Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 337/2021-32
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 15.873 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 7.546 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 23.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Pro částku 8.327 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 148,29 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 15.873 Kč od 19.5.2021 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 7.546 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 23.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Pro částku 8.327 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 148,29 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 15.873 Kč od 19.5.2021 do zaplacení se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 15.873 Kč s úrokem z prodlení ve výši 148,29 Kč a ve výši 8,25% ročně z částky 15.873 Kč od 19.5.2021 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 22.12.2019 úvěrovou smlouvu. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek v chráněném internetovém prostředí. Při uzavírání smlouvy je ověřena indentita žadatele. V případě vyplacení úvěru na bankovní účet, musí být klientem odeslána 1 Kč na bankovní účet žalobce, případně zaslán výpis z účtu. V daném případě žalovaný zaslal kopii výpisu z účtu. Při uzavírání smlouvy žalobce zkoumal, zda má žalovaný u dalších společností jiné úvěry, zda tyto platí prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Zda má jiné závazky prostřednictvím registru SOLUS, v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobce posuzuje příjmovou a výdajovou stránku klienta a přezkoumává podstatné ukazatele, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč. K čerpání úvěru došlo 22.12.2019, kdy částka 15.000 Kč byla odeslána na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal k úhradě poskytnuté částky a poplatku za poskytnutí ve výši 495 Kč. Úvěr byl sjednán na 24 měsíců. Mezi účastníky byly sjednány volitelné služby za následující poplatky: poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč. Žalovaný uhradil dne 16.1.2020 částku 1.418 Kč, dne 18.2.2020 částku 1.459 Kč, dne 12.3.2020 částku 1.459 Kč, dne 22.5.2020 částku 1.559 Kč, dne 24.8.2020 částku 1.559 Kč se dostal do prodlení, proto byl žalobcem informován o výši dluhu a vyzván k jeho úhradě. Žalovanému byla účtována smluvní pokuta a účelně vynaložené náklady. Žalovanému byla zaslána výzva před zesplatněním celého úvěru, kde byl vyzván k úhradě dluhu a upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Ke dni 23.9.2020 byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k zaplacení celého úvěru včetně smluvní pokuty. Žalobce požaduje zaplacení částky 15.873 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 11.775 Kč, poplatků za bezpečnou splátku v výši 495 kč, úroků v celkové výši 2.205 Kč a smluvních pokut ve výši 1.398 Kč.
Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění.
V podání ze dne 14.2.2022 žalobce uvedl, že žalobce zjišťuje kreditní skóre, které zajišťuje oddělení úvěrových rizik. Posuzuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku, dále přezkoumává klientské informace o proměnných jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Vyvstává-li pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Žalobce kontroluje klienta v externích registrech (SOLUS a NRKI). Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vzal žalobce v úvahu následující skutečnosti: výši úvěru a výši měsíčních splátek 724 Kč – 1.459 Kč, splátky jiných úvěrů – 3.314 Kč, čistý měsíční příjem – 9.426 Kč, čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti – 35.000 Kč, měsíční výdaje domácnosti – 17.000 Kč, životní minima členů domácnosti – 3.410 Kč (1 dospělý). Stav (druh) a zdroj příjmů (zaměstnanec). Žalovaný nebyl nalezen v registru SOLUS a žalovaný neměl záznam v registru NRKI. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z listiny označené jako úvěrová smlouva ze dne 22.12.2019 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným. Žalovaný získal hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč splácet v 24 pravidelných měsíčních splátkách. Strany si sjednaly celkovou částku splatnou spotřebitelem ve výši 20.640 Kč. Roční úroková sazba byla stanovena na 49,10%.
Žalobce předložil kopii výpisu z účtu z právnická osoba, kdy kopie je nečitelná.
Podle výpisu proplacení smlouvy byla částka 15.000 Kč převedena dne 22.12.2019 na účet č. bankovní účet.
Z interního přehledu plateb žalobce soud zjistil, jakým způsobem žalovaný úvěr splácel. Žalovaný ve splátkách uhradil celkem částku 7.454 Kč.
V dopise ze dne 5.8.2020 žalobce vyzval žalovaného k okamžitému zaplacení částky 54.377 Kč s tím, že v případě dalšího prodlení bude nucen požadovat okamžité splácení celého úvěru včetně úroků, nákladů a sankcí.
V dopise ze dne 23.9.2020 žalobce vyzval žalovaného v důsledku jeho prodlení ke splacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy. Vyzval jej k zaplacení dlužné částky ve výši 14.475 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy.
Předžalobní výzvou k plnění ze dne 1.4.2021 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k uhrazení částky 15.873 Kč do 30 dnů od sepsání výzvy.
Ze zprávy právnická osoba soud zjistil, že účet číslo patří žalovanému a dne 23.12.2019 došlo k připsání částky 15.000 Kč na tento účet.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru dne 22.12.2019, kdy žalobce poskytl žalovanému dne 23.12.2019 částku ve výši 15.000 Kč. Žalovaný vzal na vědomí, že celková částka splatná spotřebitelem činí 20.640 Kč a zavázala se uhradit ji ve 24 měsíčních splátkách. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách řádně a včas neplnil a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 23.9.2020 od smlouvy odstoupil. Žalovaný zaplatil celkem částku 7.454 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě kreditního skóre, kdy je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Dle svého tvrzení žalobce vycházel z čistého měsíčního příjmu 9.426 Kč a čistého měsíčního příjmu ostatních členů domácnosti 35.000 Kč, výdajů domácnosti ve výši 17.000 Kč a životního minima členů domácnosti 3.410 Kč, dále splátky jiných úvěrů ve výši 3.314 Kč. Žalobce nahlédl do NRKI a SOLUS, kde nezjistil žádné skutečnosti, které by vznášely pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce nepředložil žádný doklad, potvrzující tvrzené příjmy žalovaného jeho ani ostatních členů domácnosti (předložený výpis z účtu je nečitelný). Žalobce neprověřil ani tvrzení žalovaného o výdajích domácnosti. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného, a ani ze smlouvy o úvěru nevyplývá, že by žalovaný své výdaje uváděl ani, že by je dokládal. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na využívání statistického modelu (který o skutečných výdajích žalovaného nevypovídá), aniž by je porovnal se skutečnými výdaji žalovaného. Žalobce tak zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, kdy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů uvedených žalovaným a proto při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnuté úvěry splatit, kdy se nezajímal o výdaje žalovaného. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 15.000 Kč (z výpis proplacení smlouvy a zprávy banky). Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a dalších poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 15.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 vydat. Z tvrzení žalobce a výpisu čerpání a splátek vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 7.454 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, tedy částku ve výši 7.546 Kč (15.000 Kč – 7.454 Kč) a pro zbývající požadovanou částku a úroky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 21.2.2022. Nárok se stal splatným 22.2.2022 a žalovaný se dostal do prodlení od 1 23.2.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 22.2.2022 v souladu s ustanovením nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 17.061,69 Kč (částku 15.873 Kč + úrok z prodlení 148,29 Kč + 1.040,40 Kč –úrok z prodlení 8,25% ročně z částky 15.873 Kč od 19.5.2021 do 4.3.2022) Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 7.570,20 Kč (částka 7.546 Kč + 24,20 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z 7.546 Kč 23.2.2022 do 4.3.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 44%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 56%. Poměr úspěchu tedy činí 12% ve prospěch žalovaného. Dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.