Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 21/2022-26
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 116 262 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 62 838 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 62 838 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit částku 51 736,80 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 63 291,77 Kč za dobu od 28. 4. 2020 do 16. 11. 2021, úrokem ve výši 35,498 % ročně z částky 114 574,80 od 17. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 915,16 Kč za dobu od 12. 5. 2020 do 16. 11. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 51 736,80 Kč za dobu od 17. 11. 2021 do zaplacení, dále částky 330 Kč, 1 500 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 227,67 Kč za dobu od 12. 5. 2020 do 16. 11. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 17. 11. 2021 do zaplacení a částku 187,20 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 62 838 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 62 838 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit částku 51 736,80 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 63 291,77 Kč za dobu od 28. 4. 2020 do 16. 11. 2021, úrokem ve výši 35,498 % ročně z částky 114 574,80 od 17. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 915,16 Kč za dobu od 12. 5. 2020 do 16. 11. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 51 736,80 Kč za dobu od 17. 11. 2021 do zaplacení, dále částky 330 Kč, 1 500 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 227,67 Kč za dobu od 12. 5. 2020 do 16. 11. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 17. 11. 2021 do zaplacení a částku 187,20 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 19. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 116 262 Kč (jako součtu částek 114 574,80 Kč, 1 500 Kč a 187,20 Kč) společně s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, když žalované částky měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o poskytnutí úvěru č. SSU18/102742 ze dne 14. 11. 2018. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 109 998 Kč na nákup zboží u prodejce, kdy částka poskytnutého úvěru byla zaslaná přímo prodejci, specifikovanému v čl. 2 úvěrové smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnout částku žalobkyni vrátit v 60 pravidelných měsíčních splátkách se splatností do 12. dne v kalendářním měsíci ve výši 3 930 Kč, kdy první splátka byla splatná dne 12. 12. 2018, a to společně se sjednanými úroky ve výši 35,497904 % ročně. Splatnost celého úvěru byla dohodnuta na den 12. 11. 2023. Žalovaný se tak celkem zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 235 800 Kč. Žalobkyně přitom při uzavírání smlouvy hodnotila schopnost žadatele splácet předmětný úvěr, v daném konkrétním případě zkoumala, zda žalovaný má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto úvěry platí a to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, dále zjišťovala, zda v případě, že již nějaké jiné závazky má, tyto závazky hradí a to prostřednictvím registru SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Rovněž srovnala příjmy a výdaje žadatele o úvěr, které jsou povinnou položkou, jež musí být vyplněna při žádosti o poskytnutí úvěru. Žalovaný byl v souvislosti s uzavíráním úvěrové smlouvy vyzván, aby uvedl výši svých příjmů a výdajů, přitom uvedl, že je zaměstnaný s trvalým příjmem, což vyplývá z„ Matričního listu klienta“. Pravdivost všech údajů uvedených v rámci uzavírání úvěrové smlouvy následně žalovaný stvrdil svým podpisem, kdy je tato skutečnost v Matričním listě klienta taktéž uvedena. