Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
7 C 311/2021-92
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 110 767,12 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 55 920 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši
11,75 % ročně z této částky od 4. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 54 847,12 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 92 682 Kč od 28. 11. 2020 do
3. 1. 2022, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 762 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 58,34 % ročně z částky 79 358,12 Kč od 28. 11. 2020 do
21. 12. 2020 ve výši 2 974,56 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 79 358,12 Kč od
22. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento za dobu od
28. 11. 2020 dosáhne částky 300 960 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 55 920 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 4. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 54 847,12 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 92 682 Kč od 28. 11. 2020 do 3. 1. 2022, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 762 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 58,34 % ročně z částky 79 358,12 Kč od 28. 11. 2020 do 21. 12. 2020 ve výši 2 974,56 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 79 358,12 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento za dobu od 28. 11. 2020 dosáhne částky 300 960 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit 110 767,12 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným shora. V odůvodnění žaloby uvedla, že dne 28. 11. 2019 byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem smlouva o poskytnutí úvěru číslo na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 81 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 29. 11. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 58,34 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 4 180 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje prosincem roku 2019. Žalobkyně před poskytnutím úvěru důkladně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, kdy prověřovala doklady a informace získané od žalovaného, zejména se jednalo o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, rovněž v insolvenčním rejstříku a prověřením zaměstnavatele. Na žádost žalovaného došlo k bezúplatnému odložení 3 splátek z důvodu jeho pracovní neschopnosti. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas, když do data zesplatnění celého úvěru uhradil pouze 25 080 Kč (4 180 Kč x 6 splátek). V souladu s uzavřenou smlouvou došlo k datu 26. 11. 2020 k zesplatnění celého úvěru. K tomuto dni činila dlužná jistina a dlužné úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru vše v celkové výši 90 884, 26 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč, kdy mezi stranami byla pro případ prodlení se splátkou delší než 30 dnů sjednána smluvní pokuta (tedy 2 x 499 Kč za každé prodlení). Žalobkyně rovněž požaduje náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč (dle smlouvy žalobkyni vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy 4 x 200 Kč). Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu z dlužné jistiny úvěru ve výši 0,1 % denně, a to počínaje dnem 28. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby, tedy v celkové výši 18 085,12 Kč. Žalobkyně rovněž nárokuje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 58,34 % z částky odpovídající zbývající dlužné půdní jistině. Žalovaný shora uvedené částky žalobkyni neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.
2. V podání ze dne 17. 12. 2021 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru, jehož zaplacení se v projednávané věci domáhá, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných z dostupných registrů, konkrétně výpisů z databáze SOLUS a NRKI, hodnocení klienta a prohlášení klienta, dále z dokladů o příjmech žalovaného, z nichž je patrné, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činil 16 900 Kč a celkové měsíční náklady žalovaného činily 8 860 Kč. Z podkladů bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení činí 7 040 Kč (po odečtení tisícikorunové rezervy). Na základě shora uvedených údajů byl proveden tzv. scoring klienta, jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobkyně vycházela z formuláře hodnocení klienta, když provedla analýzu bonity žalovaného, dále byly zjišťovány informace týkající se stavu žalovaného, zaměstnání, vzdělání. Ve formuláři hodnocení klienta byly výdaje pečlivě zkoumány a byl to žalovaný, kdo byl povinen uvést jednotlivé výdaje. Dále žalobkyně doložila kopii občanského průkazu žalovaného, výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI), výpis z registru SOLUS, pracovní smlouvu včetně její změny, dvě výplatní pásky a částečné výpisy z bankovního účtu. Při posouzení výdajů žalovaného žalobkyně vycházela zejména z údajů poskytnutých žalovaným, které žalovaný svým podpisem potvrdil v kartě hodnocení klienta. Žalobkyně považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující, kdy po zhodnocení výše uvedených dokumentů, v jejich vzájemném souladu, a po porovnání příjmů a výdajů, bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního scoringu provedeného žalobkyní.
3. Žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, uvedla, že jinými důkazy, než které již doložila, v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, nedisponuje.
4. Žalovaný se ve věci vyjádřil na jednání soudu, kdy uvedl, že mu byla ze strany žalobkyně vyplacena částka 81 000 Kč, stejně tak nerozporoval jím uhrazenou částku ve výši 25 080 Kč. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyni dokládal pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky, již si nevybavil, zda žalobkyně zkoumala i jeho výpis z bankovního účtu.
5. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 28. 11. 2019 uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní bylo soudem zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 81 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 250 800 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 4 180 Kč. Úroková sazba činila 58,34 % ročně. Z předsmluvního formuláře a prohlášení klienta podepsaných žalovaným stejného dne vyplynulo, že žalovaný obdržel uvedené informace o poskytovaném úvěru.
6. Z dokladu o vyplacení úvěru z elektronického výpisu žalobkyně bylo zjištěno, že dne 29. 11. 2019 byla na účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě odeslána částka 81 000 Kč.
7. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 2. 12. 2019 vyplynulo, že žalobkyně oznámila žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě o úvěru. Přílohou oznámení byl splátkový kalendář.
8. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 14. 6. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně specifikovala předmětnou úvěrovou smlouvu, zaznamenala kontaktní informace týkající se žalovaného a adresu jeho zaměstnavatele.
9. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplývá, že jakožto pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného je uvedena částka 16 900 Kč (ze zaměstnání). Mezi výdaji je v kolonce životní minimum uvedena částka 3 410 Kč, splátky (úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky, apod.) činí 500 Kč, splátky právnická osoba pak 3 450 Kč, náklady na bydlení činí 1 500 Kč, celkem tedy výdaje dosahují částky 8 860 Kč, v kolonce rezerva je uvedena částka 1 000 Kč, přičemž další výdaje žalovaného jsou nulové (a to např. druhá osoba v domácnosti, spoření, ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby, apod.). Dále je zde uvedeno, že žalovaný má výuční list, je zaměstnán u společnosti právnická osoba, je svobodný, bydlí ve vlastním. Ve výpisu registru SOLUS je uvedeno, že žalovaný nemá žádnou dlužnou splátku ani dlužnou částku po splatnosti. Z tabulky hodnocení klienta (NRKI) vyplynulo, že žalovaný dosáhl kódu příznaku 200, kdy klientova smlouva je hodnocena jakožto vyšší riziko, úvěr je limitován výší částky nebo zamítán.
10. Z pracovní smlouvy včetně jejího dodatku vyplývá, že žalovaný nastoupil do práce dne 24. 7. 2019 jako dělník ve výrobě u společnosti právnická osoba, dne 23. 10. 2019 došlo ke změně pracovní smlouvy, kdy pracovní poměr byl změněn na dobu neurčitou. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc říjen 2019 vyplývá, že čistá měsíční mzda žalovaného za shora uvedené období činila 17 271 Kč. Za měsíc září 2019 činil čistý měsíční příjem žalovaného 16 553 Kč.
11. Z detailu účtu – bezhotovostního příjmu žalovaného u společnosti právnická osoba vyplývá, že dne 15. 10. 2019 obdržel žalovaný na účet částku 16 553 Kč od svého zaměstnavatele. Z detailu účtu – bezhotovostního příjmu žalovaného u společnosti právnická osoba vyplývá, že dne 15. 11. 2019 obdržel žalovaný na účet částku 17 271 Kč od svého zaměstnavatele. Bližší údaje o konkrétních pohybech na shora uvedeném účtu nejsou uvedeny.
12. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobkyně je v tomto registru evidována.
13. Z žádosti o úpravu splátkového kalendáře ze dne 12. 3. 2020 vyplývá, že žalovaný požádal o odklad tří splátek z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti a přiložil ambulantní zprávu. Z potvrzení o odložení splátek ze dne 16. 3. 2020 a upraveného splátkového kalendáře vyplývá, že žádosti žalovaného bylo vyhověno a splatnost tři splátek byla odložena o tři měsíce.
14. Z výzev k zaplacení ze dne 24. 2. 2020, dne 22. 9. 2020, dne 23. 10. 2020 a dne 23. 11. 2020 vyplývá, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.
15. Z oznámení ze dne 26. 11. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s plněním povinností z předmětné úvěrové smlouvy tuto zesplatňuje a požaduje okamžité zaplacení celého dluhu.
16. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 5. 2021 bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Z poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalovanému před podáním žaloby odeslána, a to dne 26. 5. 2021.
17. Žalobkyně rovněž doložila kopii občanského průkazu žalovaného.
18. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobkyní úvěrovou smlouvu, jak je shora specifikována, a to ohledně předmětu úvěru ve výši 81 000 Kč. Na jejím základě obdržel žalovaný na bankovní účet od žalobkyně shora uvedenou částku. Žalobkyni se zavázal vrátit předmět úvěru ve splátkách, jak je shora uvedeno, přičemž žalovaný uhradil celkem částku 25 080 Kč (6 x 4 180 Kč). Žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného řádně úvěr splácet vycházela z údajů uvedených žalovaným, pracovní smlouvy, výplatních pásek, dále provedla šetření v registru SOLUS, v registru NRKI, insolvenčním rejstříku, žádost podrobila scoringu. Žalobkyně ke dni 26. 11. 2020 úvěr zesplatnila. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzva.
19. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
20. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
21. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
22. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
23. Dle § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
24. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
25. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
26. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
27. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
28. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 81 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
29. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Této argumentaci však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, doložení pracovní smlouvy, dvou výplatních pásek žalovaného a dvou kusých výpisu z účtu), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je však zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, a to pouze dvěma doloženými výplatními páskami, aniž by jakkoliv hodnotila komplexnější příjem žalovaného za delší období. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovaným, že je svobodný, bydlí ve vlastním bydlení. Je velmi nepravděpodobné, že by žalovaný vynaložil za bydlení jen 1 500 Kč, a neměl žádné ostatní výdaje, kdy bylo dále už jen počítáno se měsíčními splátkami 500 Kč a 3 450 Kč (viz výše) a s částkou životního minima 3 410 Kč. Žalobkyně rovněž opomněla opatřit si od žalovaného kompletní výpisy z bankovního účtu žalovaného (žalobkyně sice předložila dva neúplné výpisy bankovního účtu osvědčující připsané platby vyplývající z výplatních pásek) za několik měsíců nazpět, což by jí nepochybně poskytlo věrohodný podklad pro úvahy o majetkových poměrech žalovaného a jeho měsíční bilanci příjmů a výdajů. Z výše uvedeného nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti výdajů uváděných žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119)
30. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
31. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému 81 000 Kč a žalovaný vrátil pouze 25 080 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 55 920 Kč (tj. 81 000 – 25 080 = 55 920 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 31. 12. 2021. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (4. 1. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,75 % ročně (výrok I.).
32. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 54 847,12 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 92 682 Kč od 28. 11. 2020 do 3. 1. 2022, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 762 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 58,34 % ročně z částky 79 358,12 Kč od 28. 11. 2020 do
21. 12. 2020 ve výši 2 974,56 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 79 358,12 Kč od
22. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento za dobu od
28. 11. 2020 dosáhne částky 300 960 Kč (viz výše).
33. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle částečného úspěchu žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný náklady řízení neuplatnil, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.