Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
16 C 40/2021-60
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kotradym ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 38.893,41 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 32 011,80 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 801,44 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 24 426,85 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 22 080,03 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 22 080,03 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, částku ve výši 6 881,61 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 183,90 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 579,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 881,61 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 6 881,61 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 32 011,80 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 801,44 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 24 426,85 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 22 080,03 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 22 080,03 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, částku ve výši 6 881,61 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 183,90 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 579,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 881,61 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 6 881,61 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce právnická osoba a žalovanou dne 4. 9. 2014 na částku 31.000 Kč a dne 5. 3. 2014 na částku 26.000 Kč. Tvrdí, že tyto částky poskytl žalované na uvedených zápůjčkách. Žalovaná se zavázala tyto spolu s úrokem ve výši 3.959 Kč, resp. 3.321 Kč, odměnou za zpracování zápůjčky ve výši 5.891 Kč, resp. 4.941 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 16.067 Kč, resp. 13.476 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 949 Kč, resp. po 796 Kč. To však ne zcela učinila, když na první uváděné zápůjčce uhradila celkem 20.205,88 Kč a na druhé pak 37.749,12 Kč, a proto se žalobce po žalované domáhá z titulu první uváděné smlouvy o zápůjčce zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 22.080,03 Kč, poplatků ve výši 9.931,77 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 24.426,85 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 9.801,44 Kč, dohodnutých úroků ve výši 19,98 % ročně z částky 22.080,03 Kč za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 22.080,30 Kč, a to za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení. Z titulu druhé uváděné smlouvy o zápůjčce pak neuhrazené jistiny ve výši 6.881,61 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 9.579,32 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4.183,90 Kč, dohodnutých úroků ve výši 19,98 % ročně z částky 6.881,61 Kč za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 6.881,61 Kč, a to za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Jednak namítla promlčení žalovaného nároku, jednak uváděla, že žalobce nepostupoval dle zákona při prověřování její úvěruschopnosti při uzavírání výše uvedených dvou smluv o zápůjčce. Poukazovala i na dle ní jiné nekalé a podvodné praktiky zástupců právního předchůdce žalobce.
3. Ze shora uvedených smluv o zápůjčce, podmínek a přehledu splátek soud zjistil, že dne 4. 9. 2014 a dne 5. 3. 2014 uzavřel právní předchůdce žalobce právnická osoba s žalovanou tyto smlouvy o zápůjčce částky 31.000 Kč, resp. 26.000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto spolu s úrokem ve výši 3.959 Kč, resp. 3.321 Kč, odměnou za zpracování zápůjčky ve výši 5.891 Kč, resp. 4.941 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 16.067 Kč, resp. 13.476 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 949 Kč, resp. po 796 Kč. V čl. 12 podmínek je uvedeno, že pokud zákazník nesplní povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdce žalobce právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalovaná na první uváděné zápůjčce uhradila celkem 20.205,88 Kč a na druhé pak 37.749,12 Kč Smlouvy obsahují i další ujednání, ale vzhledem k právnímu hodnocení věci nejsou pro skutková zjištění podstatná.
4. Žalobce tvrdil, že s žalovanou byly právním předchůdcem žalobce vyplněny při její žádosti o zápůjčky tzv. zákaznické karty, v nichž právní předchůdce žalobce uvádí skutečnosti, které zjišťuje při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů - žadatelů o zápůjčku. Zákaznické karty ale nedoložil, když uváděl, že je již nemá k dispozici. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované jiná skutková tvrzení, vyjma tvrzení, že žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům, vyžádaným od žalované, neuváděl.
5. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci postupní smlouvou uzavřenou 18. 12. 2020. Postoupení bylo žalované oznámeno odesláním oznámení dne 5. 1. 2021 (soudem zjištěno ze smlouvy o postoupení, z oznámení právního předchůdce žalobce a z podacího lístku). Předžalobní výzva byla žalované zaslána.
6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv o zápůjčce, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná.
7. Podle § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srv. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla "hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere" (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí - věřitel se "hojil" na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen dlužníky, tím méně bez skutkového dokazování konkrétních okolností příčin nesplácení dluhů jejich jednání označit za nemravné. Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 vyplývá, že lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.
10. V případě posuzovaných smluv žalobce tvrdí, že vycházel z údajů žalované, které byly doloženy. Nebyl však schopen specifikovat, jaké údaje byly žalovanou tvrzeny a čím byly konkrétně doloženy. Neunesl tak břemeno tvrzení, které jej v tomto případě vázalo podle § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tato skutečnost však má za následek, že žalobce v řízení netvrdil, tím méně pak prokázal, že by dostál své zákonné povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy.
11. Proto soud vyhodnotil obě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou za neplatné, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet podle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalované zápůjčky splácet) odporuje zákonu. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu zcela zamítl, neboť jistina činila celkem u obou zápůjček 57.000 Kč, přičemž žalovaná na ni zaplatila celkem 57.955 Kč. Platí přitom, že je-li neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i její další ujednání. Žalobě tedy nemohlo být vyhověno v části, v níž se žalobce domáhá, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci mimo neuhrazenou jistinu poplatky, kapitalizované úroky, kapitalizované zákonné úroky, běžící dohodnuté úroky a běžící úroky z prodlení.
12. Vzhledem k neplatnosti právních jednání se soud blíže nezabýval vznesenou námitkou promlčení. Tato by ale zřejmě nebyla důvodná, když žalovaná na zápůjčky částečně žalobci plnila.
13. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř. Míra procesního neúspěchu žalobce je úplná, přičemž ale žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila. Proto soud uzavřel, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.