Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 124/2021-136
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 211 060,25 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 636 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 180 424,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 72 393 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 109,34 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 636 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 180 424,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 72 393 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 109,34 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení celkové částky 211 060,25 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě níž žalované poskytla úvěr ve výši 70 000 Kč, a to tím způsobem, že částka 30 267 Kč byla určena k úhradě závazku žalované vůči žalobkyni vzniklého z titulu dříve uzavřené smlouvy, částka 7 081 Kč byla určena k úhradě dalšího závazku žalované vůči žalobkyni vzniklého z titulu další dříve uzavřené smlouvy, částka 13 000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně spojené s poskytnutím úvěru a zbývající částka 19 652 Kč byla vyplacena na účet žalované. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 59 644 Kč v 72 měsíčních splátkách po 1 801 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Výše úrokové sazby přitom činila 23 % ročně. Mezi stranami byly na výslovnou žádost žalované dále sjednány doplňkové služby, a to konkrétně inkasní služba a doplňková služba„ anonymizováno“ zahrnující možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání, přičemž výše měsíční splátky za výkon inkasní služby činila 289 Kč měsíčně a výše měsíční splátky za výkon doplňkové služby„ anonymizováno“ činila 938 Kč měsíčně. Celková výše měsíční splátky se tak navýšila na 3 028 Kč Smlouva byla sjednána elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. Proces uzavření smlouvy pak probíhal konkrétně tím způsobem, že operátor žalobkyně nejdříve se žalovanou telefonicky probral její individuální požadavky, nabídl jí konkrétní úvěrový produkt a náležitě jí vysvětlil podmínky úvěru. Následně byla žalované zaslána e-mailová zpráva shrnující dohodnuté podmínky úvěru a obsahující přihlašovací údaje do klientského účtu na zabezpečených internetových stránkách žalobkyně, návod k uhrazení verifikační platby a návod ke zřízení inkasa. Po přihlášení do klientského účtu se žalované zobrazilo písemné znění návrhu smlouvy, s nímž se seznámila, vyjádřila souhlas se smluvními podmínkami a klikla na tlačítko„ Podepsat autorizačním SMS kódem“, načež jí byla odeslána zpráva s jedinečným SMS kódem na její telefonní číslo uvedené v žádosti. Poté již žalovaná smlouvu podepsala zadáním tohoto kódu do podpisového pole ve svém klientském účtu. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených v dotazníku podepsaném žalovanou, přičemž porovnávala příjmy a výdaje žalované a způsob plnění dosavadních dluhů. Od žalované si přitom vyžádala za tímto účelem kopii občanského průkazu, doklad o příjmech a výpis z bankovního účtu. Dále provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí a v databázi neplatných dokladů. V procesu posuzování úvěruschopnosti nadto dodržela pomocné parametry, jejichž dodržování doporučila Česká národní banka, když konkrétně dbala na to, aby dosavadní dluhy žalované nepřevyšovaly devítinásobek jejího ročního příjmu a aby součet měsíčních splátek nepřesahoval 45 % měsíčního příjmu žalované. Ve vztahu ke spotřebním výdajům na potraviny, drogerii, léky apod. žalobkyně podotkla, že rovněž dle stanoviska České národní banky lze přistoupit k paušalizování výdajů například dle údajů Českého statistického úřadu, neboť je obtížné či nemožné vyčíslit konkrétní spotřební výdaje. Žalobkyně také zdůraznila, že ve znaleckém posudku, který předkládá, se znalec vyjadřuje kladně k jejímu postupu při posuzování úvěruschopnosti. Konečně uzavřela, že úvěruschopnost žalované dle svého mínění posoudila na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací zjištěných od žalované, z databází a z jiných zdrojů. Žalovaná uhradila na svůj dluh 13 splátek v celkové výši 39 364 Kč a dostala se do prodlení s úhradou splátky splatné dne 15. 