Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
4 C 346/2021-35
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 341 374,27 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 294 136,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 294 136,25 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 47 238,02 Kč, úroku z prodlení ve výši 26 468,99 Kč za dobu od 15. 3. 2019 do 13. 1. 2020, úroku ve výši 13,9 % ročně z částky 341 374,27 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 238,02 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 19 398,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 294 136,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 294 136,25 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 47 238,02 Kč, úroku z prodlení ve výši 26 468,99 Kč za dobu od 15. 3. 2019 do 13. 1. 2020, úroku ve výši 13,9 % ročně z částky 341 374,27 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 238,02 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 19 398,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 341 374,27 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba s žalovaným uzavřela dne 15. 3. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 350 000 Kč bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 413,30 Kč. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byly prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalovaného na základě potvrzení zaměstnavatele žalovaného a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalovaného na základě historických dat z ČSÚ. Přesto však žalovaný posléze přestal sjednané splátky hradit a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 13. 1. 2020 prohlásila za splatný. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni ke dni 21. 1. 2021. Nyní tak žalovaný dluží na jistině celkem částku ve výši 341 374,27 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 28. 1. 2021 ve výši 26 468,99 Kč, úrok z prodlení ve výši 10,00 % p. a. z částky 341 374,27 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 13,90 % p. a. z částky 341 374,27 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba byla dne 15. 3. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 350 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 13,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 5 413,30 Kč. Částka 350 000 Kč byla poskytnuta bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Dle smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 13,90 % p. a. Dle čl. 11 smlouvy o úvěru, pokud se dostane do prodlení se splácením jakékoliv splátky, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (smlouva o úvěru ze dne 15. 3. 2019). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s plněním svého závazku a byl právní předchůdkyní žalobkyně vyzván k úhradě pohledávky ve lhůtě 29. 1. 2020 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 15. 1. 2020, podací arch ze dne 16. 1. 2020).
4. Dle platební historie ze dne 21. 12. 2021 čerpal žalovaný úvěr ve výši 350 000 Kč dne 15. 3. 2019 a na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 55 863,75 Kč, přičemž poslední platba je evidována dne 9. 3. 2020.
5. Dle vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 21. 12. 2021 byl žalovaný ke dni uzavření úvěrové smlouvy bytem ve vlastním domě či bytě. Průměrný měsíční příjem ověřený potvrzením zaměstnavatele žalovaného činil 19 828 Kč a výdaje žalovaného včetně nákladů na bydlení a srážek ze mzdy nebyly doloženy, pouze byla zohledněna částka životního minima a normativní náklady na bydlení klienta. Dle potvrzení o výši příjmů žalovaného ze dne 11. 3. 2019 činil čistý souhrnný příjem žalovaného za posledních 6 měsíců částku 118 280 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla ke dni 21. 1. 2021 postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, přehled postoupených pohledávek). V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, podací arch ze dne 4. 2. 2021). Předžalobní upomínkou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu (předžalobní upomínka ze dne 23. 2. 2021, podací arch ze dne 24. 2. 2021).
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
9. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.
13. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 15. 3. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 350 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 413,30. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 55 863,75 Kč.
14. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně předložila pouze vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně a potvrzení o výši příjmu žalovaného. Výdaje žalovaného nebyly dle vyjádření ověřeny. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jím předložených listin.
15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
17. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
19. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně sice zjistila a ověřila příjmy žalovaného, zcela však rezignovala na zjištění a ověření jeho výdajů, vycházela z vágního a neověřeného tvrzení o příjmu domácnosti 60 000 Kč, když příjem žalovaného činil pouze 19 828 Kč měsíčně (a je nutno přihlédnout i k informaci o pracovním poměru žalovaného na dobu určitou – příloha č. 6), a podílu žalovaného na nákladech na bydlení 33,05 %, z čehož nelze dovodit výši jeho nákladů. Při výši poskytnuté částky 350 000 Kč a celkové částce, kterou by měl žalovaný zaplatit ve výši 651 955,32 Kč (formulář pro standartní informace) tak je zřejmé, že nebyla dostatečně posouzena úvěruschopnost žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 350 000 Kč, sníženou o platby žalovaného v celkové výši 55 863,75 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s ust. § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle návrhu od 29. 1. 2021 do zaplacení z částky 294 136,25 Kč (soud vzal za prokázané, že výzva k úhradě ze dne 16. 1. 2020 byla žalovanému doručena dne 21. 1. 2020 a dne 30. 1. 2020 se žalovaný ocitl v prodlení).
20. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 323 469 Kč (72 %) a neúspěch celkem v částce 125 867 Kč (28 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalovaného, tedy celkem v rozsahu 44 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 656 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 341 374,27 Kč sestávající z částky 9 700 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 4 850 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 25 150 Kč ve výši 5 281,50 Kč Celkem náklady řízení činí 44 087,50 Kč a žalobkyně má nárok na 44 %, tedy 19 398,50 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.