Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 312/2021-42
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 37 891,49 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 12 059,13 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 5. 1. 2022 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 25 832,36 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 707,51 Kč od 1. 5. 2020 do 4. 1. 2022 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 648,38 Kč od 5. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 12 059,13 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 5. 1. 2022 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 25 832,36 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 707,51 Kč od 1. 5. 2020 do 4. 1. 2022 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 648,38 Kč od 5. 1. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou ze dne 18. 5. 2021 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 37 891,49 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácení úvěru ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelském úvěru ze dne 13. 12. 2016. Na základě žádosti o spotřebitelský úvěr žalobkyně poskytla žalované revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce, ke dni 22. 2. 2021 žalovaná postupně z úvěrového rámce vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 276 557,13 Kč. Pro jednotlivá čerpání úvěru byly dohodnuty podmínky jejich splácení, a to čerpání úvěru evidované na podúčtu číslo (tzv. Komfort čerpání). Žalovaná se zavázala uhradit dluh ve splátkách ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci nejméně však ve výši 500 Kč. Roční úroková sazba činila 22,68 %. V souladu s všeobecnými úvěrovými podmínkami byla žalobkyně oprávněna požadovat, aby splátky jednotlivých čerpání byly žalovanou hrazeny souhrnnou platbou, jejíž splatnost byla dohodnuta vždy na 17. den v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byly peněžní prostředky čerpány. Žalobkyně účtovala v souladu se smlouvou o úvěru smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru, která činila 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaná dostala do prodlení více než 30 dnů. V případě tohoto úvěru žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě smluvní pokuty ve výši 1 242,45 Kč formou automatizovaných písemných upomínek, naposledy dopisem ze dne 26. 3. 2021. Dne 18. 2. 2021, před tím, než se úvěr stal v důsledku prodlení žalované splatným, vyzvala žalobkyně žalovanou k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů. Žalovaná v této lhůtě dlužnou splátku neuhradila. Dopisem ze dne 26. 3. 2021 žalobkyně v souladu s příslušnými všeobecnými obchodními podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila. Odstoupení od úvěrové smlouvy nabylo účinnosti dne 30. 4. 2021 a dluh žalované ve výši 38 091,49 Kč se tak stal splatným v celém rozsahu. Dlužná částka sestává ke dni splatnosti z dlužné jistiny ve výši 31 265,06 Kč, dlužných úroků ve výši 4 183,98 Kč, náhrady nákladů za vymáhací proces (odeslání upomínky) ve výši 1 400 Kč a sjednané smluvní pokuty ve výši 1 242,45 Kč. Žalovaná uhradila po splatnosti úvěru částku 200 Kč, která byla započtena na jistinu. Žalobkyně dopisem ze dne 26. 3. 2021 vyzvala žalovanou k úhradě dluhu. Žalovaná nezaplatila ničeho ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne 3. 5. 2021.
2. Dne 20. 12. 2021 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od žalované, kdy žalovaná uvedla, že invalidní důchodce a její čistý měsíční příjem činí 9 000 Kč, ostatní příjmy činí 11 000 Kč, náklady na bydlení činí 3 500 Kč, další pravidelné náklady nemá, žalovaná ve smlouvě uvedla, že je svobodná, bez vyživovací povinnosti a bydlí v družstevním bytě. Deklarovaná výše nákladů na bydlení ze strany klientů je žalobkyní vždy ověřena, pokud jsou tyto podhodnoceny, má žalobkyně pro tyto účely tabulky s minimálními náklady na bydlení dle regionů, typu bydlení atd. a náklady navýší. Žalobkyně dále do výdajů započítává klientem deklarovanou sumu ostatních pravidelných nákladů jako jídlo, ošacení a obuv, dopravné, provoz osobního automobilu, telekomunikační služby, financování vzdělávání, kulturních a společenských potřeb a rekreace), dále finanční závazky ověřené kontrolou v registru SOLUS a splátky schvalovaného úvěru. V daném ohledu má žalobkyně dále zaveden institut minimálního disponibilního příjmu, což je položka, která musí klientovi po započítání výdajů zbýt, aby se nedostal do předlužení, a která postačuje k úhradě základních životních výdajů, jako jsou jídlo a ošacení. Příjem klienta je pak vždy ověřen bankou, liší se dle individuálních okolností pouze technika ověření. Žalobkyně porovná klientem deklarovaný příjem s údaji o příjmech v daném segmentu, pokud by tyto byly v rozporu, požaduje doklad o příjmu a případně úvěr zamítne. Dále žalobkyně učinila dotaz do tzv. negativního registru SOLUS a dalších veřejných registrů, přičemž z výsledku uvedených kontrol nevyplynuly skutečnosti zpochybňující hodnověrnost poskytnutých informací nebo jiné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost žalované úvěr splácet. Dále žalobkyně uvedla, že všechny žádosti posuzuje dotazem do interního expertního systému Expert systém, který vyhodnocuje získané informace a v případě zjištěného rizika je žádost dále zkoumána dle nastavené metodiky expertem. Jelikož všechny informace poskytnuté žalovanou byly podrobeny shora uvedenému zkoumání žalobkyně, má žalobkyně za to, že schopnost žalované splácet úvěr byla ověřena dostatečně v souladu se zákonem.
