. Žalobkyně doložila také výpis z nebankovního registru klientských informací ze dne 13. 8. 2019, dle kterého CBS skóre žalovaného činilo 251 a žalovaný tak měl patřit ke klientům, u nichž lze počítat s nižší mírou rizika toho, že nebudou poskytnutý úvěr splácet. Konečně doložila ještě výpis z registru Nikita Engine s.r.o., který dle svého popisu vyhodnocuje kreditibilitu zákazníků na základě množství faktorů s tím, že maximální možné skóre, kterého klient může dosáhnout, odpovídá číslu 1 000, a čím vyššího skóre dosáhne, tím menší je míra rizika nesplácení. Skóre žalovaného přitom činilo 352 a patřil tak zjevně ke klientům, u nichž je míra rizika nesplácení spíše vyšší.

1. Z doložené karty klienta je dále zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni na poskytnutý úvěr celkovou částku 11 760 Kč.

1. Upomínkami ze dne 17. 1. 2020 a 19. 3. 2020 měl být žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byl rovněž upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne 22. 4. 2020 pak již mělo být žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátek a žalovaný měl být vyzván k okamžité úhradě veškerých dlužných nároků z titulu smlouvy o úvěru.

1. K úhradě dlužné částky byl žalovaný prokazatelně vyzván předžalobní upomínkou ze dne 16. 11. 2021, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne 16. 11. 2021 a v níž byla žalovanému stanovena lhůta k úhradě do 15 dnů od data odeslání této upomínky.

1. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.

1. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s  :„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu do příslušného pole v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl po provedené registraci na základě přiděleného hesla přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

1. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty vyjma výpisu z účtu za jeden měsíc předcházející měsíci uzavření smlouvy. Co se týče příjmů žalovaného, tak mohla žalobkyně na základě tohoto výpisu dovozovat, že žalovaný byl pravděpodobně zaměstnán u anonymizována tři slova územní celek Tyto příjmy však tvořily pouze nepatrnou část veškerých finančních prostředků došlých ve sledovaném měsíci na účet žalovaného. Největší množství těchto finančních prostředků bylo představováno částkou v celkové výši 120 000 Kč zaslanou na účet žalovaného osobou označenou jako jméno příjmení. Nelze přitom nijak dovodit, co mohlo být důvodem těchto na první dojem relativně podezřelých transakcí. Další finanční prostředky si pak žalovaný opatřil za pomocí zápůjček a úvěrů. Pokud jde o výdaje žalovaného, tak značná část těchto výdajů byla tvořena částkami hrazenými právnická osoba anonymizováno, což je společnost umožňující účast na hazardních hrách. Další finanční prostředky pak byly určeny také k úhradě splátek úvěrů. Je přitom zjevné, že by žalovaný čistě ze svého příjmu ze zaměstnání nebyl schopen své výdaje pokrýt a že k jejich pokrytí byly využity především finanční prostředky zaslané osobou označenou jako jméno příjmení. Za takové situace by se pak dalo od žalobkyně očekávat, že se bude zajímat o to, z jakého důvodu byly tyto finanční prostředky žalovanému ze strany této osoby zasílány a že si případně vyžádá výpisy za delší časové období, než pouze za jeden měsíc předcházející uzavření smlouvy. K větší obezřetnosti žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného by mělo vést rovněž zjištění, že žalovaný splácel v době poskytnutí úvěru již další zápůjčky, které musel s ohledem na své enormní měsíční výdaje vzniklé zjevně v důsledku záliby v hazardních hrách, pokrývat dalšími zápůjčkami a úvěry, které si vzal ve sledovaném měsíci. V neposlední řadě by se pak dala zvýšená obezřetnost ze strany žalobkyně očekávat již právě z důvodu samotného zjištění, že se žalovaný věnuje hazardním hrám. Tato skutečnost by sama o sobě nemusela být důvodem pro odmítnutí poskytnutí úvěru, avšak pouze v případě, že by výše sázek byla přiměřená jistým měsíčním příjmům žalovaného ze zaměstnání, nikoli v případě, že žalovaný tuto zálibu hradil z finančních prostředků nejasného původu. Třeba zmínit, že na účet žalovaného přišly od sázkové společnosti určité finanční prostředky a že tak žalovaný mohl být v některé ze svých sázek úspěšný. S ohledem na objem žalovaným provedených sázek se však lze domnívat, že v souhrnu při hazardních hrách přišel o větší množství peněz, než kolik jich vyhrál, což je zpravidla obvyklé, neboť za opačné situace by sázkový byznys fungovat nemohl. Nadto nejsou na výpisu z účtu jednoznačně identifikovatelné pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které pravděpodobně musel také hradit a o jejichž výši se žalobkyně patrně nikterak nezajímala.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 47 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

1. Žalovaný uhradil celkovou částku 11 760 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 35 240 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 16. 11. 2021, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byl povinen dlužnou částku uhradit do 1. 12. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 12. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 24. 4. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 2. 12. 2021, tj. 8,5 % ročně. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 37 347 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 240 Kč od 24. 4. 2020 do 1. 12. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 344 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 240 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 240 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 43,28 % ročně z částky 43 470,02 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 101 606 Kč, soud žalobu zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.