12. 2020, kterou neuhradila ani přes výzvy, v důsledku čehož žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně po žalované požadovala zbývající část jistiny ve výši 63 296,89 Kč, zbývající část úroků ve výši 42 921,91 Kč, zbývající část poplatku za inkasní služby ve výši 17 051 Kč, zbývající část poplatku za službu anonymizováno – anonymizováno ve výši 12 508 Kč, zbývající část poplatku za službu anonymizováno – anonymizováno ve výši 21 417 Kč, zbývající část poplatku za službu anonymizováno – anonymizováno ve výši 21 417 Kč, náklady na upomínání v celkové výši 800 Kč a smluvní pokutu ve výši 31 648,45 Kč. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny, poplatků za upomínky a smluvní pokuty od 4. 3. 2021 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně ze zbývající části poplatku za inkasní službu a ze zbývající části poplatku za poplatku za službu„ anonymizováno“ od 4. 3. 2021 do zaplacení. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
1. Z výpisu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru na stránkách České národní banky je zřejmé, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla na základě žádosti žalované dne datum uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 70 000 Kč. Co do výše 30 267 Kč byly finanční prostředky z úvěru určeny k úhradě závazku žalované vůči žalobkyni vzniklého z titulu dříve uzavřené smlouvy č. 118459 Kč, k níž žalobkyně doložila náhled ze svého interního systému obsahující základní informace o smlouvě a potvrzení o vyplacení úvěru. Dle výpisu z internetového bankovnictví žalobkyně došlo k úhradě tohoto závazku převodem uvnitř banky a žalované bylo zasláno potvrzení o doplacení. Co do výše 7 081 Kč byly finanční prostředky z úvěru určeny k úhradě dalšího závazku vůči žalobkyni vzniklého z titulu další dříve uzavřené smlouvy číslo. Dle výpisu z internetového bankovnictví žalobkyně došlo k úhradě tohoto závazku převodem uvnitř banky a žalované bylo zasláno potvrzení o doplacení. Konečně částka 13 000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně spojené s poskytnutím úvěru. Zbývající částka 19 652 Kč byla vyplacena na účet žalované, což dokládá výpis z internetového bankovnictví žalobkyně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách po 3 028 Kč, kdy co do částky 1 801 Kč se jednalo o splátky jistiny a úroku ve výši 23 % ročně a co do zbývající částky se jednalo o splátky za doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu„ anonymizováno“, jež byly zřízeny na žádost žalované samostatnými smlouvami představujícími přílohy smlouvy o úvěru. Tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku výše uvedeným způsobem popsaným v článku X. smlouvy. K tomuto žalobkyně doložila e-mail, z něhož je zřejmé, že žalované byly na základě předchozí komunikace zaslány přístupové údaje do jejího klientského účtu, kde se mohla seznámit se smluvní dokumentací spotřebitelského úvěru a uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru a rovněž další e-mail obsahující smluvní dokumentaci k uzavřené smlouvě. Za účelem ověření totožnosti žalovaná dle doloženého výpisu zaslala na účet žalobkyně verifikační platbu ve výši 10 Kč, přičemž do kolonky„ zpráva pro příjemce uvedla„ Tímto souhlasím s návrhem smlouvy číslo“ Dále byla identita žalované prověřena kopií občanského průkazu, který dle výpisu ze stránek Ministerstva vnitra České republiky nebyl evidován mezi neplatnými doklady a kopií řidičského průkazu. Žalované bylo pak zasláno potvrzení o vyplacení úvěru a také jí bylo oznámeno přijetí požadavku k založení inkasa.
