Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 331/2021-100
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci
žalobce: osobní údaje žalobce
se sídlem adresa žalobkyně,
právně zastoupeného advokátem Mgr. jméno příjmení,
se sídlem adresa,
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného,
v řízení o zaplacení 98 098,94 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 75 676 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši od 24.7.2021 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 22 422,94 Kč, úroku ve výši 21 886,44 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 060,79 Kč, úroku ve výši 12,9 % ročně z částky 94 098,94 Kč od 9.7.2021 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 94 098,94 Kč za dobu od 9.7.2021 do 23.7.2021 a úroku z prodlení z částky 18 422,94 Kč za dobu od 24.7.2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 7 337 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 75 676 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši od 24.7.2021 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 22 422,94 Kč, úroku ve výši 21 886,44 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 060,79 Kč, úroku ve výši 12,9 % ročně z částky 94 098,94 Kč od 9.7.2021 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 94 098,94 Kč za dobu od 9.7.2021 do 23.7.2021 a úroku z prodlení z částky 18 422,94 Kč za dobu od 24.7.2021 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 7 337 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 98 098,94 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 886,44 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 060,79 Kč, úrokem ve výši 12,9 % ročně z částky 94 098,94 Kč od 9.7.2021 do zaplacení a úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 94 098,94 Kč od 9.7.2021 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že účastníci řízení uzavřeli dne 4.6.2018 smlouvu o úvěru číslo jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výš 12,9 % ročně, a to počínaje dnem 20.7.2018 po 1 686 Kč měsíčně. Žalovaný neplnil své platební povinnosti řádně a včas, žalobce tedy v souladu s uzavřenou smlouvou vyzval žalovaného k okamžitému zaplacení dluhu dopisem ze dne 24.4.2020. Jelikož žalovaný dluh nevyrovnal, tento se stal splatným ke dni 16.6.2021. Ke dni 8.7.2021 dluh žalovaného činil 120 430,90 Kč, z toho 94 098,94 Kč na dlužné jistině, 4 000 Kč na poplatcích, 20 874,88 Kč na kapitalizovaném úroku a 1 457,08 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní výzvy.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora). Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Při jednání soudu dne 21.1.2022 žalobce písemně doplnil žalobní tvrzení. Nejprve žalobce zevrubným způsobem i s odkazem na judikaturu krajských soudů a Nejvyššího soudu upozornil, že aktuální znění zákona o spotřebitelském úvěru hovoří toliko o relativní neplatnosti úvěrové smlouvy a dále na obecná východiska relativní neplatnosti právních jednání. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 pak byl přijat za účinnosti již neplatného zákona o spotřebitelském úvěru. Dále žalobce uvedl, že si je své povinnosti zkoumat schopnosti klientů splácet úvěr vědom, tato se otiskuje v desítkách jeho vnitřních předpisů. Stalo se tak i v tomto konkrétním případu, kdy žalobce prověřil osobu žalovaného v bankovním registru BRKI, nebankovním registru NRKI, v interní databázi žalobce a insolvenčním rejstříku, z čehož vyplynulo, že žalovaný nemá jiné dluhy mimo žalobce. Co se týče příjmů žalovaného, tak žalobce vycházel z čestného prohlášení žalovaného ze dne 4.6.2018, kde tento uvedl, že disponuje příjmem 30 000 Kč. Co se týče výdajů, žalovaný uvedl, že náklady na jeho bydlení činí 1 000 Kč, ostatní výdaje 1 500 Kč, platby spoření 500 Kč. Žalobce však při užití svého scoringového modelu vycházel z částky výdajů 15 507 Kč. Po odečtení této částky od zjištěných příjmů je zřejmé, že žalovanému muselo zbývat dostatek finančních prostředků na splácení předmětného úvěru a dostatečná finanční rezerva. K úvěru bylo sjednáno také pojištění schopnosti splácet. Žalovaný řádně splatil celkem 14 splátek, vyhodnocení úvěruschopnosti tedy bylo provedeno řádně. Závěrem žalobce upozornil, že i spotřebitel má dle § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uvést všechny údaje pravdivé, opak by konečně mohl znamenat spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Při zmíněném jednání byl žalobce dále soudem dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. poučen, nechť doplní důkazy k prokázání skutečnosti, že se dostatečným způsobem zabýval schopností žalovaného splácet úvěr, když dosavadní důkazy tomuto závěru nesvědčí.
