Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 409/2021-35
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 7 250 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do částky 3 324 Kč zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 000 Kč od 13. 4. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 595,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Řízení se co do částky 3 324 Kč zastavuje.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 000 Kč od 13. 4. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 595,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 8. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 7 250 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetu dne 12. 12. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 6 000 Kč. Žalovaný neuhradil jistinu ve výši 6 000 Kč, úrok ve výši 2 074 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 1 250 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. V podání doručeném soudu dne 17. 12. 2021 vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět s odůvodněním, že žalovaný v rámci smlouvy o revolvingovém úvěru naposledy čerpal částku 6 000 Kč dne 12. 12. 2018. Žalovaný neuhradil žádnou částku. Z opatrnosti žalobkyně v důsledku nedostatku podkladů týkajících se posouzení úvěruschopnosti a tedy možného neprokázání platnosti úvěrové smlouvy mění žalobu tak, že požaduje pouze částku ve výši 6 000 Kč jakožto zapůjčenou jistinu úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení od 26. 7. 2018 do zaplacení a dále nepožaduje žádné smluvené příslušenství ani úrok z úvěru ve výši 2 074 Kč, ani poplatek ve výši 1 250 Kč, a částku 6 000 Kč požaduje jako plnění poskytnuté bez právního důvodu. Na základě výše uvedeného bere žalobkyně žalobu zpět co do částky 2 074 Kč a co do částky 1 250 Kč a navrhuje, aby v této části bylo řízení zastaveno a aby soud přiznal žalobkyni částku 6 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 4. 2019 do zaplacení a na nákladech řízení částku 1 489 Kč. Soud proto v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní řízení v I. výroku rozsudku zastavil, a to bez souhlasu žalovaného, když žaloba byla zčásti vzata zpět ještě předtím, než bylo jednáno ve věci samé. Ve zbylé části pak soud žalobu projednal.
4. K jednání nařízenému na den 16. 3. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
5. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, loan application, potvrzení o provedení plateb, pravidelných měsíčních výpisů, 2x smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, předžalobní výzvy včetně podacího archu a OP.
6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
7. Ze smlouvy o revovingovém úvěru ze dne 12. 12. 2018 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně právnická osoba jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do limitu 35 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalovanému na účet č. bankovní účet uvedený ve smlouvě dne 12. 12. 2018 částku 6 000 Kč, a to pod variabilní symbol. Z výpisu z účtu zaslanému žalovanému soud zjistil, že věřitel stanovil splatnost mj. i jistiny na 12. 4. 2019. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 18. 12. 2019 soud zjistil, že společnost právnická osoba jako postupitel postoupila své pohledávky uvedené v příloze na společnost právnická osoba jako postupníka. Z přílohy soud zjistil, že předmětná pohledávka uvedená na stránce č. 210 na řádku 8909 byla postoupena na společnost právnická osoba Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 20. 12. 2019 soud zjistil, že společnost právnická osoba jako postupitel postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni jako postupníka. Z přílohy soud zjistil, že předmětná pohledávka uvedená na stránce č. 48 na řádku 2228 byla postoupena na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet dne 12. 12. 2018 částku 6 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o revolvingovém úvěru jakkoliv prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
9. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 6 000 Kč (6 000 Kč - 0 Kč). Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 3 324 Kč, by soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Protože však žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět, soud se již v řízení dále tímto nárokem nezabýval. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 6 000 Kč ode dne následujícího po dni 12. 4. 2019, kdy měl žalovaný dle výpisu z účtu vrátit jistinu, neboť má soud za to, že lze tento termín brát jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení.
10. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v II. výroku rozsudku, za její neúspěch zastavení řízení v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku, neboť žalovaný částečné zastavení řízení svým chováním nezavinil. Úspěch žalobkyně činí ke dni rozhodnutí soudu včetně přiznaného příslušenství 70 % původně žalované částky, její neúspěch 30 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 40 %. Soud proto přiznal žalobkyni 40 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v žalobkyní uplatňované výši 1 489 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 200 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky a 21% DPH. 40 % z částky 1 489 Kč činí 595,60 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).