Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 273/2021-32
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 34 572 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 26 372 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 350,32 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 673,66 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 886,92 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 200 Kč od 21. 5. 2020 do 9. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 612,45 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 200 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 200 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 26 372 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 350,32 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 673,66 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 886,92 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 200 Kč od 21. 5. 2020 do 9. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 612,45 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 200 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 200 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 36 072 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok ve výši 1 925 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 8 000 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 447 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5 000 Kč, přičemž celkovou částku 36 372 Kč se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem žádosti o úvěr. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020 -97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listin y byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Konečně žalobkyně poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 367/2020 -170 ze dne 9. 3. 2021, v němž soud vylovil názor, že pokud žalovaný neuvedl měsíční platby domácnosti, nelze to klást k tíži druhé smluvní strany a je správné v takové situaci přistoupit k posouzení výdajů dle ekonomického modelu. S ohledem na informace uvedené žalovanou dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že žalovaná je schopna splácet poskytnutý úvěr. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 13 886,92 Kč na jistině, 925,53 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, 5 404,51 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 977,20 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 3 377,84 Kč na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena. Žalobkyně vedle výše uvedených nároku požadovala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 500 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za období od 1. 10. 2018 do postoupení pohledávky ve výši 4 350,32 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období do 20. 5. 2020 ve výši 2 673,66 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru od 21. 5. 2020 do zaplacení. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
1. Následně vzala žalobkyně v průběhu řízení svým podáním ze dne 19. 5. 2021 žalobu částečně zpět co do části smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč s tím, že po důsledném zvážení moderovala výši požadované smluvní pokuty tak, aby její požadovaná výše odpovídala omezením stanoveným v § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na tuto skutečnost bylo řízení v rozsahu zpětvzetí zastaveno usnesením č.j. EPR 46666/2021 -11 ze dne 1. 6. 2021.
1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 20 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 925 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 447 Kč a inkasním poplatkem ve výši 5 000 Kč (celkem 36 372 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. Dle doloženého výpisu transakcí žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkovou částku 11 800 Kč.
1. Žalobkyně dále doložila Žádost o úvěr podepsanou žalovanou. Dle zde uvedených údajů měla žalovaná v době poskytnutí úvěru podnikat a její příjem z podnikání měl činit 20 000 Kč měsíčně, což mělo být údajně ověřeno prostřednictvím daňového přiznání. Žalovaná měla bydlet u svého přítele a měla hradit náklady spojené s bydlením ve výši 3 000 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 4 000 Kč měsíčně.
1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni a žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky do 9. 2. 2021 byla žalovaná prokazatelně vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 25. 1. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem z téhož dne.
1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
1. Příjmy žalované z podnikání měly být údajně ověřeny prostřednictvím daňového přiznání. Tento dokument však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v žádosti o úvěr spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Co se týče výdajů žalované, konkrétně nákladů spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které nelze na rozdíl od nákladů spojených s uspokojením dalších životních potřeb jako je jídlo, drogerie, ošacení apod. zpravidla ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, a tudíž je výši těchto nákladů třeba vždy pečlivě zjišťovat a prověřovat, tak ze strany právního předchůdce žalobkyně nebyla zjevně jakkoli ověřována informace o tom, že žalovaná skutečně bydlí u svého přítele a že mu přispívá na náklady spojené s bydlením uváděnou částkou. Za účelem ověření této informace mohl právní předchůdce žalobkyně požadovat po žalované kupříkladu čestné prohlášení jejího přítele. To však neučinil a v tomto ohledu se zjevně spoléhal pouze na ničím nepodložené tvrzení žalované.
1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
1. Jelikož žalovaná uhradila celkem 11 800 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu ještě 8 200 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, v níž byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě do 9. 2. 2021. Ode dne následujícího, tj. ode dne 10. 2. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 9 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 10. 2. 2021, tj. 8,25 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 26 372 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 4 350,32 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 673,66 Kč, co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 886,92 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 200 Kč od 21. 5. 2020 do 9. 2. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 612,45 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 200 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 200 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně byla v převážné části neúspěšná a ohledně části smluvní pokuty bylo řízení zastaveno nikoli pro chování žalované po podání žaloby, tudíž procesní zavinění na tomto částečném zastavení leží na straně žalobkyně. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a měla by tak vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.