3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.
4. Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.
5. Z žádosti o klasický spotřebitelský úvěr/ smlouva o klasickém spotřebitelském úvěru číslo žádost o revolvingový spotřebitelský úvěr /smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru a rámcová služba o platebních službách uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 13. 12. 2016 vyplynulo, že v uvedené smlouvě je uvedeno, že příjem žalované činí 9 000 Kč, ostatní příjmy pak 11 000 Kč, v části zaměstnání je uvedeno důchodce invalidní a rentiér, dále je zaznamenáno, že žalovaná je svobodná, bezdětná, bydlí v družstevním bytě, přičemž náklady na bydlení činí 3 500 Kč, další výdaje žalovaná nemá. Z přehledu podmínek revolvingového úvěru vyplývá, že aktuální úvěrový rámec činí 30 000 Kč, kdy maximální výše úvěrového rámce je uvedena v částce 500 000 Kč. Dále je v tabulce uvedena výše měsíční splátky 5 % z dlužné částky, minimálně 500 Kč, splatnost do 17. dne v měsíci, RPSN 31,14 %, základní úroková sazba 22,68 %, měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu 69 Kč, pojištění nebylo sjednáno, doba trvání úvěru byla dohodnuta na neurčito. V rámci formuláře žalovaná prohlásila, že jí uvedené informace ve smlouvě jsou úplné, přesné a pravdivé a že nezamlčela podstatné informace k posouzení její úvěruschopnosti. V rámci formuláře jsou obsažena též sankční ustanovení, a to smluvní pokuta za prodlení s úhradou splatné splátky – 0,1 % denně z částky splatné v prodlení, dále náhrada za vymáhání ve výši 600 Kč a poplatek za upomínku ve výši 100 Kč. Žalobkyně rovněž ke smlouvě doložila všeobecné obchodní podmínky platné
od 1. 12. 2016, které tvořily nedílnou součást smlouvy.
6. Dále žalobkyně doložila upomínku – poslední možnost mimosoudního vyrovnání - ze dne
24. 11. 2020, kterou adresovala žalované s výzvou k úhradě dluhu s tím, že pokud nebude dluh řádně uhrazen, bude žalobkyně nucena od smlouvy o úvěru odstoupit.
7. Z dopisu žalobkyně adresovaného žalované ze dne 26. 3. 2021 vyplynulo, že žalobkyně tímto odstoupila od shora uvedené úvěrové smlouvy z důvodu neplnění smluvních povinností žalovanou. Z přiloženého poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalovanému doručována dne 26. 3. 2021.
8. Z výzvy k zaplacení dluhu na úvěrovém účtu číslo ze dne 3. 5. 2021 vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobkyně žalované s tím, že dlužná částka činí 37 891,49 Kč. Z přiloženého poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalovanému doručována dne 3. 5. 2021.
9. Z výpisu z úvěrového účtu číslo vyplynulo, že žalovaná uhradila celkem do data 17. 3. 2020 částku ve výši 264 498 Kč. Dlužná částka ke dni 18. 3. 2021 činila 38 091,49 Kč.
10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela celkem 276 557,13 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Žalovaná na základě úvěrové smlouvy uhradila žalobkyni celkem 264 498 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Žalobkyně se při uzavírání předmětné smlouvy zabývala schopností žalované úvěr splácet nastaveným interním způsobem, kdy poměry žalované posoudila na základě údajů, které žalovaná uvedla v úvěrové smlouvě.
11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
13. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
16. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
18. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
19. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku ) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela celkem 276 557,13 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
20. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejich příjmů a výdajů, když žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovanou, že její měsíční příjem činí 9 000 Kč, ostatní příjmy 11 000 Kč. Dále je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalované neučinila žádná zjištění, resp. pouze přijala prohlášení žalované, že její náklady na bydlení činí 3 500 Kč a ostatní pravidelné výdaje nemá, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejich příjmů a výdajů. Žalobkyně se podrobněji nezabývala majetkovými poměry žalované, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovanou. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).
21. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
22. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 276 557,13 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Žalovaná žalobkyni vrátila 264 498 Kč, je tedy povinna vrátit rozdíl v obou částkách ve výši 12 059,13 Kč (tedy 276 557,13 – 264 498 = 12 059,13). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou ze dne 3. 5. 2021, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že tato měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 3. 1. 2022. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, octla se ode dne následujícího (5. 1. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,75 % ročně (výrok I.).
23. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy částky 25 832,36 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 707,51 Kč od 1. 5. 2020 do 4. 1. 2022 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 648,38 Kč od 5. 1. 2022 do zaplacení (viz výše).
24. Podle § 151 o. s. ř. o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle
§ 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když měla žalovaná v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.