1. Součástí smluvní dokumentace je„ Dotazník k posouzení bonity spotřebitele“, kam žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou v nemocnice a její příjem ze zaměstnání činí 27 205 Kč měsíčně (podle předloženého výplatního lístku činila čistá mzda žalované za měsíc září 2019 25 591 Kč a podle výpisu z účtu za měsíc září 2019 jí byla na účet připsána od jejího zaměstnavatele v tomto měsíci částka 27 205 Kč, kdy lze předpokládat, že šlo mzdu za předcházející měsíc srpen 2019). Žalovaná vlastnila nemovitost, což dosvědčuje výpis z katastru nemovitostí, z něhož je zřejmé, že se jednalo o pozemek, jehož součástí byla stavba – rodinný dům. Žalobkyně rovněž doložila fotografii této nemovitosti. Předmětná nemovitost byla zatížena zástavním právem k zajištění jistiny úvěru poskytnutého dle úvěrové smlouvy ze dne datum a budoucích pohledávek vzniklých z této smlouvy až do výše 1 300 000 Kč. Jako své výdaje žalovaná uvedla náklady na bydlení ve výši 3 943 Kč měsíčně, náklady na svou osobu ve výši 6 800 Kč měsíčně (konkrétně mělo jít o veškeré pravidelné výdaje žalované vyjma nákladů na bydlení, vodu energie a paliva), náklady na dítě ve výši 2 000 Kč měsíčně a pravidelné splátky závazků ve výši 3 026 Kč měsíčně. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalované zbývá měsíčně dostatečné množství finančních prostředků ke splácení úvěru. Z doloženého výpisu z účtu žalované za měsíc září 2019 je patrné, že žalovaná měla k tomuto účtu zřízen kontokorent. Počáteční zůstatek na účtu žalované byl ve sledovaném měsíci záporný a činil - 37 553,76 Kč. Záporný byl i konečný zůstatek na tomto účtu ve sledovaném měsíci, který činil - 39 662,87 Kč. Na účet přitom ve sledovaném měsíci přišly finanční prostředky ve výši 36 555 Kč a odešly z něj finanční prostředky ve výši 38 664,11 Kč. Z výpisu je též patrné, že dne 12. 9. 2019 bylo odmítnuto provedení platby SIPA, neboť na účtu žalované nebyl disponibilní zůstatek. V souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti žalované žalobkyně provedla lustraci žalované v Nebankovním registru klientských informací, v němž byly zaznamenány další dva závazky žalované. Konečně žalobkyně doložila znalecký posudek znalce příjmení jméno příjmení ze dne datum, dle jehož závěru žalobkyně posuzuje úvěruschopnost svých klientů řádně a obezřetně a dopis obec národní banky, v němž tato instituce vyslovila závěr, že na rozdíl od příjmů může být v některých případech těžké, ne-li nemožné dokumentárně ověřit výdaje spotřebitele a že k jejich ověření lze potom využít různé scoringové modely a případně vyjít rovněž z částek životního minima po jejich eventuálním přiměřeném navýšení.
1. Upomínkami ze dne 20. 12. 2020 a 5. 1. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné splátky splatné k 15. 12. 2020 nejpozději do 20. 1. 2021, přičemž byla zároveň upozorněna, že v opačném případě dojde k zesplatnění úvěru včetně naúčtování sankcí a smluvních pokut. V rámci předžalobní upomínky ze dne 21. 1. 2021, jejíž odeslání žalobkyně podložila podacím lístkem z téhož dne, bylo žalované oznámeno, že došlo k zesplatnění jistiny úvěru a žalovaná byla vyzvána k úhradě celkové dlužné částky do 3. 3. 2021.
1. Z žalobkyní předloženého článku na webu organizace Člověk v tísni zabývajícího se srovnáním jednotlivých poskytovatelů úvěrů dle ceny, transparentnosti a vstřícnosti k zákazníkovi a z právního rozboru Institutu aplikovaného práva zabývajícího se povahou sjednaných doplňkových služeb soud s ohledem na níže přijaté závěry neučinil žádná skutková zjištění.
