Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
27 C 390/2021-36
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 19 428,34 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 41 294,94 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p.a. z částky 19 428,34 Kč od 13. 1. 2021 do zaplacení a 27% úrokem p.a. z částky 19 428,34 Kč od 13. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 41 294,94 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p.a. z částky 19 428,34 Kč od 13. 1. 2021 do zaplacení a 27% úrokem p.a. z částky 19 428,34 Kč od 13. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 19 428,34 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 12. 5. 2016 smlouvu o zápůjčce číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 29 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 24 827 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 898 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 6. 7. 2017. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 4. 2. 2018. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil pouze 22 802 Kč a po postoupení dalších 15 300 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 6. 7. 2017 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 19 428,34 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 19 723,77 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 2 142,83 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 13. 1. 2021. Pohledávka byla ke dni 12. 1. 2021 postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, přehledu plateb a zákaznické karty.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o zápůjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 5. 2016 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 29 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 24 827 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 898 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 845 Kč byla splatná 6. 7. 2017. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je„ žije s rodiči“, je svobodný, nevyživuje žádnou osobu, je zaměstnaný, má příjem 17 500 Kč, další příjmy domácnosti činí 0 Kč, platí za bydlení 2 000 Kč a za telefon 200 Kč a na jiné dluhy u věřitele platí splátky 1 517 Kč měsíčně a výdaje na domácnost činí 3 000 Kč. Má bankovní účet, nemá půjčku u jiné společnosti, nemá auto. Při sepsání karty předložil občanský průkaz, pracovní smlouvu, 3 výplatní pásky za měsíce leden až březen 2016, SIPO za měsíce únor až duben 2016, 3 výpisy z účtu za měsíce únor až duben 2016 a nájemní/podnájemní smlouvu. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 1. 2021 mezi společností právnická osoba postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce předala žalovanému částku 29 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů uváděných žalovaným v kartě zákazníka a ani nijak blíže nezkoumala příjmovou ani výdajovou stránku žalovaného a žádné další důkazy ani přes poučení soudu k prokázání řádného prověření úvěryschopnosti žalovaného nepředložila. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, např. čestného prohlášení rodičů, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a zda přispívá na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu i § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) (který má podobný dosah a k němuž je judikatura bohatší), a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
7. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
8. Soud proto zkoumal, zda žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla předchůdkyní žalobkyně předána částka 29 000 Kč. Žalovaný dosud předchůdkyni žalobkyně, resp. žalobkyni zaplatil celkově částku 38 102 Kč (22 802 Kč + 15 300 Kč), tedy vrátil o 9 102 Kč více, tudíž u vůči žalobkyni, resp. její předchůdkyni ke dni rozhodnutí žádný dluh ani z titulu bezdůvodného obohacení nemá, a soud proto žalobu v plném rozsahu zamítnul.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, vůči kterému byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, měl by právo na přiznání plné náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením prokazatelně žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).