Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 168/2021-34
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 35 380 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč ve dvaceti pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 26 500 Kč, úroku ve výši 10,45 % ročně jdoucího z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 2 187,91 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % jdoucího z částky 11 120 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč ve dvaceti pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 26 500 Kč, úroku ve výši 10,45 % ročně jdoucího z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 2 187,91 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % jdoucího z částky 11 120 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 35 380 Kč spolu s úrokem ve výši 10,45 % ročně jdoucím z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 187,91 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % jdoucím z částky 31 120 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru číslo anonymizováno číslo, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 13 měsíčních splátkách po 3 000 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 19 000 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, úplatu za poskytnutí úvěru a poplatky. Žalovaný však dohodnuté splátky neplatil řádně, respektive neuhradil ničeho, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 28. 6. 2019 zesplatnila. Žalobkyně se proto domáhá žalobou zaplacení částky 35 380 Kč, která je tvořena neuhrazenou jistinou v částce 20 000 Kč, úrokem za dobu poskytnutí úvěru v částce 11 120 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 4 380 Kč, smluvní pokutou v částce 11 000 Kč a vyčísleným zákonným úrokem za období do 20. 5. 2020 v částce 2 187,91 Kč, přičemž tato pohledávka byla ke dni datum v důsledku převodu části závodu společnosti právnická osoba převedena na společnost právnická osoba, IČO, se sídlem adresa. Žalovaný, ač byl žalobkyní před podáním žaloby ještě vyzván k úhradě předmětné pohledávky, žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom ze smlouvy o úvěru číslo – číslo ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty za postupované pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 18. 12. 2020 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem ze dne 18. 12. 2020 soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 13 splátkách po 3 000 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutou zápůjčku neuhradil ničeho. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je podnikatel a výše jeho měsíční příjmu činí 25 000 Kč a že výše jeho měsíčních výdajů činí 12 000 Kč. Žalobkyně má proto za to, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena a vyhodnocena správně.
11. S výše uvedeným názorem žalobkyně se soud v žádném případě neztotožňuje, ba právě naopak. Není smyslem zákona o spotřebitelském úvěru, respektive zákon o spotřebitelském úvěru nepožaduje od poskytovatele úvěru, aby provedl pouze formální úkony směřující ke zjištění příjmů a výdajů žadatele o spotřebitelský úvěr, ale předně po něm vyžaduje zjištění skutečných poměrů žadatele úvěr, a to jak na stránce příjmové, pak na stránce výdajové. Nestačí proto pouhé prohlášení žadatele o úvěr, například ohledně výše jeho výdajů. Na příjmové stránce je již docela zažitým pravidlem, že žadatel o úvěr svůj příjem dokládá, naproti tomu není zatím toto zvykem na stránce výdajové, kdy poskytovatelé spotřebitelských úvěrů zcela jednoznačně spoléhají pouze na prohlášení žadatele o úvěr, aniž by si tyto skutečnosti jakkoliv ověřili. Je přitom nabíledni, že se stále jedná o 2 misky téže váhy. Právní předchůdkyně žalobkyně proto poměry žalovaného zjistila naprosto nedostatečně, než aby z učiněných zjištění mohla provést racionální úsudek o tom, zdali je či není možno reálně očekávat vrácení spotřebitelského úvěru.
12. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.
13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 20 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti právnická osoba, resp. právnická osoba na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku , tedy že je v řízení aktivně legitimována.
14. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.
15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.