Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
4 C 5/2022-26
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 12 126,75 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení o zaplacení částky 4 043 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 043 Kč od 19. 12. 2018 do zaplacení, se zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 857 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 857 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 226,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 083,75 Kč od 19. 12. 2018 do 22. 5. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 8 083,75 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 226,75 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení, zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení o zaplacení částky 4 043 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 043 Kč od 19. 12. 2018 do zaplacení, se zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 857 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 857 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 226,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 083,75 Kč od 19. 12. 2018 do 22. 5. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 8 083,75 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 226,75 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení, zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 126,75 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba s žalovaným uzavřela dne 18. 9. 2018 smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 7 900 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit do 18. 12. 2018. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že byla provedena lustrace v registrech ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Podáním ze dne 17. 2. 2022 vzala žalobkyně svůj návrh z důvodu částečné úhrady pohledávky před podáním žaloby zpět co do částky 4 043 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 043 Kč od 19. 12. 2018 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na internetových stránkách anonymizováno webová adresa uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl dne 18. 9. 2018 žalovanému poskytnut společností právnická osoba na jeho účet č. bankovní účet bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 7 900 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 18. 12. 2018 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 226,75 Kč (smlouva o úvěru ze dne 18. 9. 2018, výpis z účtu ze dne 18. 9. 2018, vyjádření právnická osoba ze dne 31. 1. 2022). Žalovaný úvěr nesplatil řádně a včas a dostal se do prodlení s plněním svého závazku. Dle vyjádření žalobkyně uhradil žalovaný na pohledávku dosud částku 4 043 Kč.
4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla ke dni 1. 1. 2021 postoupena na žalobkyni. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (oznámení o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2021, výzva ze dne 16. 5. 2021, podací lístek z téhož dne).
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
8. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 96 o. s. ř. o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.
11. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení částky 4 043 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 043 Kč od 19. 12. 2018 do zaplacení, a to ještě před jednáním ve věci, soud řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. částečně zastavil.
12. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.
13. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin.
14. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 7 900 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalovaného úvěr splatit, neboť nezjišťovala příjmy a výdaje žalovaného ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
15. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11 ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Přitom například právě Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 formuloval jeho odůvodnění i výrok v situaci - odkázav na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12 - když zde ze "strany povinného byla naprostá pasivita jak v rámci řízení rozhodčího, tak v rámci řízení exekučního". Zjevně tak ani pro Nejvyšší soud nebyla určujícím kritériem skutečnost, zda si dlužník zvýšenou ochranu "zaslouží" či nikoliv, ale zda může být tehdy posuzovaná úvěrová smlouva hodnocena jako rozporná s dobrými mravy (a proto by byla neplatná i na ni navazující rozhodčí smlouva a nebyla by dána pravomoc rozhodce a byl by tu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. ). V odst. 21:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila - řečeno slovy judikatury Soudního dvora - úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.“
16. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,25 % ročně stanovené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jedná se o část jistiny ve výši 3 857 Kč (poskytnutá částka 7 900 Kč – zaplacená částka 4 043 Kč). Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky ze dne 16. 5. 2021 uplynutím lhůty k plnění. Dle podacího lístku byla výzva odeslána 16. 5. 2021, třetím pracovním dnem od odeslání je považována za doručenou, tj. 19. 5. 2021 a od 23. 5. 2021 je žalovaný v prodlení.
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.