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně nepochybila, když tvrzení žalovaného považovala za dostatečné s ohledem na neexistenci důvodné pochybnosti o pravdivosti tvrzení žalovaného, když zároveň její posouzení nebylo založeno jen na těchto tvrzeních žalovaného. Žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že s ohledem na výši úvěru, a dále s ohledem na analýzu, které byl žalovaný při sjednávání úvěru podroben, splnila žalobkyně podmínky zákona, kdy míra prověření odpovídá úvěrované částce, a tedy postupovala v dané věci s odbornou péčí. Pro úplnost žalobkyně uvádí výpočet, který pro posouzení použila: příjem 25 000 Kč – výdaje 5 000 Kč – životní minimum 3 410 Kč – splátky NRKI 1 508 Kč = 15 082 Kč. Od získané částky žalobkyně odečetla měsíční splátku poskytovaného úvěru žalobkyní ve výši 3 930 Kč. Žalovaný přitom porušil svou povinnost splácet poskytnutý úvěr řádně a včas, pročež žalobkyně využila svého oprávnění daného smlouvou a úvěr ke dni 27. 4. 2020 zesplatnila dopisem ze dne 27. 4. 2020, který byl žalovanému zaslán dne 28. 4. 2020. Dlužná částka byla ke dni zesplatnění vyčíslena na 116 592 Kč. Žalovaný přitom uhradil žalobkyni z titulu předmětné smlouvy celkem částku 47 160 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání nařízenému na 8. 3. 2022 se nedostavil, přitom doručení předvolání k tomuto jednání u něj bylo řádně vykázáno a lhůta k přípravě jednání byla zachována. Vzhledem k této skutečnosti soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Z listin y nazvané Úvěrová smlouva č. SSU18/102742 ze dne 14.11.2018, včetně splátkového kalendáře z téhož dne, z úvěrových podmínek žalobkyně k úvěrové smlouvě a z Formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne má soud za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný se dne 14. 11. 2018 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému účelový úvěr ve výši 109 998 Kč na nákup vozidla u prodejce, kdy částka poskytnutého úvěru byla zaslaná přímo prodejci, společnosti právnická osoba; žalovaný se zavázal poskytnutou částku žalobkyni vrátit v 60 pravidelných měsíčních splátkách se splatností do 12. dne v kalendářním měsíci ve výši 3 930 Kč, kdy první splátka byla splatná dne 12. 12. 2018, a to společně se sjednanými úroky ve výši 35,497904 % ročně; splatnost celého úvěru byla dohodnuta na den 12. 11. 2023; RPSN byla stanovena na 41,9 %; žalovaný se tak celkem zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 235 800 Kč. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě úvěrové podmínky žalobkyně, které se zavázal žalovaný dodržovat. V samotné smlouvě pak žalovaný prohlásil, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v podnájmu, je podnikatelem s čistým příjmem ve výši 19 400 Kč měsíčně, příjem ostatních členů jeho domácnosti činí 42 000 Kč. V rámci zjištění dřívějších kontraktů žalovaného v dostupných registrech bylo zjištěno, že žalovaný ke dni podání žádosti neměl žádné další aktuální úvěry, nevystupoval ani jako ručitel.
4. Matričním listem klienta ze dne 14. 11. 2018 a Úvěrovou zprávou bez uvedení data je dále v řízení prokázáno, že v době při uzavření smlouvy žalobkyně od žalovaného obdržela prohlášení o tom, že žalovaný je svobodný, bez vyživovací povinnosti, bydlí v podnájmu, jeho průměrný měsíční čistý příjem u zaměstnavatele činí 25 000 Kč, je zaměstnán na dobu neurčitou, nemá žádné další pravidelné příjmy, jeho pravidelné výdaje na domácnost činí 5 000 Kč, nemá žádné další pravidelné měsíční splátky; z úvěrové zprávy žalobkyně dále vyplývá, že u žalovaného byl vykazován další jeden kontrakt, který měl být ukončen ke dni 9. 11. 2019, zbývalo uhradit 20 338 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 508 Kč.
5. Z listin y nazvané Výpis čerpání, splátek a úhrad ze dne 16. 11. 2021, ze saldokonta úvěrové smlouvy, jakož i ze splátkového kalendáře k předmětné smlouvě, má soud v řízení za to, že žalovaný za dobu od 4. 12. 2018 do 25. 11. 2019 uhradil žalobkyni celkem částku 47 160 Kč, od 25. 11. 2019 už neuhradil ničeho.
6. Z listin y nazvané Výzva ke splacení celého úvěru ze dne 27. 4. 2020 a z připojeného poštovního podacího archu ze dne 28. 4. 2020, je prokázáno, že žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy číslo SSU18/102742 vyzvala žalovaného k tomu, aby splatil celý úvěr ve výši 116 592 Kč, a to do 14 dnů ode dne sepsání této listin y. Tuto výzvu žalobkyně zaslala na adresu žalovanému uvedenou ve smlouvě dne 28. 4. 2020.
