Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
9 C 44/2021-75
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci
Anonymizovaný odstavec.
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, datum narození
bytem adresa
o zaplacení 81 977,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 57 919,03 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 57 919,03 Kč od 5. 2. 2019 do zaplacení a na nákladech řízení částku 10 709,58 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, z toho 2 500 Kč na jistinu s příslušenstvím a 500 Kč na úhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně, vždy k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se zamítá co do částky 24 058,26 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 599,98 Kč od 18. 1. 2017 do 18. 1. 2019, úrokem ve výši 13,4 % ročně z částky 80 772,29 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 80 772,29 Kč od 18. 1. 2017 do 4. 2. 2019 a z částky 22 853,26 Kč od 5. 2. 2019 do zaplacení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 57 919,03 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 57 919,03 Kč od 5. 2. 2019 do zaplacení a na nákladech řízení částku 10 709,58 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, z toho 2 500 Kč na jistinu s příslušenstvím a 500 Kč na úhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně, vždy k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek. II. Žaloba se zamítá co do částky 24 058,26 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 599,98 Kč od 18. 1. 2017 do 18. 1. 2019, úrokem ve výši 13,4 % ročně z částky 80 772,29 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 80 772,29 Kč od 18. 1. 2017 do 4. 2. 2019 a z částky 22 853,26 Kč od 5. 2. 2019 do zaplacení.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 81 977,29 Kč spolu s úrokem v částce 4 599,98 Kč a úrokem ve výši 13,4 % ročně jdoucím z částky 80 772,29 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 7 341,23 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 80 772,29 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne datum se společností právnická osoba, se sídlem ulice a číslo, obec a číslo IČ: číslo, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru číslo na základě které právnická osoba poskytla žalované téhož dne úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 2 209,58 Kč počínaje dnem 15. 2. 2017. Strany se dále dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 13,40 % ročně, přičemž nedílnou součástí smlouvy je pak i Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba Žalovaná však svou povinnost z uzavřené smlouvy nesplnila a nesplácela poskytnutý úvěr řádně a z toho důvodu společnost právnická osoba využila svého práva a v souladu s odst. 13 a 14 Produktových podmínek prohlásila úvěr dopisem ze dne 19. 1. 2019 za okamžitě splatný v celé výši. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla původní věřitelkou společností právnická osoba postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalobkyně přitom před podáním žaloby žalovanou ještě vyzvala předžalobní upomínkou k jejímu zaplacení, což však žalovaná neučinila. Na základě výzvy soudu žalobkyně doplnila skutková tvrzení ohledně zkoumání úvěryschopnosti žalované při poskytnutí úvěru tak, že vycházela z informací, že žalovaná je v zaměstnaneckém poměru s příjmem 17 000 Kč, přičemž celkový příjem domácnosti měl být 35 000 Kč. Při hodnocení úvěryschopnosti banka porovnávala příjem klienta a jeho výdaje odhadla na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti měl klient v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 6 066,46 Kč, podle externích zdrojů neměl žádné závazky.
2. K nařízenému jednání na 18. 5. 2021 se žalovaná omluvila z důvodu pracovní neschopnosti a požádala o jiný termín, neboť jednání se chce účastnit. Odesílací adresu uvedla anonymizována dvě slova, ulice a číslo, obec. Doložila doklad o dočasné pracovní neschopnosti. Lékařské zprávy ošetřujícího lékaře opakovaně potvrdily, že zdravotní stav žalované neumožňuje účast při soudním jednání, musí se podrobit operačnímu výkonu, absolvovat další došetření a podle výsledků stanovit další postup léčby. Účast při jednání byl žalované povolen lékařem sdělením ze dne 14. 12. 2021, soud nařídil jednání na 22. 2. 2022. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. K jednání nařízenému ve věci na den 22. 2. 2022 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Přítomná právní zástupkyně žalobkyně setrvala na podané žalobě v celém rozsahu, když dluh nebyl uhrazen. Po výzvě soudu k dotvrzení a doložení způsobu, jakým byla zkoumána úvěryschopnost žalované a tento doložit listinami poukázala na písemné vyjádření žalobkyně již založené ve spise a pokud jde o důkazy, tyto žádné nedoložila. Dále k dotazu soudu uvedla, že žalovaná na předmětný úvěr dosud uhradila celkovou částku ve výši 42 080,97 Kč.
4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, anonymizováno půjčka číslo ze dne datum, produktových podmínek právnická osoba, Sazebníku poplatků právnická osoba za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platného od 18. 4. 2019, dopisu společnosti právnická osoba žalované ze dne 19. 1. 2019 – oznámení o prohlášení úvěru za splatný, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti právnická osoba žalované ze dne 28. 2. 2020 – oznámení o postoupení pohledávky spolu s připojeným poštovním podacím archem, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 23. 2. 2021 - předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím archem, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 72 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela, společnost právnická osoba proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 19. 1. 2019 za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni, což žalované bylo oznámeno.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že čistý příjem žalované byl ve výši 17 000 Kč a žalovaná zároveň v žádosti měla uvést celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 35 000 Kč. Při ohodnocení míry schopnosti klienta banka dále porovnávala její příjem a její výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta s tím, že vůči společnosti právnická osoba měl klient v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíčních splátek 6 066,46 Kč. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně tak dospěla k závěru, že úvěryschopnost žalované byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout.
11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Právní předchůdkyně žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované (zjištěním a ověřením jejího čistého příjmu, i když z ničeho nevyplývá, že by měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici pracovní smlouvu, potvrzení zaměstnavatele či výplatní pásky), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovanou její výdaje vysvětlit a doložit podrobněji (např. vyžadovat i nájemní smlouvu, výši inkasa). Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.
12. Za té situace proto žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně neprokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
13. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaná žalobkyni již na tuto smlouvu uhradila celkem částku 42 080,97 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni v tomto rozdílu dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo, vyjma skutečnosti, že v důsledku zdravotního stavu byla několik měsíců v pracovní neschopnosti. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.
14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 70,56 %) nad úspěchem žalované (29,35 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 41,3 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalované, tj. 70,56 % - 29,35 % = 41,3 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 280 Kč, dále odměny za právní zastupování žalobkyně v řízení advokátem stanovené dle sazeb uvedených v ustanovení § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za čtyři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, účast u soudního jednání), to je celkem v částce 17 520 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto čtyři úkony právní služby v částce 300 Kč/úkon dle § 13 odst. 1, 3 téže vyhlášky, tj. v částce 1 200 Kč, a dále z vyúčtované částky 3 931,20 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), když zástupkyně žalobkyně osvědčila, že je plátkyní této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 25 931,20 Kč; 41,3 % z těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 10 709,58 Kč.
16. O lhůtě k plnění bylo rozhodováno dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a žalované bylo umožněno dlužnou částku a náklady řízení uhradit v pravidelných měsíčních splátkách, jak ve výroku I. uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.