Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
19 C 238/2021-50
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 15 180 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Zamítá se zcela žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení:
částky 15 180 Kč,
úroku z prodlení ve výši 8, 5 % ročně z částky 11 517,55 Kč od 23. 3. 2018 do 29. 11. 2019 kapitalizovaného ve výši 1 677,88 Kč,
úroku 23,72 % ročně z částky 11 517,55 Kč od 16. 3. 2018 do 29. 11. 2019 kapitalizovaného částkou ve výši 4 735,40 Kč,
úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 517,55 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení,
úroku 23,72 % ročně z částky 11 517,55 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Zamítá se zcela žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení: částky 15 180 Kč, úroku z prodlení ve výši 8, 5 % ročně z částky 11 517,55 Kč od 23. 3. 2018 do 29. 11. 2019 kapitalizovaného ve výši 1 677,88 Kč, úroku 23,72 % ročně z částky 11 517,55 Kč od 16. 3. 2018 do 29. 11. 2019 kapitalizovaného částkou ve výši 4 735,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 517,55 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku 23,72 % ročně z částky 11 517,55 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 15 180 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem ve výši 2 800 Kč (vyčíslený úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu řádného trvání smlouvy), odměnou za administrativní činnosti ve 4 000 Kč a poplatkem za hotovostní týdenní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se tedy celkem zavázal vrátit částku 34 800 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 609 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastala dnem 215. 3. 2018. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 20 142 Kč. Žalobkyně proto požaduje dlužnou jistinu ve výši 11 517,55 Kč, dlužné poplatky ve výši 3 662,45 Kč a dále běžící smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
4. Žalovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba (též známá jako„ anonymizováno“) úvěrovou smlouvu, na jejímž základě vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný se uvedenou částku zavázal splatit společně s úrokem 2 800 Kč, poplatkem 4 000 Kč, hotovostním inkasem ve výši 8 000 Kč a pojištěním ve výši 522 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 609 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal uhradit 35 322 Kč, přičemž RPSN dle smlouvy činilo 205 % /viz smlouva na č.l. 17 Žalovaný v žádosti o úvěr v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž jeho průměrný čistý příjem činí 40 000 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že bydlí sám v nájmu od května 2016 a jeho náklady na bydlení činí 6 800 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici živnostenský rejstřík, přičemž nahlédnutím do administrativního registru soukromých subjektů bylo zjištěno, že žalovaný podniká v oboru velkoobchod a maloobchod. Žalobkyně měla k dispozici rovněž daňové přiznání. Osobní výdaje byly uvedeny v částce 5 000 Kč /viz karta zákazníka na č.l. 19 a webové stránky anonymizováno Žalovaný byl u zdejšího soudu žalován opakovaně pro různé dluhy, první žaloba byla podána v roce 2018, tj. až poté, co byla uzavřena smlouva s právní předchůdkyní žalobkyně /viz výpis věcí pro osobu/. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávek na č.l. 21 a seznam postoupených pohledávek na č.l. 25 O postoupení pohledávky byl žalovaný informován dopisem od právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 29. 11. 2019 /viz dopis na č.l. 26, který byl odeslán dne 13. 12. 2019 /viz podací lístek na č.l. 27 Před podáním žaloby byla žalovaný vyzván k úhradě dluhu dopisem ze dne 30. 4. 2020 /viz předžalobní upomínka na č.l. 23, který byl odeslán dne 1. 5. 2020 /viz podací lístek na č.l. 28 Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 20 142 Kč /viz nesporované tvrzení žalobkyně/.
5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení:
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba není ani z části důvodná.
12. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala a vyhodnotila řádně, když soud nepovažuje za nijak nevěrohodné prohlášení žalovaného, který je osobou samostatně výdělečně činnou v oboru maloobchod a velkoobchod, že dosahuje výdělku 40 000 Kč. Soud uzavřel, že s ohledem na to, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy muž v produktivním věku, který neměl žádné exekuce, vyhodnotila právní předchůdkyně žalobkyně správně, že v daném případě nejsou důvodné pochybnosti o tom, že by v silách žalovaného nebylo možnost úvěr ve výši 20 000 Kč splatit. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.
13. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách společně s celkovými náklady ve výši 14 800 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 522 Kč. Byť právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že se uvedené náklady skládají z úroku ve výši 2 800 Kč, poplatku ve výši 4 000 Kč a hotovostního inkasa ve výši 8 000 Kč, je zřejmé, že svou povahou jsou veškeré uvedené částky skryté úroky. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 14 800 Kč posoudil jako celkový úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 74 % z dlužné jistiny, RPSN činí 205 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik obec národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách obec národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v únoru 2017 okolo 10 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že celkový úrok ve výši 205 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši zhruba dvacetinásobku míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.
14. Předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru číslo 2016 Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústav y výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ).
15. Soud nepřiznal žalobkyni právo na úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12 , kde RPSN činila 115,32 %).
16. Žalobkyně rovněž požadovala uložit žalovanému dluh z doplňkové služby za pojištění ve výši 297,67 Kč, v žalobě však k tomuto neuvedla nic konkrétního a ani k pojištění nepředložila žádné důkazní prostředky, které by prokázaly, o jaké pojištění se jedná a co je jeho obsahem. Jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání, zbavila se tím možnosti, aby o uvedeném byla poučena. Soud proto nemohl uzavřít, že doplňková smlouva a pojištění byla sjednána platně, a proto žalobě v tomto rozsahu nebylo možno vyhovět.
17. Jelikož žalovaný uhradil celkem 20 142 Kč a tedy splatil zcela svůj dluh ve výši 20 000 Kč, když veškeré úroky a poplatky byly shledány za neplatně sjednané, soud žalobu zcela zamítl.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zcela úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Okresnímu soudu v Mělníku O odvolání rozhoduje Krajský soud v Praze.