7. Z listin y nazvané Předžalobní výzva k plnění ze dne 16. 2. 2021 a z připojeného poštovního podacího archu ze dne 17. 2. 2021, má soud za to, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 116 592 Kč, a to do 7 dnů, tedy nejpozději do 23. 2. 2021. V opačném případě žalobkyně sdělila žalovanému, že se obrátí na soud.
8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
9. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 14. 11. 2018 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 109 998 Kč na nákup vozidla, které vyplatila přímo prodejci - společnosti právnická osoba; žalovaný se naopak zavázal poskytnutou částku žalobkyni vrátit v pravidelných 60 měsíčních splátkách se splatností vždy do 12. dne daného kalendářního měsíce ve výši 3 930 Kč se splatností první splátky dne 12. 12. 2018 a splatností poslední splátky dne 12. 11. 2023, a to společně se sjednanými úroky ve výši 35,497904 % ročně, přičemž RPSN byla stranami ujednána ve výši 41,9 % a žalovaný se tak celkem zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 235 800 Kč. Žalovaný přitom žalobkyni za dobu od 4. 12. 2018 do 25. 11. 2019 uhradil celkem částku 47 160 Kč, od 25. 11. 2019 jí již neuhradil ničeho, dostal do prodlení s placením alespoň dvou splátek, proto jej vyzvala žalobkyně dopisem ze dne 27. 4. 2020, odeslaným dne 28. 4. 2020 k úhradě celkového dluhu ve výši 116 592 Kč do 14 dnů ode dne sepsání této listin y. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného jednak z údajů, které žalovaný žalobkyni sám sdělil při uzavírání smlouvy, jednak v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného.
10. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 109 998 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které získala od žalovaného, aniž by tyto byly jakkoliv doloženy, jednak žalobkyně čerpala z dostupných registrů, přitom i přes výzvu soudu ve smyslu § 118a odst. 1 , 3 o.s.ř. , aby dále dotvrdila a zejména prokázala, jak konkrétně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, uvedla, že svá dosavadní tvrzení považuje v tomto směru za dostatečná, když v rámci postupu při poskytování úvěru naplňuje žalobkyně svoji zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace. Dle názoru soudu však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak navíc žalovaný výslovně uvedl v tzv. matričním listu, že nemá žádné jiné pravidelné splátky, nicméně ze samotné úvěrové zprávy předložené žalobkyní vyplývá, že v době uzavírání úvěrové smlouvy, byl u žalovaného vykazován další splátkový produkt a ani v tomto směru viditelné nesrovnalosti, které svědčily o nepravosti tvrzení žalovaného uvedených v matričním listu, žalobkyně nijak neodstranila a smlouvu s žalovaným přesto uzavřela. Ze všech těchto důvodů má proto soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tento nedostatek ze strany žalobkyně při uzavírání smlouvy pak má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
16. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 109 998 Kč, žalovaný ji doposud vrátil částku 47 160 Kč a s ohledem na tuto skutečnost tak nadále žalobkyni dluží na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 62 838 Kč (109 998 Kč - 47 160 Kč), když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalovanému dne 28. 4. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 4. 5. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 14. 5. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 15. 5. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 10 %, která odpovídá úrokové sazbě stanovené vládním nařízením č. 351/2013 Sb. pro první den prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
17. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 62 838 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žalobu zamítnuta, činila 51 736,80 Kč opět s příslušenstvím, kdy jen kapitalizovaný smluvní úrok byl žalován ve výši 63 291,77 Kč. Soud v této věci postupoval v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 , podle nichž má být kapitalizováno příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a toto zohledněno při posuzování úspěchu žaloby, nicméně již s ohledem na výše uvedená zjištění je zjevné, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.