Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
10 C 49/2022-94
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Špokovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 99 561,68 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 79 107,98 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 662,81 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 79 107,98 Kč od 26.9.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 20 453,70 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 32,95 Kč a spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 308,55 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 659,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 79 107,98 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 662,81 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 79 107,98 Kč od 26.9.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 20 453,70 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 32,95 Kč a spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 308,55 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 659,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 99 561,68 Kč společně s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 3 695,76 Kč a spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 103 282,23 Kč od 26.9.2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 308,55 Kč, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 19.11.2018. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 105 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky (15,7 %) a poplatky v pravidelných 96-ti měsíčních splátek ve výši 1 927,04 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20.12.2018. Nedílnou součástí smlouvy byly i Produktové podmínky úvěru, Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a Sazebník poplatků. Žalobkyně svůj závazek po přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného splnila a dne 19.11.2018 žalovanému úvěr poskytla bezhotovostním převodem na účty konsolidovaných závazků. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, proto žalobkyně využila svého práva a v souladu se smlouvou a produktovými podmínkami prohlásila úvěr za okamžitě splatný, kde dni zesplatnění dlužná částka sestávala z nesplacené jistiny ve výši 97 973,68 Kč, ze smluvního úroku z nesplacené jistiny kapitalizovanému ke dni zesplatnění ve výši 5 308,55 Kč, ze zákonného úroku z prodlení z dlužné částky po splatnosti kapitalizovaného ke dni 25.9.2020 ve výši 3 695,76 Kč, z dlužných poplatků ve výši 688 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 103 282,23 Kč od 26.9.2020 až do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 10.3.2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 14.3.2022, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Z listiny nazvané Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 19.11.2018, Standardních informací o spotřebitelském úvěru, Všeobecných produktových podmínek žalobkyně, Sazebníku poplatků žalobkyně, má soud za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný se dne 19.11.2018 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 105 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 96-ti měsíčních splátkách ve výši 1 927,04 Kč včetně pojištění ve výši 172 Kč (celkem tedy 2 099,04 Kč) splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20.12.2018. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě produktové podmínky spotřebitelského úvěru a sazebník. Žádostí o smlouvu o úvěru ze dne 19.11.2018 je dále v řízení prokázáno, že žalovaný v této uvedl, že je svobodný, bydlí v družstevním bytě, je zaměstnán od 1.7.2018 s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 19 365 Kč, celkový blíže nespecifikovaný příjem jeho domácnosti však činí 25 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost. Osobní výdaje žalovaného v žádosti nebyly vůbec uvedeny; toliko bylo konstatováno, že žalovaný má právě u právnická osoba další úvěr, z něhož chybí doplatit 62 975,72 Kč s tím, že měsíční splátka úvěru činí 1 431,53 Kč. Dále žalobkyně k důkazu předložila ještě výpisy z běžného účtu žalovaného za období od číslo do číslo, nicméně z těchto rovněž vůbec nevyplývá, jaké náklady měl žalovaný na bydlení, jsou z něho jen patrny opakované výběry z bankomatů, přičemž počáteční a konečný zůstatek je záporný. Z listiny nazvané Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 26.3.2020, má soud v řízení za to, že banka prohlásila úvěr ke dni 24.3.2020 za okamžitě splatný pro porušování podmínek úvěrové smlouvy ze strany žalovaného s tím, že dlužnou částku 104 973,16 Kč má žalovaný zaplatit do 9.4.2020, tato písemnost byla podána u pošty dne 27.3.2020, což bylo zjištěno z podacího archu pošty. Z listiny nazvané Předžalobní výzva k plnění ze dne 29.9.2020 a z připojeného poštovního podacího archu z téhož dne, má soud za to, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě žalované částky s tím, že jej zároveň upozornila, že v opačném případě se obrátí na soud.
5. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 9.11.2018 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 105 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 96-ti měsíčních splátek ve výši 1 927,04 Kč společně s pojištěním ve výši 172 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20.12.2018. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, která tento uvedl v žádosti o uzavření úvěrové smlouvy, dále měla k dispozici výpis z jeho běžného účtu. Žalovaný přitom vyčerpal z dané smlouvy peněžní prostředky v celkové výši 105 000 Kč a uhradil bance celkem částku 25 892,02 Kč, splácel však nepravidelně, pročež jej původní žalobkyně vyzvala k tomu, aby doplatil celý úvěr ve lhůtě do 9.4.2020.
6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala ze sdělení žalovaného v žádosti o úvěr a dále z výpisu jeho běžného účtu vedeného u žalobkyně. Dle názoru soudu však toto její zkoumání nemůže být posouzeno jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a jméno 2008 číslo, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a jméno 2008 číslo soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného, podložených jen výpisem z jeho bankovního účtu vedeného u původní žalobkyně. Z tohoto účtu však nejsou naprosto nijak patrné skutečné výdaje žalovaného, zejména pak na jeho vlastní bydlení, z účtu je patrné, že na tomto neměl žalovaný dostatek finančních prostředků, zůstatek byl převážně záporný. Žalobkyně pak rovněž vůbec nezkoumala pravdivost tvrzení žalovaného o tom, že celkový příjem jeho domácnosti činí 25 000 Kč, přitom všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Tudíž má soud za to, že takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru.
12. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému byla poskytnuta celkem částka 105 000 Kč, žalovaný ji doposud vrátil toliko částku 25 892,02 Kč, s ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni uhradil na mu žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 79 107,98 Kč (105 000 Kč – 25 892,02 Kč), když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně dopisem odeslaným žalovanému dne 27.3.2020, dle kterého měl žalovaný zaplatit dluh do 9.4.2020. Od 10.4.2020 je tedy v prodlení a žalobkyně má právo na úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši 10 % ročně dle vl. nařízení č. 142/1994 Sb. ve znění číslo Sb. až do zaplacení částky 79 107,98 Kč. Kapitalizovaná výše zákonného úroku z prodlení z částky 79 107,98 Kč od 10.4.2020 do 25.9.2020 představovala částku 3 662,81 Kč, proto bylo v této části ohledně žalovaného zákonného úroku z prodlení vyhověno a ve zbytku kapitalizovaného příslušenství do 25.9.2020, tj. konkrétně pro částku 32,95 Kč byla žaloba zamítnuta.
13. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě v celkové částce včetně příslušenství ve výši 108 565,99 Kč bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 82 770,79 Kč s příslušenstvím, přičemž tento její úspěch představuje 76 % ze 100 %. Naopak neúspěch žalobkyně představuje 24 %. příjmení úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 52 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 52 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.
14. Celkové náklady žalobkyně při 100% úspěchu jsou přitom představovány částkou 20 499,50 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 983 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 16 516,50 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 12 750 Kč jako odměnou dle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za 2,5 žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby, sepisu jednoduché předžalobní upomínky po 5 100 Kč, 900 Kč jako tři režijní paušály po 300 Kč za tyto účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 52 % těchto nákladů, tedy částku 10 659,70 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.