1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .“
1. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného verifikačního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měla po provedené registraci přístup pouze žalovaná, a to poté, co byla její totožnost ověřena na základě kopií dvou dokladů totožnosti a verifikační platby převedené z účtu žalované na účet žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
1. Co se týče příjmové stránky žalované, zde soud dospěl k závěru, že žalobkyně v souladu se shora citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky řádně ověřila tvrzení žalované o jejím příjmu ze zaměstnání prostřednictvím doloženého výplatního lístku a výpisu z účtu, na němž je viditelná mzda zaslaná na tento účet ze strany zaměstnavatele žalované. Dále ověřila prostřednictvím výpisu z katastru nemovitostí rovněž skutečnost, že žalovaná vlastní nemovitost způsobilou k bydlení, tudíž jí nevznikají zvýšené náklady na bydlení spojené s hrazením nájemného, jež obvykle v rámci nákladů na bydlení tvoří jejich podstatnou část. Výše dalších žalovanou uváděných nákladů na bydlení sestávajících z nákladů na služby jako je voda a energie apod. se pak jeví jako odpovídající. Ohledně dalších pravidelných výdajů jako jsou výdaje na stravu, drogerii, ošacení apod. se lze ztotožnit s názorem vyjádřeným Českou národní bankou, že je zpravidla obtížné a někdy i nemožné vyčíslit konkrétní spotřební výdaje klienta, a lze tudíž přistoupit k jejich paušalizování dle údajů Českého statistického úřadu či vycházet ze životního minima zvýšeného o přiměřenou částku. V tomto případě jde totiž o výdaje, které lze v případě potřeby na rozdíl od výdajů na bydlení zpravidla ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce odpovídající právě i přijatým závazkům. Pozitivně je bezpochyby třeba hodnotit přístup žalobkyně spočívající při posuzování úvěruschopnosti v kladení důrazu na to, aby dosavadní dluhy žalované nepřevyšovaly devítinásobek jejího ročního příjmu a aby součet měsíčních splátek nepřesahoval 45 % měsíčního příjmu žalované. Problém však spočívá v tom, že reálná výše odchozích plateb z účtu žalované v měsíci září roku 2019 převyšovala žalovanou tvrzený a ze strany žalobkyně ověřený příjem ze zaměstnání.
1. Z výpisu z účtu je patrné, že žalovaná byla schopna jednotlivé výdaje hradit jen díky sjednanému kontokorentu (který byl sjednán do výše 40 000 Kč) a který žalovaná v podstatě v plné výši v daném měsíci vyčerpala (bylo čerpáno 39 662,87 Kč). Navíc je z výpisu zřejmé, že ani sjednaný kontokorent žalované nestačil k úhradě jejích výdajů, neboť z důvodu nedostatku prostředků na účtu došlo k odmítnutí provedení platby SIPA. Z výpisu z účtu žalované lze usuzovat, že žalovaná měla problém se splácením svých závazků a ačkoli byla zaměstnána, její příjem zjevně k úhradě splatných závazků nepostačoval a na základě předložených dokladů nebylo možné dospět k závěru, že je schopna sjednané splátky hradit. Jistě není vyloučeno, že se u žalované jednalo o výjimečnou situaci, nicméně jestliže by žalobkyně provozovala svou činnost skutečně s odbornou péčí, pak by v situaci, kdy z předloženého výpisu z účtu je zřejmé, že žalovaná v daném měsíci ani s kontokorentem ve výši 40 000 Kč není schopna vyjít, žádala od žalované výpisy z účtu za delší období než jeden měsíc, aby si byla schopna vytvořit ucelenější obraz o skutečné majetkové situaci žalované a o jejích pravidelných příjmech a výdajích. V opačném případě nemohla dospět k závěru, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr splácet. Zvýšenou míru obezřetnosti u ní navíc měla indikovat už jen skutečnost, že žalovaná s žalobkyní v minulosti uzavřela minimálně dvě další smlouvy, zjevně splácela další úvěr zajištěný zástavním právem k nemovitosti a měla na účtu sjednaný kontokorent, což mohlo vyvolat důvodné podezření o schopnosti žalované vyjít se svými peněžními prostředky. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, jelikož ve své analýze zjevně jakkoli nereflektovala reálné pohyby na účtu žalované ve sledovaném měsíci.
1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 70 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Jelikož žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr 13 splátek v celkové výši 39 364 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 30 636 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím lístkem a v níž byla žalované určena lhůta k úhradě do 3. 3. 2021. Ode dne následujícího, tj. od 4. 3. 2021 vzniklo žalobkyni právo požadovat po žalované úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Co do zbývající částky 180 424,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 72 393 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 109,34 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, který byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.