Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 239/2019-54

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem Mgr. PhDr. Romanem Novákem ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 23 477 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 8 417 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 13. 8. 2019 do zaplacení.

II. Žaloba se v částce 11 583 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 13. 8. 2019 do zaplacení, v částce 4 266,60 Kč a v částce úroku z prodlení ve výši 70,11 % ročně z částky 18 646,57 Kč od 31. 1. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 64 864 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 8 417 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 13. 8. 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Žaloba se v částce 11 583 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 13. 8. 2019 do zaplacení, v částce 4 266,60 Kč a v částce úroku z prodlení ve výši 70,11 % ročně z částky 18 646,57 Kč od 31. 1. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 64 864 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 13. 8. 2019 domáhal zaplacení částky 23 477 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 30. 1. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru číslo (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem z úvěru ve výši 97,66 % ročně v 42 měsíčních splátkách po 1 287 Kč splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2018. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti tím, že splátky úvěru řádně a včas nehradil, čímž došlo automaticky v souladu s bodem 6.3 Smlouvy k zesplatnění celého úvěru. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobci rovněž právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou úvěru po jeho zesplatnění ve výši 4 266,60 Kč. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu žalobce a dlužnou částku v celkové výši 27 743,60 Kč nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru ze dne 30. 1. 2018 a z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo ze dne 1. 2. 2018 má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem z úvěru ve výši 97,66 % ročně formou 42 měsíčních splátek po 1 287 Kč.

5. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 31. 1. 2018 bylo prokázáno, že žalobce dne 31. 1. 2018 zaslal na účet žalovaného uvedený ve Smlouvě částku ve výši 20 000 Kč.

6. K otázce posouzení úvěruschopnosti předložil žalobce hodnocení klienta a oznámení České správy sociálního zabezpečení, z nichž vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření Smlouvy pravidelný příjem ve výši 6 236 Kč představující invalidní důchod pro invaliditu II. stupně, ohledně výdajů vycházel žalobce z částky životního minima jednotlivce ve výši 3 410 Kč a dále z žalovaným tvrzených nákladů na bydlení ve výši 1 000 Kč, k těmto výdajům žalobce započetl rezervu ve výši 500 Kč, takže vycházel z výše volných zdrojů žalovaného ve výši 1 326 Kč. Žalobce dále předložil výpis záznamů z registru SOLUS, z něhož vyplývá, že žalovaný neměl v době uzavření Smlouvy žádné závazky po splatnosti, a CBS skóre, z něhož vyplývá, že žalovaný byl žalobcem vyhodnocen jako žadatel o úvěr se středním rizikem, u něhož bývá úvěr limitován výší vyplacené částky.

7. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný své smluvní povinnosti řádně neplnil, neboť uhradil řádně a včas pouze první čtyři splátky a následně ještě splátky splatné dne 25. 7. 2018 a 25. 10. 2018, se zpožděním pak uhradil splátky splatné dne 25. 6. 2018, 25. 8. 2018 a 25. 9. 2018, od desáté splátky splatné dne 25. 11. 2018 již žalovaný na dlužnou částku ničeho neuhradil. Celkem tedy žalovaný na dlužnou částku uhradil 11 583 Kč.

8. Z výzvy k zaplacení ze dne 27. 12. 2018 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužných splátek splatných dne 25. 11. 2018 a 25. 12. 2018 a upozornil jej na možnost zesplatnění celého úvěru.

9. Z výzvy k zaplacení ze dne 25. 1. 2019 a z dodejky ze dne 2. 2. 2018 bylo zjištěno, že žalobce opakovaně vyzval žalovaného k úhradě dlužných splátek splatných dne 25. 11. 2018, 25. 12. 2018 a 25. 1. 2019 a upozornil jej na možnost zesplatnění celého úvěru.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 25. 7. 2019 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 26. 7. 2019 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 23 477 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 850,88 Kč a upozornil jej na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou.

11. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018 soud nezjistil žádná skutková zjištění, neboť tento důkaz se týká právního posouzení věci, které náleží výlučně soudu.

12. Podle , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle , , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle , , neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle , , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žalobce netvrdil a dostatečně neprokázal, že se v souladu s citovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením Smlouvy dostatečně zabýval schopností žalovaného splácet poskytnutý úvěr. K otázce zkoumání úvěruschopnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz), v němž dospěl k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. (dostupné na nalus.usoud.cz), v němž byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet úvěr. Ústavní soud ČR v tomto nálezu dospěl k závěru, že„ poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splácení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

21. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce se před uzavřením Smlouvy dostatečně nezabýval schopností žalovaného úvěr splácet, neboť žalovaný jako svůj jediný příjem uvedl invalidní důchod pro invaliditu II. stupně ve výši 6 236 Kč, jehož výši žalovaný sice řádně doložil, ohledně výdajů však žalobce vycházel pouze z ničím nepodloženého tvrzení žalovaného o měsíčních nákladech na bydlení ve výši 1 000 Kč, které se soudu jeví jako značně nevěrohodné a nereálné. Z hodnocení klienta dále vyplývá, že žalovaný u položky forma bydlení uvedl jiné bez bližšího určení. Samotná výše volných zdrojů žalovaného, z nichž vycházel žalobce, se navíc téměř rovnala výši sjednané měsíční splátky úvěru (rozdíl činil pouhých 39 Kč). Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce se dostatečně nezabýval výdajovou stránkou žalovaného a tvrzené měsíční výdaje na bydlení si nijak neověřil například nájemní smlouvou, dokladem SIPO apod., a to zvláště za situace, kdy žalovaným uváděné náklady na bydlení jsou podezřele nízké, přičemž při uvedení jakékoli vyšší částky by volné příjmy žalovaného nestačily na splacení sjednané měsíční splátky úvěru. Takový způsob posouzení úvěruschopnosti je s ohledem na shora citovanou judikaturu nedostatečný. Soud z tohoto důvodu posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci anonymizováno právnická osoba proti anonymizováno (C -679/18), z něhož vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, z nichž vychází právní úprava obsažená v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru,„ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Smyslem institutu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich schopnosti úvěr splácet. V uvedené právní úpravě se tedy projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat. Právní jednání, které je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek, je podle absolutně neplatné, přičemž soud k absolutní neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

22. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je absolutně neplatná, posoudil soud nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce zaslal žalovanému na jeho účet částku ve výši 20 000 Kč, žalovaný na dlužnou částku dosud uhradil pouze částku ve výši 11 583 Kč. Zbývající dlužnou částku ve výši 8 417 Kč žalovaný žalobci dosud nevrátil, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, a je proto povinen tuto částku žalobci vydat. Žalovaný se tím, že bezdůvodné obohacení žalobci včas nevydal, dostal do prodlení, čímž vznikl žalobci rovněž nárok na úrok z prodlení z dlužné částky 8 417 Kč ve výši stanovené , který soud žalobci přiznal ode dne podání žaloby do zaplacení.

23. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny, příslušenství a smluvních pokut soud s ohledem na shora uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , neboť žalovaný byl sice v řízení z procesního hlediska úspěšnější, v řízení mu však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.