Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 C 412/2021-40

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci

žalobkyně: ; OPR- právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph.D.

sídlem adresa

proti;

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

trvale bytem adresa žalovaného

o zaplacení částky 6 155 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 918 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 1 918 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 237 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 4 237 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 918 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 1 918 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 237 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 4 237 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 8. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 6 155 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 4. 12. 2020 uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru číslo na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 5 000 Kč, který žalovaný čerpal v plné výši. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty bankovním převodem na číslo účtu bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě. V bodě 4. a násl. smlouvy je sjednáno, že žalovaný je povinen do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru (dále jen "minimální splátka"), která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Pokud je dlužná částka k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, je výše minimální splátky rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Bylo ujednáno, že žalovaný má právo kdykoliv splatit i částku vyšší, než je minimální splátka a že je žalovaný povinen platit splátky úvěru žalobkyni bezhotovostně na jeho bankovní účet. Žalobkyně dle bodu 4. smlouvy zasílá žalovanému každý kalendářní měsíc výpis z úvěru, na němž jsou uvedeny aktuální výše dluhu, výše minimální splátky a datum splatnosti. Výpis z úvěru je žalovanému zasílán s předstihem před datem splatnosti. Žalobkyně a žalovaný si v bodě 5.1 smlouvy dále ujednali, že je žalovaný povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20% z čerpané jistiny úvěru (dále jen "poplatek za čerpání úvěru"), tedy celkem 1 000 Kč. Tento poplatek má pokrýt náklady žalobkyně související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o čerpání úvěru a zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany žalobkyně, jejich rezervací pro úvěr a vyplacením žalovanému. V bodě 5.2 smlouvy bylo dále sjednáno, že poplatek za čerpání úvěru se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. V bodě 6.1 a násl. smlouvy je sjednáno, že je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků, které mu byly žalobkyní poskytnuty, úrok ve sjednané celkové výši 20% měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že se stane celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy, je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15% ročně místo sjednaného úroku ve výši 20% měsíčně. Úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Jeho celková výše tvořená součtem jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisů k revolvingovému účtu činí 2 874 Kč. V bodě 6.2 smlouvy bylo dále sjednáno, že bude-li žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši. V bodě 6.3 smlouvy bylo mezi žalobkyní a žalovaným sjednáno, že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen dále hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení (dále jen "smluvní pokuta"). Nárok na smluvní pokutu vzniká po dobu prvních 3 měsíců prodlení žalovaného. Smluvní pokuta se na konci každého kalendářního měsíce taktéž stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Součástí celkové dlužné částky je smluvní pokuta ve výši 363 Kč. Žalobkyně eviduje k dnešnímu dni částečnou úhradu žalovaného v celkové výši 3 082 Kč. V souladu s čl. 6 smlouvy byla případná částečná úhrada použita na úhradu pohledávek žalobkyně v následujícím pořadí: 1. smluvní pokuty, 2. úroky z prodlení, 3. náklady spojené s uplatněním pohledávky, 4. úroky z úvěru, 5. poplatky za čerpání úvěru, 6. jistina úvěru. Dle bodu 6.5 smlouvy se bez dalšího stává celý dluh splatným a žalobkyně je tak oprávněna požadovat splacení celé dlužné částky v případě, že bude žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než 2 měsíce. Žalovaný dlužnou částku v době splatnosti neuhradil, a je tak od 1. 4. 2021 v prodlení. Žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu celkové dlužné částky ve výši 6 155 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 16. 3. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o revolvingovém úvěru, výpisu k revolvingovému úvěru, výpisu z účtu věřitele, předžalobní upomínky včetně podacího archu, občanského průkazu, výplatní pásky na čl. 21 a 24 spisu, dokladů na čl. 23-24 a mandátní smlouvy.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Z elektronicky uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne 4. 12. 2020 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný či klient dohodli na poskytnutí revolvingového úvěru ve výši až 50 000 Kč s tím, že výše prvního čerpání činí jen 5 000 Kč. V bodě 4.1 a násl. smlouvy si strany sjednaly, že žalovaný je povinen do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Pokud je dlužná částka k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, je výše minimální splátky rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Žalovaný má právo kdykoliv splatit i částku vyšší, než je minimální splátka a že je žalovaný povinen platit splátky úvěru žalobkyni bezhotovostně na jeho bankovní účet. Žalobkyně dle bodu 4.5 smlouvy zasílá žalovanému každý kalendářní měsíc výpis z úvěru, na němž jsou uvedeny aktuální výše dluhu, výše minimální splátky a datum splatnosti. Výpis z úvěru je žalovanému zasílán s předstihem před datem splatnosti. Žalobkyně a žalovaný si v bodě 5.1 smlouvy dále ujednali, že je žalovaný povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20% z čerpané jistiny úvěru, tedy celkem 1 000 Kč. Tento poplatek má pokrýt náklady žalobkyně související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o čerpání úvěru a zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany žalobkyně, jejich rezervací pro úvěr a vyplacením žalovanému. V bodě 5.2 smlouvy bylo dále sjednáno, že poplatek za čerpání úvěru se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. V bodě 6.1 a násl. smlouvy je sjednáno, že je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků, které mu byly žalobkyní poskytnuty, úrok ve sjednané celkové výši 20% měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že se stane celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy, je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. V bodě 6.2 smlouvy bylo dále sjednáno, že bude-li žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši. V bodě 6.3 smlouvy bylo mezi žalobkyní a žalovaným sjednáno, že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen dále hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Nárok na smluvní pokutu vzniká po dobu prvních 3 měsíců prodlení žalovaného. Smluvní pokuta se na konci každého kalendářního měsíce taktéž stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Dle výpisů k revolvingovému účtu činí úroky 2 874 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 4. 12. 2020 vyplacena částka 5 000 Kč. Z karty žalovaného soud zjistil, že žalovaný uvedl čistý příjem 15 300 Kč, druh bydlení pronájem, výdaje na obživu 1 Kč, náklady na bydlení 0 Kč a ostatní náklady 0 Kč, 0 vyživovaných osob a 1 osoba v domácnosti. Z výplatní pásky za měsíc říjen 2020 soud zjistil neúplný název zaměstnavatele žalovaného, který má v názvu„ právnická osoba“, a že čistý příjem žalovaného činil 17 997. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Podle , (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.

