Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 C 66/2021-48

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částka s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky částka, úroku z prodlení ve výši anonymizováno ročně z částky částka od datum do zaplacení, úroku z prodlení ve výši anonymizováno ročně z částky částka od datum do datum a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši anonymizováno ročně z částky částka od datum do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši anonymizováno ročně z částky částka od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka], úroku z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky částka s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne datum ve znění jejího dodatku ze dne datum, na základě které poskytla žalované částku v celkové výši částka na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši částka splatit do datum. Uvedená smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaná vyplnila formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinila vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaná zaškrtnutím příslušného řádku potvrdila, že se seznámila se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalované, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalované zaslala na telefonní číslo uvedené ve formuláři. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalované o zdroji a výši jejích příjmů, údajů o jejím zaměstnavateli, druhu smlouvy a pracovní pozici a délce trvání pracovního poměru u tohoto zaměstnavatele, přičemž výše žalovanou tvrzených příjmů ze zaměstnání byla ověřena prostřednictvím výplatních pásek za měsíce anonymizováno rok, anonymizováno rok a anonymizováno rok. Zjištění výdajů žalované bylo provedeno dotazem na výši těchto výdajů, přičemž žalovaná své výdaje neuvedla. Proto žalobkyně pro výpočet vyhodnocení úvěruschopnosti žalované použila částku nezabavitelného minima 6 428 Kč. Žalobkyně zohlednila rovněž tvrzení žalované o tom, že je anonymizováno, nemá anonymizováno role v řízení anonymizováno a bydlí anonymizováno role v řízení. Žalovaná však svému závazku řádně nedostála, když žalobkyni ničeho neuhradila. Žalobkyně tak požadovala po žalované vedle dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí zápůjčky ještě úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši částka a smluvní pokuty ve výši částka. S ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny a poplatku, a to od datum, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky, do zaplacení.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě pouze uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává.

3. Žalovaná, ač byla řádně předvolána, se nedostavila k jednání soudu, nařízenému na datum, ani včas nepožádala z důležitého důvodu o jeho odročení. Za splnění podmínek stanovených v  soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedených listinných důkazů, předložených žalobkyní, soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne datum podepsána smlouva o zápůjčce, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku částka, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši částka, a to nejpozději do datum. K předmětné smlouvě byl dále dne datum podepsán mezi účastníky dodatek, na základě něhož byla výše finančních prostředků, které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout, navýšena na částka, za což se žalovaná zavázala uhradit poplatek za navýšení zápůjčky ve výši částka s tím, že celkový poplatek tak činil částka. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalované byl nahrazen zadáním příjmení kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s články číslo a číslo. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalované ověřena provedením autorizace platební karty, a to tím způsobem, že žalovaná byla ze stránek žalobkyně přesměrována na platební bránu poskytovatele platebních služeb, kde zadala údaje o své platební kartě a autorizovala provedení platby ve výši částka na účet žalobkyně. Z doloženého výpisu z účtu žalobkyně dále plyne, že dne datum odeslala částku částka na bankovní účet uvedený ve smlouvě a následně dne datum zaslala na tento účet dalších částka.

5. Žalobkyně dále doložila výplatní pásky žalované, z nichž bylo zjištěno, že za měsíc prosinec 2018, byla žalované vyplacena mzda ve výši částka, za měsíc anonymizováno rok mzda ve výši částka a za měsíc anonymizováno rok mzda ve výši částka.

6. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce měla být žalovaná vyzvána upomínkami ze dne datum, datum, datum, datum a datum. Prokazatelně byla žalovaná k úhradě dluhu vyzvána předžalobní upomínkou ze dne datum, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně doložila podacím lístkem. V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje , :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“

8. Předmětná smlouva o zápůjčce měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále podle :„ Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného PIN kódu ve webovém rozhraní žalobkyně poté, co byla totožnost žalované ověřena prostřednictvím autorizace její platební karty. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Pokud jde o příjmy žalované, ty byly ze strany žalobkyně řádně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek. Co se však týká výdajů žalované, žalovaná žádné své výdaje neuvedla, proto žalobkyně, aniž by však řádně zjišťovala a ověřovala podstatné výdaje žalované, automaticky vycházela z částky nezabavitelného minima. Takový postup je však v rozporu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky. Ve vztahu k životním nákladům jako jsou náklady na stravování, drogerii, ošacení apod., lze do jisté míry připustit, aby žalobkyně z údajů o životním a existenčním minimu vycházela, neboť tyto náklady lze svým způsobem omezit. Toto však nemůže platit ve vztahu k obligatorním nákladům na bydlení, které zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce a nelze je ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci žalované. Takové náklady je třeba vždy řádně zjišťovat a ověřovat, a pokud žalovaná uvedla, že bydlí u partnera, nic nebránilo žalobkyni, aby po žalované požadovala doložení toho, zda a v jaké výši se žalovaná podílí na úhradě nákladů spojených s jejím bydlením. V tomto směru by se ze strany žalobkyně dala očekávat zvýšená míra obezřetnosti při posuzování výdajů žalované, nikoli to, že jednoduše vyjde z částky odpovídající nezabavitelnému minimu, která absolutně nepostihuje skutečnou výdajovou stránku žalované. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel

(C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené se soud dále zabýval otázkou, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši částka, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

22. Jelikož žalovaná na poskytnutou zápůjčku ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny částka v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne datum žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení „ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení obsahuje následující domněnku doby dojití:„ Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ V souladu s touto domněnkou byla žalované upomínka doručena dne datum. Protože jí byla k úhradě poskytnuta lhůta tří dnů, byla povinna úhradu provést do datum. Ode dne následujícího, tj. od datum, byla žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 9. 2. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 28. 11. 2020, tj. 8,25 % ročně. Soud proto žalobu zamítl co do částky částka představující součet poplatku za poskytnutí zápůjčky, nákladů spojených s uplatněním pohledávky a smluvní pokuty, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do datum a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky částka, přičemž jí bylo přiznáno částka. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované byl přibližně stejný (v této souvislosti soud podotýká, že přihlédl i k žalovanému úroku z prodlení, který za účelem posouzení úspěchu stran kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku) a soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín.

Nesplní-li účastníci dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, lze se plnění domáhat výkonem rozhodnutí nebo exekucí dle zákona