Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
15 C 34/2022-44
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 11 766,23 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od 20. 11. 2021 do zaplacení,
a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 466,23 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od 22. 6. 2021
do 19. 11. 2021, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 767 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od 20. 11. 2021 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 466,23 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od 22. 6. 2021 do 19. 11. 2021, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 767 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 28. 11. 2021 domáhala
po žalovaném zaplacení částky ve výši 11 766,23 Kč s příslušenstvím s odůvodněním,
že mezi účastníky byla dne 24. 5. 2021 uzavřena smlouva o úvěru číslo. Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit jednorázově nejpozději
do 21. 6. 2021. V případě dodržení data splatnosti měl žalovaný zaplatit věřiteli celkem
10 486,23 Kč. Vzhledem k prodlení žalovaného žalobkyně požaduje rovněž zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky 8 000 Kč za dobu od 22. 6. 2021 do 28. 11. 2021 v celkové výši 1 280 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
Mezi účastníky byla dne 24. 5. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo
ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaný jako spotřebitel se zavázal žalobkyni uhradit celkovou částku 10 486,23 Kč, a to nejpozději do 28 dnů od odeslání finančních prostředků z úvěru úvěrovanému (zjištěno ze smlouvy o úvěru
a z úvěrových podmínek).
K poměrům žalovaného bylo při uzavření úvěrové smlouvy zjištěno, že dosahuje příjmů v průměru přes 30 000 Kč čistého měsíčně, když doložil výplatní pásky od zaměstnavatele
za období od prosince 2020 do dubna 2021. Dále bylo zjištěno, že žalovaný již splácí další úvěr v čerpané výši 11 500 Kč. Žalobkyně se před uzavřením smlouvy nezabývala jinými údaji žalovaného, nebyly zjištěny jeho vyživovací povinnosti, spolu žijící osoby či jeho výdaje (zjištěno ze smlouvy o úvěru a z výplatních pásek).
Úvěr ve výši 8 000 Kč žalovaný čerpal dne 24. 5. 2021, kdy byla předmětná částka připsána
na účet označený žalovaným ve smlouvě (zjištěno ze smlouvy o úvěru a z potvrzení o platbě).
Dne 18. 11. 2021 právní zástupce žalobkyně žalovanému zaslal předžalobní výzvu ze dne
18. 11. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z výpisu z emailové korespondence).
4. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný
se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel
před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže
ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu
na své příjmy.
6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:
11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný doložil pouze své příjmy, jeho výdaji, spolu žijícími osobami či vyživovacími povinnostmi se však žalobkyně žádným způsobem nezabývala. Z těchto skutečností pak žalobkyně nemohla oprávněně dovodit schopnost žalovaného řádně splácet své závazky. Žalobkyně pak další skutečnosti ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani přes písemnou výzvu netvrdila a žádné další důkazy soudu nepředložila. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou
bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat
i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy
o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES,
o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření
k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku
23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje
za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku . Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení
§ 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá
na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 8 000 Kč. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný na předmětný úvěr žádnou částku neuhradil. Aktuální dlužná jistina tak činí 8 000 Kč. Žalovaný byl k zaplacení této částky poprvé vyzván dopisem ze dne 18. 11. 2021. Dne 19. 11. 2021 tak nastala splatnost dlužné jistiny
a od následujícího dne 20. 11. 2021 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 20. 11. 2021. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením
§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05 ). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 12 252,64Kč a žalobě bylo vyhověno pouze do co zaplacení částky 8 213,37 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 34,06 % z předmětu řízení. Žalobkyni vznikly v řízení náklady v celkové výši 2 252 Kč,
které představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, dále pak odměna za zastoupení advokátem ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva), 3 x režijní paušál po 100 Kč dle § 14b
vyhl. č. 177/1996 Sb. (když se jedná o návrh na ustáleném vzoru uplatňovaný opakovaně
touž žalobkyní ve skutkové a právně obdobných věcech viz rozhodnutí Ústavního soudu
I. ÚS 3923/11 ), a 21% DPH z odměny za zastoupení a režijního paušálu ve výši 252 Kč. Žalobkyni pak vzniklo právo na zaplacení části těchto nákladů řízení v poměru 34,06 %, tj. právo na zaplacení nákladů řízení ve výši 767 Kč O lhůtě plnění bylo opět rozhodnuto
dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. věta prvá jako obecné třídenní. Místo plnění nákladů řízení
pak je k rukám právního zástupce žalobkyně v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.