13. Podle ust. a 2 věty první , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

14. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalovanému na její účet částku 5 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice vyžádala výplatní pásku žalovaného, nedoložila však pracovní smlouvu, ani netvrdila, že by prověřovala, že pracovní vztah žalovaného nebyl jen na dobu určitou. Žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně se vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k jeho životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení spokojila pouze s tvrzením žalovaného o nájemní smlouvě a nulových výdajích na bydlení, energie a další výdaje, nepředložila nájemní smlouvu ani si nijak nenechala doložit, zda žalovaný skutečně platí na bydlení částku 0 Kč a že nemá žádné další výdaje ani na energie, dopravu do práce, vyživovací povinnosti či jiné dluhy. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z 1 výplatní pásky a z karty žalovaného, které ani nebyly doloženy výpisem z bankovního účtu žalovaného, z něhož by bylo zřejmé, jaký je stav na účtu klienta, zda splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda mu byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, jevících se jako nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, zejména pokud jde o náklady na nájemní bydlení ve výši 0 Kč, přičemž není patrné, zda jsou i energie a služby rovněž ve výši 0 Kč, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci ZoSÚ ve spojení s  o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu ( ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

16. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanému prokazatelně vyplacenou jistinou 5 000 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 3 082 Kč, což činí částku 1 918 Kč. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích, poplatcích a o smluvních pokutách. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 4 237 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 4 237 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Soud žalobkyni přiznal zákonné úroky z prodlení z jistiny 1 918 Kč ode dne následujícího po dni, kdy dle žalobkyně mělo dojít k zesplatnění úvěru, tedy od 1. 4. 2021, přičemž žalovaný si musel být ze smlouvy vědom toho, že dlužnou jistinu má vrátit nejpozději do 31. 3. 2021 O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. tak, že soud zavázal žalovaného zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. , dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení je převážně úspěšný žalovaný, neboť žaloba byla vůči němu z větší části zamítnuta, a měl by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné ( ).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).