Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (7)No categories available
7 C 242/2021-179
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 6 379,27 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 6 379,27 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 29. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 728,61 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 379,27 od 21. 11. 2020 do 28. 12. 2021 a úroku ve výši 29 % ročně z částky 6 379,27 Kč od 19. 9. 2018 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 6 379,27 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 29. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 728,61 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 379,27 od 21. 11. 2020 do 28. 12. 2021 a úroku ve výši 29 % ročně z částky 6 379,27 Kč od 19. 9. 2018 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 3. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 6 379,27 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 18. 8. 2017 právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejím rámci pak vedení běžného účtu a poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k běžnému účtu. Žalovanému byl poskytnut úvěrový limit ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek (minimálně jedenkrát za 180 dní), na účtu bude mít minimální měsíční příjem 50% úvěrového limitu, neocitne se v prodlení s jakýmkoli závazkem, a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Žalovaný však překročil povolený úvěrový limit, vznikl nepovolený debetní zůstatek ve výši 6 379,27 Kč, který předchůdkyně žalobkyně převedla na nový úvěrový účet č. bankovní účet. Předchůdkyně žalobkyně umožnila žalovanému splácet dluh ve splátkách, žalovaný byl dále povinen hradit úrok z debetního zůstatku ve výši 29 % a poplatky za vedení úvěrového účtu. Dlužná částka nebyla řádně a včas splacena a předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 18. 9. 2018. Žalovaný neuhradil ničeho. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný svou povinnost nesplnil, dlužná částka nebyla uhrazena.
2. V podání došlém soudu dne 27. 12. 2021 žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že při schvalování úvěrů vycházela předchůdkyně žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o povolení debetního zůstatku. Žádost o úvěr hodnotila individuálně, informace o žalovaném prověřovala v interních a externích databázích, bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi Ministerstva vnitra ČR. Žalovaný byl dle doloženého potvrzení o příjmu zaměstnán na dobu neurčitou u právnická osoba, s.r.o. jako operátor výroby, s čistým měsíčním příjmem 19 548 Kč, ze mzdy nebyly prováděny žádné srážky. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti byl 32 000 Kč. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. Příjem žalovaného byl porovnáván s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů předchůdkyně žalobkyně zjistila, že v době podání žádosti měl žalovaný vůči ní závazky ve výši 2 454,44 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný neměl vůči třetím osobám žádné závazky. V podání došlém soudu dne 7. 3. 2022 žalobkyně shrnula dosavadní tvrzení, setrvala na žalobě a navrhla žalobě vyhovět.
3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.
4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán, bez omluvy k jednání soudu nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Provedeným dokazováním byly soudem zjištěny následující skutečnosti:
5. Ze Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 18. 8. 2017 bylo zjištěno, že si předchůdkyně žalobkyně a žalovaný touto smlouvou sjednali vzájemná práva a povinnosti při poskytování bankovních produktů a služeb, banka se mimo jiné zavázala zřídit žalovanému běžný účet a spotřebitelský kontokorentní úvěr Flexikredit povolením debetního zůstatku na běžném účtu, s tím, že se žalovaný zavázal nepřekročit povolený limit. Konkrétní parametry jsou sjednány v Dispozici.
6. Z Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách uzavřené mezi klientem a bankou dne 18. 8. 2017 bylo zjištěno, že mimo jiné byl k běžnému účtu zřízen úvěr Flexikredit s výší povoleného limitu 5 000 Kč, s minimálním měsíčním kreditním příjmem 50 % povoleného limitu, s úrokovou sazbou 21,99 % ročně, RPSN 33,12 %; pro případ nepovoleného debetního zůstatku činí úroková sazba 29 %.
7. Žalobkyně dále předložila Všeobecné produktové podmínky účinné od 1. září 2014, Spotřebitelský kontokorentní úvěr Flexikredit, základní produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru účinné od 1. srpna 2017, Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 9. 2013 a Úrokový lístek (od 17. 12. 2013).
8. Z vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Flexikredit včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplývají bližší údaje ohledně předmětného úvěru (jako například výše úvěru, doba trvání, splátky, celková částka, kterou je třeba zaplatit, apod.).
9. Z žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit ze dne 18. 8. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, má učňovské vzdělání, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnancem právnická osoba, s.r.o., pracuje jako dělník/řemeslník, pracovní poměr je na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem činí 19 548 Kč, celkový čistý příjem domácnosti pak činí 32 000 Kč. Žalovaný v žádosti dále uvedl, že nemá žádné měsíční náklady.
10. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 18. 8. 2017 bylo zjištěno, že tímto zaměstnavatel žalovaného (právnická osoba, s.r.o.) potvrdil, že žalovaný měl v posledních třech měsících průměrný čistý měsíční příjem ve výši 19 548 Kč a že z příjmu nejsou prováděny žádné srážky.
11. Z oznámení o vyčíslení dluhu ze dne 18. 9. 2018 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému výši dluhu na úvěrovém účtu ke dni 18. 9. 2018 a vyzvala jej k úhradě do 2. 10. 2018. Výše dluhu odpovídá žalované částce.
12. Platební historie ke smlouvě číslo z 9. 12. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný neprovedl žádnou platbu na úvěrový účet.
13. Z výpisů z úvěrového účtu č. bankovní účet byly zjištěny pohyby na účtu a historie plateb s tím, že z výpisu ze dne 19. 11. 2020 vyplynulo, že celkový dluh na jistině úvěru činí 6 379,27 Kč a na úroku z prodlení z jistiny 728,61 Kč.
14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, dohody ze dne datum a přílohy č. 1 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.
15. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2020 a podacího lístku ze dne 9. 12. 2020 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.
16. Z výzvy k plnění ze dne 10. 2. 2021 a poštovního podacího archu ze dne 10. 2. 2021 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal před pováním žaloby žalovanému výzvu s upozorněním, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru.
17. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel dne 18. 8. 2017 s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o bankovních produktech a službách, na jejímž základě mu byl poskytnut kontokorentní úvěr s úvěrovým limitem 5 000 Kč, kdy po překročení limitu byl předchůdkyní žalobkyně žalovanému zřízen nový úvěrový účet, na který byl převeden nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu ve výši 6 379,27 Kč. Žalovaný z poskytnutého úvěru nevrátil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla postoupena předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužné částky.
18. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
19. Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
20. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
21. Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
22. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku , neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
23. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
24. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 257/2016, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
25. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 6 379,27 Kč, žalovaný nevrátil ničeho. Jelikož však soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
26. Je nepochybné, že na právní vztahy, od nichž žalobkyně odvíjí svoje žalobní nároky, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech a zkoumání měsíčního příjmu žalovaného), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou, zastává pozici dělník/řemeslník, jeho čistý měsíční příjem činí 19 548 Kč, celkový čistý příjem domácnosti pak 32 000 Kč, je svobodný a žije v pronajatém domě/bytě, nemá žádné měsíční náklady. Předchůdkyně žalobkyně se vůbec nezabývala skutečnými výdaji žalovaného. Dle názoru soudu z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nebylo dostatečně zjištěno, zda je žalovaný schopen podmínkám úvěrů dostát, když nebyly vůbec zjišťovány výdaje žalovaného. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že nebylo objektivně zjištěno, zda je žalovaný osobou, jejíž majetkové poměry by odůvodňovaly schopnost splácet úvěr. V tomto ohledu je zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).
27. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
28. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému 6 379,27 Kč a žalovaný nevrátil ničeho, je třeba na částku 6 379,27 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhů vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný tak byl k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 27. 12. 2021. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (29. 12. 2021) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,5 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).
29. Podle § 151 o. s. ř. o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle
§ 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.