Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
1 C 7/2022-39
Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
se sídlem adresa
zastoupený advokátem anonymizováno jméno jméno
se sídlem adresa
žalovaný: celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 49 802,58 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba na zaplacení částky 49 802,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 49 802,58 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba na zaplacení částky 49 802,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 49 802,58 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 49 802, 58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 49 802, 58 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že nabyl předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 od původního věřitele právnická osoba, anonymizováno 8 slov číslo, země. Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 31. 5. 2018 se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 54 802, 58 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 26. 5. 2021. Smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena prostřednictvím webové stránky webová adresa, na kterých se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů a po dokončení registrace zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy – smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal ve výši 54 802, 58 Kč a splatností dne 26. 5. 2021. Po odeslání předsmluvních informací a návrhu smlouvy o revolvingovém úvěru žalovaný v účtu na webových stránkách kliknutím potvrdil, že se seznámil s předsmluvními informacemi, zněním smlouvy a zněním obchodních podmínek, na základě čehož mu byl odeslán prostřednictvím SMS zprávy na telefonní číslo, které uvedl v registraci unikátní kód. Zadáním tohoto unikátního identifikačního kódu do příslušeného formulářového pole na webových stránkách a jeho odesláním žalovaný písemně potvrdil přijetí smlouvy. Po uzavření smlouvy zaslal původní věřitel na žalovaným uvedenou emailovou adresu vyhotovení smlouvy a všech dokumentů, které tvoří její nedílnou součást. Úvěr byl žalovanému poskytnut na bankovní účet žalovaného. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Celková výše nároků žalobce po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného činí 49 802, 58 Kč splatných 26. 5. 2021. S ohledem na to požaduje po žalovaném zaplacení částky 49 802, 58 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 5. 2021 do zaplacení.
2. Žalobce uvedl, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům musí být ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Na základě zjištěných skutečností nedošlo na straně původního věřitele k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a byla tak vyhověno žádosti o úvěr.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 31. 5. 2018 mezi právnická osoba a žalovaným bylo zjištěno, že společnost právnická osoba se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu ve výši 50 000 Kč, kdy tato částka může být nižší v souladu s podmínkami čerpání, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky a příslušné poplatky. Dále bylo smlouvou stanoveno, že žalovaný je povinen věřiteli splácet úvěr, úroky a poplatek za čerpání pravidelnými měsíčními splátkami ve výši odpovídající minimálním splátkám dle obchodních podmínek, tj. ve výši 12, 5 % nesplaceného úvěru s úrokem a poplatek za čerpání nebo 1 000 Kč, podle toho, které z částek je vyšší, a to vždy 30. den každého kalendářního měsíce počínaje dnem 31. 5. 2018. Celkový počet splátek závisí na délce doby trvání úvěru a jeho skutečně vyčerpané výši. Ze smlouvy plyne, že úroková sazba činí 8,5 % měsíčně a RPSN dosahuje 262, 91 %. Ze smlouvy dále plyne, že žalovaný zaplatí poplatek za čerpání úvěru, a to ve výši 12, 5 % z částky každého čerpání úvěru. V případě prodlení žalovaného po něm může věřitel požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením se splácením kterékoli částky ve výši 250 Kč, úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, ohledně které je žalovaný v prodlení. Z přehledu platební balance vyplývá, že žalovaný v rámci revolvingového úvěru vyčerpal celkem částku 109 593 Kč, poslední výběr uskutečnil dne 9. 11. 2020. Současně je z něj zřejmé, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil na účet původního věřitele částku 153 928, 73 Kč, což potvrdil svým podáním sám žalobce.
5. K prokázání tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného společností právnická osoba před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru žalobce uvedl, že posoudil schopnost úvěruschopnosti spotřebitele dle §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a to nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Dále věřitel provedl lustraci dokladu totožnosti předloženého žalovaným v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky. Přes výzvu soudu žalobce nepředložil žádné jiné důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právnická osoba jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem ze dne 27. 1. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2021 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno a odeslání oznámení bylo doloženo příslušným podacím lístkem. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k úhradě částky 54 935, 03 Kč ve lhůtě deseti dnů od doručení oznámení.
7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující občanského zákoníku. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec k odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobě ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
9. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl po zhodnocení provedených důkazů k závěru, že žalobcův právní předchůdce neposoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí tak, jak mu to ukládal § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Ze sdělení žalobce vyplývá, že jediným dokumentem, který žalovaný před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru původnímu věřiteli předložil, byl jeho občanský průkaz. Žádným způsobem nebyly požadovány či ověřovány jeho příjmy ani výdaje. Žalobce se spokojil s nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB a provedením lustrace dokladu totožnosti. Žalobce zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení, když vyhodnotil, že žalovaný je schopen úvěr splácet.
10. Žalovaný v rámci revolvingového úvěru poskytnutého původním věřitelem vyčerpal částku ve výši 109 593 Kč, tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce ve smyslu ustanovení § 2 991 občanského zákoníku. Žalovaný uhradil žalobci (původnímu věřiteli) částku ve výši 153 928, 73 Kč, což přesahuje výši vzniknuvšího bezdůvodného obohacení, a to ještě předtím, než byl vyzván k úhradě dluhu v rámci oznámení o postoupení pohledávky. Vzhledem k výše uvedenému nelze přiznat žalobci uplatněnou pohledávku ani z titulu bezdůvodného obohacení, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch. Protože žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích.
Pokud by podle tohoto rozsudku nebylo plněno řádně a včas, může být k návrhu soudem vykonán.