Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 384/2021-73
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 8 170,19 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 6 049,42 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 18. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 2 120,77 Kč, úroku z prodlení z částky 6 663,49 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do 17. 8. 2020 a úroku z prodlení z částky 614,07 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 8. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 901,19 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 6 049,42 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 18. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 2 120,77 Kč, úroku z prodlení z částky 6 663,49 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do 17. 8. 2020 a úroku z prodlení z částky 614,07 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 8. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 901,19 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované zaplatit 8 170,19 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 6 663,49 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení. V odůvodnění uvedla, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo kterou s žalovanou uzavřela dne 21. 2. 2019, jejíž nedílnou součástí byly také všeobecné obchodní podmínky a sazebník poplatků. Žalobkyně se na základě této smlouvy zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky až do výše disponibilního úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč, žalovaná se poskytnuté finanční prostředky zavázala vrátit spolu s úroky a poplatky ve splátkách po 316,29 Kč měsíčně. Žalovaná dále přistoupila ke smlouvě o skupinovém pojištění pro případ ztráty schopnosti splácet úvěr a zavázala se hradit pojištění ve výši 0,65 % aktuálního dluhu. Žalobkyně poskytla žalované sjednaný úvěr převodem na účet. Žalovaná své platební povinnosti řádně neplnila, žalobkyně tak využila svého práva sjednaného ve smlouvě a od této s účinností od 15. 11. 2019 odstoupila. Dle smlouvy se tak staly splatnými veškeré předchozí finanční závazky. Celková dlužná částka ve výši 8 170,19 Kč sestává z dlužné jistiny ve výši 6 663,49 Kč, dlužných úroků kapitalizovaných ke dni odstoupení od smlouvy ve výši 706,70 Kč a nákladů na upomínky ve výši 800 Kč. Žalovaná dluh nevyrovnala ani přes upomínání ze strany žalobkyně.
2. V podání ze dne 23. 2. 2022 žalobkyně nejprve zevrubně specifikovala čerpání peněžních prostředků ze strany žalované a mechanismus podpisu smlouvy uzavřené online. Dále žalobkyně uvedla, že k jedinému čerpání úvěru došlo na účet obchodníka za nákup mobilu Apple iPhone 6s 32 GB Silver v hodnotě 7 299 Kč, roční úroková sazba činila 24 %. Celkovou dlužnou částku ve výši 9 480 Kč se žalovaná zavázala vrátit v celkem 30 splátkách po 316 Kč. Žalovaná vrátila celkem částku ve výši 1 249,58 Kč (dne 12. 3. 2019 částku 317 Kč, dne 7. 5. 2019 částku 932,58 Kč). K prověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně sdělila, že žalovaná uvedla měsíční příjem ve výši 21 400 Kč, dále že nemá žádné srážky ze mzdy a exekuce, náklady na nájemné/hypotéky činí 9 200 Kč. Výdaje žalované prověřila a vyhodnotila žalobkyně na základě telefonického prověřování, vlastního statistického modelu a přihlédla též ke státem publikovaným údajům o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva včetně průměrného nájemného (databáze Českého statistického úřadu). Na tomto základě pak stanovila existenční výdaje žalované na částku 7 750 Kč, dále přičetla náklady na splátky nového úvěru ve výši 316 Kč a výdaje ve výši 9 200 Kč na nájemné. Příjem byl zjištěn z prohlášení žalované v úvěrové smlouvě, ověřen z výpisu z účtu, z výplatního listu a také telefonátem se zaměstnavatelem. Totožnost žalované byla ověřena ze zaslaného občanského průkazu a rodného listu, existence účtu ze zaslaného výpisu z účtu a exekuce a závazky po splatnosti v registrech SOLUS a insolvenčním rejstříku. Žalované měla zůstat po odečtení příjmů a výdajů částka 4 134 Kč.
3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.
4. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaná se, ač řádně a včas předvolána, bez omluvy nedostavila, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 20. 2. 2019 vyplynulo, že bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč, s první částkou čerpání úvěru ve výši 7 299 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 316 Kč. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 24 %. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že žalovaná uvedla příjem ve výši 21 400 Kč měsíčně a nájemné/hypotéku pak ve výši 9 200 Kč měsíčně. Žalobkyně k této dále doložila Všeobecné obchodní podmínky a sazebník, které byly sjednány jako její nedílná součást, a dále souhlas se zpracováním osobních údajů. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru iplatba.cz vyplývají bližší údaje ohledně předmětného úvěru (jako například výše úvěru, doba trvání, splátky, celková částka, kterou je třeba zaplatit, apod.). Dále žalobkyně doložila kopii občanského průkazu a rodného listu žalované.
6. Z listiny označené jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že tuto vyhotovila žalobkyně, která zde dále ohledně předmětné úvěrové smlouvy a zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalované prohlásila, že provedla šetření v registru SOLUS a insolvenčním rejstříku. Dále uvedla, že žalovaný má příjem ze mzdy ve výši 21 400 Kč měsíčně. Náklady na bydlení má ve výši 9 200 Kč měsíčně, jiné závazky nemá. Údaje byly ověřeny z výplatních pásek a z výpisu z bankovního účtu. Rozdíl příjmů a výdajů byl zjištěn ve výši 12 200 Kč.
