Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 322/2021-25
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 7.861 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba se pro částku 7.861 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7.711 Kč od 26.6.2020 do zaplacení, pro kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 141,99 Kč, pro kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 161,17 Kč zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se pro částku 7.861 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7.711 Kč od 26.6.2020 do zaplacení, pro kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 141,99 Kč, pro kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 161,17 Kč zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 7.861 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 7.711 Kč od 26.6.2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 141,99 Kč a ve výši 161,17 Kč. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce (zastoupen prodejcem právnická osoba anonymizováno) uzavřel s žalovaným dne 17.2.2017 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo financování nákupu - čtyřkolky. Nedílnou součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky a sazebník poplatků. Žalobce dne 23.2.2017 poskytl žalovanému k rukám prodejce úvěr ve výši 135.000 Kč. Celková suma splátek činí 162.108 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutý úvěr včetně sjednaného příslušenství v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 4.503 Kč (sestávající se ze splátky úvěru a úroku) splatných k 15. dni každého kalendářního měsíce, když první splátka byla splatná dne 15.3.2017. Úrok z úvěru činil 12,37% ročně při sjednané RPSN 13,11%. Žalovaný porušil svou povinnost splácet své závazky řádně a včas, kdy neuhradil splátku úvěru číslo splatnou 15.1.2020. Prodlení v plnění peněžních závazků žalovaného má za následek vznik práva žalobce na zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu dle sazebníku. Vedle toho je žalobce oprávněn požadovat úroky z úroků. Dlužná částka dle upomínky ze dne 25.6.2020 činila 8.068 Kč a skládá se z nezaplacených splátek před ukončením smlouvy ve výši 7.711 Kč (dlužná splátka ke dni 15.1.2020 ve výši 3.208 Kč a dlužná splátka ke dni 15.2.2020 ve výši 4.503 Kč), poplatek za odeslanou upomínku 150 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 207 Kč. Žalovanému byla dne 22.2.2021 a 26.3.2021 zaslána předžalobní upomínka. Žalobce požaduje zaplacení částky 7.861 Kč (neuhrazená splátka 3.208 Kč, neuhrazená splátka 4.503 Kč, poplatek za upomínku 150 Kč) spolu s úroky z prodlení.
Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 21.12.2021. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval.
Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v případě, že soud shledá, že dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání
V podání ze dne 24.1.2022 žalobce doplnil, že si je vědom povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet úvěr a tuto svou povinnost naplňuje. Vychází přitom zejména z informací, které si sám aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli z: nebankovních registrů, registru SOLUS a ostatních registrů a databází, z příjmů a výdajů žalovaného. Žalobce v NRKI a NIP nezjistil o žalovaném žádné negativní informace/nebyl nalezen. Žalobce zjistil, že žalovaný nemá žádné další dluhy mimo žalobce. Žalovaný neměl platební historii ve právnická osoba s.r.o.. Žalobce v Explicitních listech nezjistil o žalovaném žádné negativní informace. Proti žalovanému nebylo zahájeno insolvenční řízení. Žalovaným předložený průkaz totožnosti nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů. Trvalé bydliště žalovaného se nenachází na adrese obecního nebo městského úřadu a žalovaný nebyl nalezen v seznamu hledaných osob. Žalovaný uvedl příjem ve výši 45.000 Kč, který byl ověřen na základě doložených výpisů z BÚ, v nichž zaměstnavatel žalovaného zasílal žalovanému pravidelně mzdu. Žalobce zjistil, že zaměstnavatel žalovaného existuje, je veden ve veřejném seznamu má IČO: Žalovaný uvedl výdaje: náklady na bydlení – 3.000 Kč, splátky dalších úvěrů 9.533 Kč, ostatní výdaje – 3.400 Kč. Žalovaným uvedenou částku na bydlení žalobce porovnal se statistickými údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu o výdajích na bydlení a energie. Protože žalovaný uvedl vyšší údaje než průměrné výdaje vyplývající ze statistických údajů ČSÚ, byla pro posouzení úvěruschopnosti do výdajů započtena částka uvedená žalovaným. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný s družkou, bezdětný, proto byla do ostatních výdajů započtena částka 6.000 Kč jako životní minimum. Žalobce vycházel z částky 45.000 Kč – (3.000 + 9.533 + 6.000) = 21.967 Kč. Po zaplacení splátky 4.503 Kč žalovanému zůstalo měsíčně 17.464 Kč
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z úvěrové smlouvy č. anonymizováno ze dne 17.2.2017 spolu s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi právnická osoba s.r.o. a žalovaným smlouva o poskytnutí úvěru na koupi zboží. Předmětem financování byla čtyřkolka. Pořizovací cena byla ve výši 235.000 Kč, cena hrazená klientem 100.000 Kč, výše úvěru činí 135.000 Kč. Celková částka splatná klientem činí 162.108 Kč. Splácení úvěru bylo dohodnuto 36 měsíčními splátkami po 4.503 Kč, splatnost první měsíční splátky dne 15.3.2017 a dalších měsíčních splátek vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Doba trvání úvěru je do 15.2.2020. Strany si dohodly roční úrokovou sazbu 12,37% a RPSN 13,11% smlouvě je dále uvedeno bydliště a rodné číslo žalovaného. Jeho zaměstnavatel (právnická osoba), kdy je zaměstnán od 1.3.2015 na vyšší manažerské pozici. Čistý měsíční příjem žalovaného činí 45.000 Kč, měsíční příjem domácnosti 94.000 Kč, splátky ostatních úvěrů 7.000 Kč, ostatní měsíční výdaje 0 Kč, typ bydlení ve spláceném bytě/domě.
Podle potvrzení o proplacení úvěru byla dne 23.2.2017 proplacena částka 135.000 Kč na účet právnická osoba anonymizováno.
Podle přehledu plateb pro smlouvu anonymizováno žalovaný uhradil splátky v celkové výši 147.261 Kč.
Dopisem ze dne 25.6.2020 žalobce vyčíslil splátky po splatnosti, penále a další poplatky v celkové výši 8.068 Kč a vyzval žalovaného k uhrazení této částky neprodleně.
Předžalobní upomínkou ze dne 22.2.2021 právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu v celkové výši 12.777 Kč.
Předžalobní upomínkou ze dne 26.3.2021 právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu v celkové výši 12.836 Kč.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 17.2.2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 135.000 Kč. Úvěr byl vyplacen dne 23.2.2017. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil (zaplatil 34 splátek) a úvěr se stal splatný. Žalovaný uhradil částku 147.261 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s prvním žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka a porovnání tvrzení žalovaného se statistickými údaji. Ve smlouvě žalovaný uvedl svého zaměstnavatele, kdy je zaměstnán od 1.3.2015, čistý měsíční příjem ve výši 45.000 Kč, měsíční příjem domácnosti ve výši 94.000 Kč a výdaje na bydlení 3.000 Kč dle statistických údajů a ostatní výdaje jako životní minimum. Soudu nebyl předložen žádný doklad, potvrzující příjmy a výdaje žalovaného. Ze smlouvy ani nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých příjmech a výdajích předkládal, žalobce ověřoval tvrzení žalovaného se statistickými údaji a údajně dle předložených BÚ (což však soudu nebylo doloženo). Žalobce se ani nepozastavil nad nepravděpodobně nízkou a nijak nedoloženou výší nákladů na bydlení. Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o příjmech a výdajích žalovaného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, kdy ohledně příjmů a výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 135.000 Kč, převedením na účet prodejce. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 135.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § číslo odst. 1 vydat. Z přehledu plateb pro smlouvu vyplývá, že žalovaný zaplatil celkem částku 147.261 Kč. Protože žalovaný zaplatil žalobci vyšší částku, než činilo jeho bezdůvodné obohacení, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. , kdy žalovaný byl v řízení úspěšný a vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.