Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 369/2021-33
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 21.400 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 11.500 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 23.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 9.900 Kč, pro úrok ve výši 1.175,72 Kč a 19,38% ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, pro úroky z prodlení ve výši 568,75 Kč a 9,75% ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 11.500 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 23.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 9.900 Kč, pro úrok ve výši 1.175,72 Kč a 19,38% ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, pro úroky z prodlení ve výši 568,75 Kč a 9,75% ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 21.400 Kč s úroky ve výši 1.175,72 Kč a s úroky ve výši 19,38% ročně z 12.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 568,75 Kč a s úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel dne 6.4.2018 s právním předchůdcem žalobce (právnická osoba) smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobce schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka. Žalovaný prohlásil, že před uzavřením smlouvy poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou zápůjčku a dále prohlašuje, že je schopen splatit celkovou dlužnou částku v souladu se smlouvou. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě uzavřené smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2.400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2.400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.800 Kč. Žalovaný dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázal zaplatit poplatek ve výši 300 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 365 Kč počínaje 13.4.2018, kdy poslední splátka byla stanovena na 31.5.2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Za celou dobu smluvního vztahu až do okamžiku postoupení žalovaný uhradil pouze částku 500 Kč Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 12.4.2018. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 31.5.2019 řádně uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 12.000 Kč dále úrokem ve výši 19,8% ročně a to od 1.6.2019. Právní předchůdce žalobce měl současně právo požadovat úroky z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 uzavřenou mezi původním věřitelem jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla předmětná pohledávka postoupena žalobci s účinností ke dni 29.11.2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29.11.2019. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou na pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce požaduje zaplacení částky 21.400 Kč skládající se z jistiny ve výši 12.000 Kč a dlužných úhrad ve výši 9.400 Kč s příslušenstvím skládajícím se z úroku a úroků z prodlení. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému upomínku.
V podání ze dne 18.2.2022 žalobce uvedl, že z karty zákazníka se podává, že právní předchůdce žalobce ověřil majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy. Současně z insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník, jeho měsíční příjem činí 15.000 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Na základě odborného posouzení dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 společnost právnická osoba převedla pohledávky specifikované v seznamu Pohledávek a to se všemi právy s nimi spojenými. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29.11.2019.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
V listin ě označené jako karta zákazníka žádost o spotřebitelský úvěr žalovaný uvedl druh bydlení – nájemník, ověřené doklady: nájemní smlouva, SIPO. Partner, počet nezaopatřených dětí a dalších osob, zaměstnavatele. Finanční situaci: příjmy žadatele – 15.000, výdaje celkem 8.000 Kč (výdaje na bydlení, nájem inkaso energie – 4.000 Kč, osobní výdaje 4.000 Kč). Zástupce právního předchůdce žalobce ověřil tvrzení žalovaného z pracovní smlouvy. Žádost je dne 6.4.2018 podepsaná žalovaným a zástupcem právního předchůdce žalobce.
Z pracovní smlouvy ze dne 2.3.2018 soud zjistil, že žalovaný nastoupí do práce dne 1.3.2018 jako operátor výroby. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Podle mzdového výměru ze dne 2.3.2018 byla žalovanému přiznána smluvní měsíční mzda ve výši 15.000 Kč.
Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 6.4.2018 má soud za prokázané, že dne 6.4.2018 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 2.400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2.400 Kč, hotovostní inkaso splátek ve výši 4.800 Kč a pojištění 300 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 21.900 Kč, které žalovaný splatí v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 365 Kč. Jistina bude předána v hotovosti proti podpisu smlouvy.
Právní předchůdce žalobce. oznámil žalovanému dopisem ze dne 1 29.11.2019, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 byla pohledávka včetně příslušenství postoupena na žalobce. Dopis byl odeslán dne 13.12.2019.
Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného výzvou k plnění ze dne 22.2.2021 k zaplacení pohledávky v aktuální výši 27.523,68 Kč nejpozději do 9.3.2021. Výzva byla odeslána dne 23.2.2021.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Dne 6.4.2018 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 12.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky úrok ve výši 2.400 Kč, poplatek 2.400 Kč a hotovostní inkaso splátek 4.800 Kč a pojištění 300 Kč. Žalovaný se zavázal na základě smlouvy zaplatit celkem částku 21.900 Kč v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 365 Kč. Dle tvrzení žalobce žalovaný uhradil celkem částku 500 Kč. Následně bylo žalovanému dopisem ze dne 29.11.2019 oznámeno postoupení pohledávky na žalobce.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru, a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet právní předchůdce žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka a dle předložené pracovní smlouvy a mzdového výměru. Dle tvrzení žalovaného jeho příjem činila částka 15.000 Kč, to bylo potvrzeno mzdovým výměrem. Soudu nebyl předložen žádný jiný doklad uvedený v kartě zákazníka. Pokud jde o výdaje, činily celkem 8.000 Kč. V kartě zákazníka je sice uvedeno, že byly ověřeny doklady – nájemní smlouva a SIPO, soudu však nebyl předložen žádný doklad. Žalobce ani neuvedl, jaké skutečnosti z předložených dokladů byly zjištěny (zda byly zjištěny výdaje žalovaného a v jaké výši). Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalovaného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil jeho schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky v celkové výši 21.900 Kč splatit, kdy ohledně dalšího příjmu a výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020 ).
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 12.000 Kč, kdy si žalovaný zvolil čerpání úvěru v hotovosti při podpisu smlouvy. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených poplatků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 12.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 500 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 11.500 Kč (částka poskytnutá 12.000 Kč – částka žalovaným zaplacená 500 Kč) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 21.2.2022. Nárok se stal splatným 22.2.2022 a žalovaný se dostal do prodlení od 23.2.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 23.2.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 31.256,07 Kč (částku 21.400 Kč + úrok 1.175,72 Kč + 5.396,60 Kč – úrok 19,38% ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do 25.3.2022 + úrok z prodlení 568,75 Kč + 2.715 Kč – úrok z prodlení 9,75% ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do 25.3.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 11.614,70 Kč (jistina – 11.500 Kč + 114,70 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z 11.500 Kč od 23.2.2022 do 25.3.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 37%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 63%. Poměr úspěchu tedy činí 26% ve prospěch žalovaného. Dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.