4. Žalobce v podání ze dne 17.2.2022 zevrubně zopakoval argumenty již shora uvedené, zejména pak co se týče relativní neplatnosti spotřebitelských smluv dle zákona o spotřebitelském úvěru. Dále žalobce upozornil, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů nemůže nadměrně zasahovat do soukromí klienta a nutit jej ke sdělování citlivých informací. Dále žalobce upozornil, že zákon o spotřebitelském úvěru nesmí být vykládán extenzivně a nesmí být výkladem práva soudem narušena rovnost účastníků řízení. Žalobce rovněž upozornil, že z judikatury a odborné literatury plyne, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů nemusí zjišťovat konkrétní informace o výdajích klientů, ale může používat ekonomické modely. Závěrem pak žalobce rovněž soudu vytkl, že poučení dle § 118a o.s.ř. o.s.ř. musí být vždy dostatečně konkrétní, v podstatě ušité účastníkovi a dané situaci na míru, přičemž v daném případě zůstalo poučení až příliš obecné.
5. Při jednání dne 25.2.2022 soud směrem k žalobci konstatoval, že Soudem konstatováno, že ani po dalším doplnění nelze mít za to, že bylo prokázáno, že by žalobce dostatečně zkoumal schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr. Z důkazů nevyplývá, že by byl zjištěn příjem žalovaného a alespoň rámcově jeho výdaje. Předložené důkazy v daném ohledu jsou buď vyhotoveny jednostranně, tedy pouhým prohlášením jedné či druhé strany sporu či jsou případně neurčité a nevěrohodné (náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně, dvě žádosti o úvěr ze stejného data avšak netotožného znění atp.). Právní zástupce žalobce k tomu uvedl, že již ničeho doplňovat nebude, závěrem navrhl žalobě vyhovět, když má s odkazem na již uvedená podání za to, že dostatečně prokázal zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a důvodnost nároku pak pramení z dalších provedených důkazů.
Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:
6. Z čestného prohlášení ze dne 4.6.2018 vyplynulo, že toto podepsal žalovaný ve vztahu k žalobci, přičemž zde žalovaný prohlásil určité skutečnosti a podrobnosti o svém zdravotním stavu.
7. Z účetního dokladu ze dne 4.6.2018 vyplynulo, že žalovanému bylo vyplaceno žalobcem 100 000 Kč.
8. Ze smlouvy o úvěru ze dne 4.6.2018 a jejího dodatku ze dne 30.11.2018 vyplynulo, že tato byla uzavřena mezi účastníky řízení, když jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč žalovanému ze strany žalobce. Žalovaný se zde zavázal předmětný úvěr splácet v měsíčních splátkách po 1 686 Kč spolu se sjednaným úrokem, dle dodatku pak po 1 776 Kč měsíčně. Jako nedílná součást smlouvy byly sjednány úvěrové podmínky, všeobecné obchodní podmínky a sazebník, které žalobce rovněž doložil, dále pak rovněž informace o úvěru, které oproti svému podpisu dne 4.6.2018 žalovaný obdržel.
9. Z listin y označené jako Kreditní informace vyplynulo, že tato byla vyhotovena dne 4.6.2018 žalobcem. Zde vyplynulo, že žalovaný nemá účet u žalobce v exekuci, není v insolvenčním řízení a není po splatnosti u žalobce. Dále, že u žalobce čerpá celkem tři úvěrové produkty, kde splácí měsíčně 150 Kč, resp. 2 347,95 Kč, resp. 26,97 Kč.
10. Z listin y označené jako Žádost o úvěr vyplynulo, že tuto dne 4.3.2018 podepsali účastníci řízení, přičemž žalovaný zde prohlásil, že je svobodný, má základní vzdělání, nemá druha či družku, bytové poměry označil jako„ ostatní“, nemá nezletilé děti, výdaje spojené s bydlením činí 1 000 Kč, ostatní výdaje činí 1 500 Kč a spoření 500 Kč. Dále žalobce doložil další verzi této listin y ze stejného dne, kde jsou uvedeny shodné údaje jako shora, přičemž v kolonkách u nákladů na bydlení a spoření není uvedeno nic.