7. Z výplatní pásky za období leden 2019 bylo zjištěno, že čistá mzda žalované v lednu 2019 činila 21 963 Kč.
8. Žalobkyně doložila další tři upomínky adresované žalované ze dnů 1. 5. 2019, 1. 7. 2019 a 1. 8. 2019, kdy upomínala žalovanou k úhradě dlužné částky; všechny bez dokladu jejich odeslání.
9. Z dopisu ze dne 1. 11. 2019 vyplynulo, že tento adresovala žalobkyně žalované s tím, že s ohledem na porušení platebních povinností žalované žalobkyně odstupuje od předmětné úvěrové smlouvy, vyzývá žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky ve výši částky žalované s výstrahou jejího soudního vymáhání.
10. Z dopisu ze dne 3. 2. 2020 vyplynulo, že tento adresovala žalobkyně žalované s tím, že s ohledem na porušení platebních povinností žalované žalobkyně odstupuje od předmětné úvěrové smlouvy, vyzývá žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky ve výši částky žalované s výstrahou jejího soudního vymáhání. Dle připojeného podacího archu byla písemnost žalované odeslána dne 5. 2. 2020.
11. Z přehledu úvěrového účtu ze dne 4. 2. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 7 299 Kč a žalobkyně následně evidovala uhrazené splátky v celkové výši 1 249,58 Kč a dále zaznamenávala v období jednotlivých měsíců výši úroků, náklady s upomínáním, předepsané splátky a dlužné částky.
12. Z výpisů z účtu č. bankovní účet, jehož majitelkou je žalovaná, za období 1. 12. 2018 – 31. 12. 2018 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu byl v částce - 47,84 Kč a konečný zůstatek ve výši 0 Kč; za období 1. 2. 2019 – 28. 2. 2019 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu byl v částce - 190,15 Kč a konečný zůstatek ve výši - 59,18 Kč.
13. Z tabulky označené číslem smlouvy číslo a jménem a příjmením žalované bylo zjištěno, že žalovaná čerpala v únoru 2019 částku 7 299 Kč, další částku nečerpala, dne 12. 3. 2019 uhradila splátku ve výši 317 Kč a dne 7. 5. 2019 uhradila splátku ve výši 932,58 Kč, celkem tedy 1249,58 Kč.
14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná čerpala celkem 7 299 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila 1 249,58 Kč. Žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované úvěr splácet způsobem, který zaznamenala ve smlouvě a v listině Zpráva o posouzení úvěruschopnosti, jak je shora specifikována. Dne 5. 2. 2020 žalobkyně odeslala žalované výzvu k okamžitému zaplacení dluhu a odstoupení od předmětné smlouvy.
15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
16. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
18. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
19. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
20. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
22. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
23. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela 7 299 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
24. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Této argumentaci však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila určitá zkoumání (šetření v registrech, doložení výplatní pásky a výpisu z účtu), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je však zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zabývala jejími příjmy a výdaji, nikoli však komplexně a kriticky. Z předložených důkazů vyplývá, že příjem žalobkyně ve výši 21 400 Kč (resp. 21 963 Kč) byl ověřen z výplatní pásky, jiné příjmy žalovaná neuvedla. U výdajové položky žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovanou, že má výdaje na bydlení v částce 9 200 Kč, jiné výdaje nemá. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně nezohlednila skutečnosti vyplývající z předložených výpisů z účtu, kdy počáteční zůstatky a konečné zůstatky byly ve velmi nízkých, resp. mínusových číslech, což vypovídá o vyšších výdajích žalované. Některá tvrzení žalobkyně, a to telefonické ověření u zaměstnavatele, porovnání s životním a existenčním minimem a průměrnými výdělky obyvatelstva nevyplývají z důkazů (ve zprávě o posouzení úvěruschopnosti nebyla zaškrtnuta). Z výše uvedeného nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti výdajů uváděných žalovanou především s ohledem na zjištěné pohyby a zůstatky na účtu žalované. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119)
25. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
26. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalované 7 299 Kč a žalovaná vrátila pouze 1 249,58 Kč, je třeba na rozdíl v těchto částkách ve výši 6 049,42 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že ta měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 14. 8. 2020. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (18. 8. 2020) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně (výrok I.).
27. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 2 120,77 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 6 663,49 Kč od 16. 11. 2019 do 17. 8. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 614,07 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení (viz výše).
28. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o. s. ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek v částce 1 000 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 170,19 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 2 089 Kč (1 000 + 3 x 200 + 3 x 100 Kč + 189). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 6 049,42 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 6 856,15 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení 2 120,77 Kč s úroky shora specifikovanými ve výroku II. tohoto rozsudku, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 2 723,90 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 9 580,05 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 71,57 %, úspěch žalované 28,43 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 43,14 % svých nákladů, z částky 2 089 Kč tedy ve výši 901,19 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.