Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 16/2022-32
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Davidem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa,
zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení,
sídlem adresa,
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa žalované,
o zaplacení 5 650 s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá do výše 1 150 Kč spolu s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 5 000 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 500 Kč od datum do zaplacení a úrokem z prodlení 1,75 % ročně z částky 4 500 Kč od datum do zaplacení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 500 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 4 500 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 035,19 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá do výše 1 150 Kč spolu s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení 1,75 % ročně z částky 4 500 Kč od [datum] do zaplacení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 500 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 4 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 035,19 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), ve znění jejího doplnění ze dne datum, domáhala zaplacení jistiny ve výši 5 650 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne datum smlouvu o nákupním účtu – anonymizována dvě slova. Žalovaná také využila služby nazvané anonymizována dvě slova, prostřednictvím které lze zaplatit za zboží prostřednictvím anonymizována dvě slova, a to až do výše úvěrového limitu. Žalovaná využila tento limit v plné výši 5 000 Kč, uhradila však jen 500 Kč. Žalobkyně dále požaduje 650 Kč za dlužné poplatky. Co se týče úvěrovatelnosti, uvedla žalovaná měsíční příjem ve výši částka, měsíční výdaje částka a dále že žije s partnerem a má jedno dítě. Tyto informace žalobkyně neprověřovala, vycházela však z veřejných a neveřejných registrů a databází, kdy o žalované nebyly zjištěny žádné negativní poznatky. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
2. Z provedených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav:
Dne datum byla žalobkyní vystavena listina„ smlouva k službě anonymizována dvě slova“, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalované finanční limit odvislý od vyhodnocení úvěruschopnosti žalované a jejích doložených příjmů. Bližší smluvní podmínky byly upraveny mimo text smlouvy, a to v listinách označených jako„ ceník“,„ všeobecné obchodní podmínky právnická osoba“,„ anonymizována dvě slova“, a„ anonymizována dvě slova“. Žalovaná uvedla, že má měsíční příjem částka, výdaje částka a žije s partnerem a 1 dítětem, přičemž je vyučená bez maturity. Žalovaná dne datum čerpala úvěr ve výši 1 500 Kč a 3 500 Kč, uhradila pak toliko 500 Kč. K úhradě byla žalovaná vyzvána přežalobní upomínkou ze dne datum, ve které jí byla stanovena lhůta k úhradě dlužné částky do 7 dnů od datace výzvy.
3. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 ., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
4. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Dle ust. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
10. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen„ nařízení“) výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
12. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015 -39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že„ součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“
13. Dále uvedl, že„ je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“
14. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“
15. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne datum Ústavní soud mj. uvedl, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“
16. Smlouvu ke smlouvě anonymizována dvě slova uzavřenou mezi účastníky posoudil soud jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku , kdy žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec a na její požádání jí poskytla úvěrové prostředky. Soud se v prvé řadě zabýval platností této smlouvy, kdy s ohledem na shora citovaný zákon o spotřebitelském úvěru a judikaturu nejvyšších soudů přezkoumal, zda žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele. Žalobkyně vycházela toliko z neověřeného tvrzení žalované o jejím čistém měsíčním příjmu a jejích výdajích, kdy tvrzené výdaje jsou zcela zjevně nepravdivě uvedené a navíc si, v rozporu s vlastními smluvními podmínkami, příjmy žalované neověřila. Pouhá lustrace žalované ve veřejných a neveřejných registrech a databázích, při absenci jakéhokoliv ověření jí zadaných údajů, je zcela nedostatečná, a neodpovídá ani minimální míře obezřetnosti při posuzování úvěrovatelnosti žadatele o úvěr. Soud proto smlouvu vyhodnotil jako neplatnou.
17. Vyplacená částka žalované tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalovaná je proto povinna vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní, kterou dosud nezaplatila (§ 2991 odst. 1 o.z.), tedy 4 500 Kč. Za období prodlení (po výzvě k zaplacení – srov shora – splatnost nastala dne datum) pak žalované rovněž vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1970 o. z., ve výši stanovené v § 2 nařízení). Soud proto podle těchto ustanovení žalobě ve shora uvedeném rozsahu vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl.
18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. , když žalobkyně byla v řízení úspěšná z 77,75 %, žalovaná pak z 22,25 %. Žalobkyně tak byla úspěšnější o 55,5 % než žalovaná, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení v této poměrné části. Soud primárně vycházel z § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen„ AT“), neboť v případě návrhu žalobkyně jde o opakované předkládání návrhu na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Pro účely úspěchu ve věci soud vycházel i z příslušenství, kdy tuto možnost potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 Celkem soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 035,19 Kč, přičemž tato částka představuje 55,5 % z jejich celkové výše 3 667 Kč, kterou tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, a dále odměna a hotové výdaje zástupce žalobkyně z řad advokátů za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka, podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a) , d) AT) ve výši 3 x 200 Kč (§ 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 . AT), 1 úkon právní služby (účast na jednání dle § 11 odst. 1 písm. g) AT) ve výši 1 x 1 500 Kč (§ 8 odst. 1 AT) a dále 3 x 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) AT) a 1 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), navýšené o částku 567 Kč představující náhradu 21 % DPH, kterou je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 1 , odst. 3 o.s.ř. ). Žalovaný je povinen určené náklady řízení zaplatit advokátu, který zastupoval žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ), a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení (§ 160 o.s.ř. ). Soud naopak nepřiznal náhradu nákladů řízení za 1 úkon právní služby, a to písemné podání ze dne datum, jelikož obsahovalo toliko skutečnosti, které měly být uvedeny již v žalobě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Nesplní-li povinný dobrovolně rozsudkem uložené povinnosti, může se oprávněný domáhat nařízení soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř. ).