11. Z historického výpisu z úvěrového účtu k předmětnému úvěru vyplynulo, že žalovanému bylo vyplaceno 100 000 Kč, jak je shora uvedeno, žalovaný následně uhradil 14 splátek, a to šest splátek po 1 686 Kč a osm splátek po 1 776 Kč.
12. Z předžalobní upomínky ze dne 19.7.2021 vyplynulo, že touto právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla písemnost odeslána dne 19.7.2021.
13. Z fragmentu výpisu z účtu žalovaného vyplynulo, že tomuto bylo dne 8.3.2018 poskytnuto 149 000 Kč a dne 4.6.2018 pak 100 000 Kč.
14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 100 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil před podáním žaloby žalobci celkem 24 324 Kč ve 14 měsíčních splátkách. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet, a to tak, že si opatřil dvě verze žádosti o úvěr a dále vypracoval shora uvedené kreditní informace. Dne 19.7.2021 žalobce odeslal žalovanému předžalobní upomínku.
15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
16. Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
17. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
18. Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
20. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.
23. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku ) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný čerpal 100 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
24. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru ), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.
25. Listin y doložené žalobcem ke zkoumání tzv. úvěruschopnosti jsou kusé, částečně protichůdné a také částečně nevěrohodné. Z doložených listin nevyplývá, že by žalobce ověřil byť jen jediný údaj uvedený v žádostech o úvěr. I když soud pomine dvě odlišné verze žádostí o úvěr, tak i verze komplexnější obsahuje bez dalšího zcela nevěrohodné údaje, a sice že žalovaný vydá na bydlení (o jehož povaze se z žádosti nelze kromě jeho kvalifikace jako„ ostatní“ nic dalšího dozvědět) 1 000 Kč a ostatní jeho výdaje činí 1 500 Kč. Již samotné uvedení takových údajů mělo žalobce vést ke zvýšené obezřetnosti a podrobnějšímu zkoumání příjmů a výdajů žalovaného. Žalovaný sice deklaroval poměrně obstojný příjem, nicméně tento nebyl nijak doložen a nejedná se na druhou stranu o příjem, který by nebylo možné i při nijak výrazně nadprůměrných výdajích každý měsíc zcela spotřebovat. Žalovaný zjevně disponoval bankovním účtem, soud pak považuje za určité nutné minimum, zvláště od samotné banky, aby provedla analýzu tohoto účtu za období alespoň několika měsíců nazpět, když bilance aktiv a pasiv na účtu může poskytnout poměrně věrohodný obrázek o majetkových poměrech spotřebitele. Přičemž o nedostatečné úvěruschopnosti nemusí svědčit jen závazky po splatnosti nebo debet na bankovním účtu, ale také skutečnost, že po určité období nezůstává dostatek finančních prostředků, byť se jedná o kladné hodnoty. Užití různých pravděpodobnostních modelů samozřejmě vyloučit nelze, nicméně každý případ je třeba posuzovat individuálně a zvláště u osob s nikoli výrazně nadprůměrnými příjmy počítat s tím, že výdaje mohou snadno přesáhnout výdaje obvyklé průměrné a pak ale při takovém příjmu atakovat mez jeho spotřebování. Není také nijak zřejmé, jaký konkrétní model měl být užit, jaká konkrétní vstupní data do tohoto byla zadána apod.
26. Skutečnost, že žalovaný byl po určitou dobu schopen úvěr splácet nebo zkrátka byl ve výsledku úvěruschopný, předně nijak nezbavuje žalobce povinnosti úvěruschopnost zkoumat. Žalovaný splatil celkem zhruba 25 000 Kč a není zřejmé, z jakých finančních prostředků se tak dělo, nelze automaticky uzavřít, že se tak dělo z důvodu jeho dostačujících majetkových poměrů, zvláště když v době tří předcházejících měsíců od žalobce obdržel z úvěrů zhruba 250 000 Kč. Stejně jako nelze automaticky uzavřít, že každý, kdo spotřebitelský úvěr přestal řádně splácet, nebyl úvěruschopný. Pokud žalobce upozorňoval, že nemůže nadměrně zasahovat do soukromí klienta, tak je jistě nutné dobře vážit povahu a hloubku získávaných informací, nicméně žalobci takovou činnost ukládá zákon a nezbývá mu, než se minimálně příjmy a výdaji klientů zabývat, přičemž i takové údaje lze z jistého úhlu pohledu považovat za citlivé a poskytovatelé spotřebitelských úvěrů by pak nemohli žádat v podstatě žádné informace. Je navíc s podivem, že žalobce argumentuje touto otázkou a přitom sám nechal žalovaného v rámci získání úvěru vyplnit zdravotní dotazník, kde se nachází řada údajů mající minimální vztah k otázce úvěruschopnosti (otázka přiznání invalidity, otázka, jak často byl žalovaný v poslední době léčen, délka jeho pracovních neschopností aj.).
27. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, dále nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).
28. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru ) ve formě námitky, jedná se tedy o tzv. relativní neplatnost, jak široce popisuje žalobce i s odkazem na judikaturu. Ústavní soud nicméně ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv, je tedy lhostejno, jaká verze zákona o spotřebitelském úvěru se vztahovala na případ posuzovaný v judikované věci. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ).
29. Účastníci řízení jsou si jistě v obecném měřítku rovni, konečně jako všichni lidé dle zásad českého i mezinárodního práva. Jde však o rovnost v samých základních právech či principech, resp. přístupu k nim, nicméně ze své podstaty si mnohé subjekty reálně rovné nejsou. K odstranění tohoto stavu pak slouží různé právní instrumenty a jedním z nich je i oblast spotřebitelského práva. Samotný princip zákona o úvěru či souvisejících předpisů počítá se specifickou situací, kdy je jeden ze subjektů právního vztahu zvýhodněn svou profesionalitou, finančním či jiným materiálním zázemím apod. Obdobně jako v jiných případech je pak na soudu, aby nikoli povahou slabšímu subjektu stranil, ale aby v rámci úřední povinnosti v případě nepřípustných ujednání, platnosti určitých právních jednání apod. tato moderoval či se zabýval jejich platností, aniž by to jedna ze stran namítala. Pokud soud dospěje k závěru, že v daném případě poskytovatel úvěru nesplnil své povinnosti pramenící ze zákona, tak výsledný závěr je pomyslnou sankcí za nesplnění povinností nikoli zvýhodňováním jedné ze stran sporu.
30. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu v kombinaci s § 580 odst. 1 občanského zákoníku za neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobce uhradil žalovanému 100 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Z provedených důkazů ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvou uhradil 24 324 Kč, zbývá tedy uhradit 75 676 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v předžalobní upomínce, která byla žalovanému odeslána dne 19.7.2021. Tuto je pak třeba považovat s odkazem na § 573 občanského zákoníku za doručenou třetí pracovní den od odeslání, tedy dne 22.7.2021. Jelikož pak žalovaný následující den bez odkladu neplnil, je od dalšího následujícího dne s úhradou v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku ). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku ), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.
31. Podle § 151 o.s.ř. o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobce, jenž zároveň doložil, že splnil podmínky stanovené § 142a o.s.ř. o.s.ř. (zaslání předžalobní výzvy). Náklady řízení na straně žalobce pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 4 905 Kč a náklady na právní zastoupení. Dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen „tarif “), náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 5 060 Kč za jeden úkon právní služby, když v daném případě advokát vykonal šest těchto úkonů (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, písemné podání ve věci samé – žaloba, doplnění žaloby a dvě účasti při jednání soudu). S ohledem na skutečnost, že v doložené předžalobní výzvě absentuje právní posouzení věci a také širší posouzení skutkové, je třeba takovou výzvu považovat za tzv. jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) tarifu a přiznat za ni odměnu poloviční, v daném případě tedy 2 530 Kč. Za každý úkon právní služby advokátu náleží rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 3 704 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobce tedy činí celkem 40 758 Kč (4 905 + 5 x 5 060 + 2 530 + 6 x 300 + 6 223). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 75 676 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 79 500,23 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 22 422,94 Kč s příslušenstvím, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 55 345,46 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 134 845,69 Kč tak představuje úspěch žalobce 59 %, úspěch žalovaného 41 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 18 % svých nákladů, z částky 40 758 Kč tedy ve výši 7 337 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.