Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 65/2021-65

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 5.914,84 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.000 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 1.914,84 Kč, úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5.914,84 Kč od 13. 7. 2018 do 8. 2. 2021 a úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 4.000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 536 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.000 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 1.914,84 Kč, úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5.914,84 Kč od 13. 7. 2018 do 8. 2. 2021 a úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 4.000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 536 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení předmětné částky na základě na základě smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému dne 29. 3. 2018 úvěr ve výši 4.000 Kč. Žalobce poukazoval na ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, který požaduje ve výši 536,04 Kč. Kromě toho požaduje žalobce poplatek za prodloužení termínu splatnosti ve výši 1.378,80 Kč. Žalobce dále poukazoval na smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021. Žalobce doplnil, že žalovaný na dluh nezaplatil ničeho. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, dále bylo vycházeno z čestného prohlášení žalovaného a dokladů o jeho příjmech. Poslední dva uvedené důkazy žalobce soudu předložil s tím, že jinými listinami nedisponuje.

2. Za použití ustanovení soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi společností právnická osoba jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem a jejím předmětem bylo poskytnutí zápůjčky ve formě spotřebitelského úvěru ve výši 4.000 Kč s nulovým úrokem. Splatnost úvěru je sjednána v délce 10 dnů. Dále je zde uveden poplatek za zápůjčku 536,04 Kč, RPSN 9.751.82 a možnost požádat o prodloužení termínu splatnosti, o čemž smluvní strany uzavřely dodatek prodlužující termín splatnosti o 45 dnů, za což si sjednaly poplatek 1.378,80 Kč. Z výpisu z účtu e bylo zjištěno, že dne 29. 3. 2018 byla zaslána na účet žalovaného dle smlouvy částka 4.000 Kč. Ze sdělení právnická osoba bylo zjištěno, že majitelem tohoto účtu byl do jeho zrušení v roce 2020 žalovaný. Z výzvy ze dne 2. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do tří dnů a výzva mu byla zaslána doporučeně. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 29. 3. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný ode dne posouzení úvěruschopnosti společností právnická osoba se nezměnila schopnost žalovaného úvěr splácet, nezměnil se počet členů jeho domácnosti, počet vyživovaných osob, hodnota majetku žalovaného a členů jeho domácnosti ani příjmy těchto osob o více jak 5%, nedošlo ke vzniku závazků ovlivňujících schopnost žalovaného úvěr splácet, ani na žalovaného není vedeno exekuční ani insolvenční řízení. Žalobce soudu i přes dvě výzvy soudu a opakovaná poučení o následcích nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní nepředložil doklady, na jejichž základě byla v předchozí době posouzena úvěruschopnost žalovaného, na což odkazuje shora uvedené čestné prohlášení. Z výpisu z účtu, bez označení o jaký účet se jedná, bylo zjištěno, že od 6. 12. 2017 do 6. 2. 2018 zde došly tři platby celkem 55.485 Kč a byl proveden vklad přes bankomat 34.000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy ze dne 1. 1. 2021 a z oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena společností právnická osoba na žalobce.

4. Podle a odst. 2 věty první , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná.

5. Podle , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se mu spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. , podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu provedenou , kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu , a to pro rozpor se zákonem tedy Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením , a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, příjmení jméno – číslo bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.

8. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle věty první a pro nedostatek odborné péče žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Podle dokladů žalobce bylo při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházeno z údajů databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, z výpisu z účtu a z nedostatečně konkrétního čestného prohlášení žalovaného, kdy na základě takového šetření nelze dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. V takovém postupu nelze shledat odbornou péči vyžadovanou zákonem, když vůbec nebyly zjišťovány konkrétní individualizované výdaje žalovaného. Bez posouzení konkrétních individualizovaných výdajů žalovaného a případných spolužijících osob zohledňujících skutečné náklady dané osoby, které jsou ovlivněny např. věkem, životními zvyky, individuálními názory a preferencemi, náklady na zájmovou činnost, zdravotní stav apod., nelze učinit s odbornou péčí závěr o schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Žalobce navíc ani přes opakovanou výslovnou výzvu soudu nepředložil doklady o případném dřívějším posouzení úvěruschopnosti žalovaného s tím, že žádnou další u nedisponuje. V postupu žalobce nelze shledat odbornou péči, kterou vyžaduje ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a které se vztahuje i k úpravě obsažené v ustanovení cit. zákona. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 anonymizována tři slova proti jméno příjmení a další C číslo, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“.

9. Veškeré shora popsané nedostatky při zjišťování a posuzování úvěruschopnosti vedou soud k závěru, že při poskytnutí úvěru nebylo možné bez důvodných pochybností učinit závěr o schopnosti spotřebitele úvěr splácet a tento byl poskytnut v rozporu s ustanovením , což vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu cit. zákona a ke vzniku nároku žalobce na bezdůvodné obohacení, které bylo žalobci přiznáno za použití ustanovení ve výši 4.000 Kč, když soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem. V řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu plnění ze strany žalobce, tedy 4.000 Kč. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení , vládního , při aplikaci domněnky dojití podle , a to od 9. 2. 2021 na základě lhůty k plnění stanovené ve shora uvedené výzvě, která byla žalované straně prokazatelně zaslána, přičemž zbylý požadovaný úrok z prodlení byl ve výroku II. zamítnut. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětné smlouvě soud ve výroku II. tohoto rozsudku zamítl, a to včetně příslušenství (kromě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky), když smluvní ani zákonný nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost smlouvy nevznikl.

10. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení a v řízení převážně úspěšnému žalobci přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu úspěchu a neúspěchu, který činí 36 % Náklady tohoto řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 400 Kč, odměna za tři úkony (převzetí věci, sepis žaloby a výzvy k plnění) 3 × 200 Kč podle , odst. 1, písm. c), bodu 1 vyhl. č. , režijní paušál podle , písm. a) citované vyhlášky za uvedené tři úkony 3 × 100 Kč a 21 % DPH ve výši 189 Kč s ohledem na Celkem náklady řízení činí 1.489 Kč, z čehož žalobci přiznaných 36 % činí 536 Kč. Předmětná žaloba byla podána na ustáleném vzoru, když předmětem postoupení byly minimálně desítky pohledávek, což vede k tomu, že žalobce ve skutkově a právně obdobných věcech podává obdobné žaloby opakovaně, a proto soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení vyhl. č.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí a exekuci.