Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
1 C 1/2022-40
Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 17 370,37 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 928,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 13 928,94 Kč od 7. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 3 441,43 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7,54 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 206,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 17 370,37 Kč od 27. 11. 2020 do 6. 12. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 3 441,43 Kč od 7. 12. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 29,9 % z částky 14 833,75 Kč od 27. 11. 2020 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 890 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 928,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 13 928,94 Kč od 7. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do částky 3 441,43 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7,54 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 206,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 17 370,37 Kč od 27. 11. 2020 do 6. 12. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 3 441,43 Kč od 7. 12. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 29,9 % z částky 14 833,75 Kč od 27. 11. 2020 do zaplacení zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 890 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce navrhl uložit žalované povinnost zaplatit mu částku 17 370,37 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 6. 2021 s účinností k témuž dni, je právním nástupcem společnosti právnická osoba Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 19. 3. 2020 se žalovanou smlouvu o půjčce číslo na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou půjčku splácet v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 572 Kč, první splátka byla splatná dne 19. 4. 2020 a každá další poté vždy k 19. dni v měsíci. Splátky měly být dle smlouvy hrazeny formou inkasa z účtu žalované, když žalovaná byla povinna zajistit, aby v den splatnosti byl na účtu dostatek disponibilních prostředků. Mezi bankou a žalovanou bylo sjednáno úročení ve výši 29,90 %, žalovaná se zavázala dále hradit poplatky dle aktuálního sazebníku poplatků. Dále se žalovaná zavázala v čl. 2 3. smlouvy hradit i poplatek za pojištění schopnosti splácet ve výši 32 Kč měsíčně. Žalovaná uhradila na předmětnou pohledávku celkem 1 071, 06 Kč. Žalovaná nehradila úvěr řádně a včas, banka ji písemně upozornila, aby stav napravila, následně v důsledku trvajícího porušení povinností ze smlouvy, především pro nesplácení úvěru, banka pohledávku žalované s účinností ke dni 26. 11. 2020 okamžitě zesplatnila dle bodu 7.1 a 2 Produktových podmínek. Žalovaná byla o tomto vyrozuměna dopisem a byla vyzvána k zaplacení zůstatku úvěru.
2. K výzvě soudu žalobce doplnil skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedl, že jeho právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (respektive zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o půjčce a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobce poukázal na to, že zákona ani judikatura nestanovuje, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, neurčuje kogentně, jaké konkrétní údaje a podklady musí věřitel shromáždit a jaké závěry jsou učiněny správně a jaké nikoli. Je na věřiteli, aby shromážděné podklady posoudil a sám z nich správný závěr dovodil. Poskytovatel úvěru musí v každém případě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti. Posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případně dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Žalobce dále poukázal na to, že Směrnice 2008/48 neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. Podle okolností se tedy může poskytovatel úvěru spokojit s informacemi od zájemce o úvěru nebo může dospět k závěru, že je nezbytné tyto informace ověřit. Z toho žalobce dovozuje, že dle čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a že neukládá poskytovateli povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Ze smlouvy o půjčce číslo ze dne 19. 3. 2020 soud zjistil, že se jí společnost právnická osoba zavázala poskytnout žalované půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a to v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 572 Kč splatných vždy k 19. dni v měsíci. Účastníci sjednali úrok ve výši 29,9 % ročně. Dle výpisu z účtu čerpala žalovaná úvěr ve výši 15 000 Kč dne 19. 3. 2020, uhradila celkem 1 071,06 Kč, jak vyplývá z platební historie. Dopisem ze dne 26. 11. 2020 oznámila banka žalované, že pro řádné nesplácení úvěru úvěr s účinností ke dni 26. 11. 2020 zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 16 727,40 Kč do 10 dnů od vyhotovení výzvy, tj. do 6. 12. 2020.
5. Posuzování úvěruschopnosti žalované ze strany právnická osoba, vyplývá z Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta ze dne 13. 3. 2020. Z uvedeného protokolu soud zjistil, že rozhodovací strategie banky posuzovala tzv. tvrdá KO kritéria – např. aktuální dluhy, exekuce, informace z externích úvěrových registrů (BRKI, NRKI, SOLUS), kdy žalovaná neměla záznam v insolvenčním rejstříku, v registrech BRKI a NRKI byla ohledně žalované zaznamenána jen pozitivní úvěrová historie a v rejstříku SOLUS nebyl zjištěn dluh po splatnosti. Žalovaná deklarovala příjem 12 000 Kč, banka jej ověřila s využitím statistického nástroje. Banka zohlednila výdaje žalované ve výši 11 374 Kč, z toho splátky stávajících úvěrů ve výši 3 120 Kč, výdaje na bydlení ve výši 3 479 Kč, na živobytí ve výši 4 775 Kč a ostatní výdaje 0 Kč. Z přílohy k tomuto protokolu soud zjistil, že žalovaná uvedla výši příjmu ze zaměstnání 12 000 Kč, měsíční splátky úvěrů 1 900 Kč, výdaje na živobytí 5 000 Kč, z úvěrových registrů vyplynulo splátkové zatížení žalované ve výši 3 120 Kč měsíčně, banka započetla výdaje na domácnost 3 479 Kč, životní náklady 3 550 Kč, výdaje na vyživované děti ve výši 1 225 Kč. Banka údaje vyhodnotila tak, že žalované na splátku nové půjčky a na nepředvídatelné výdaje zbývá celkem 626 Kč a byla tedy schopna úvěr ve splátkách po 572 Kč splácet. Žalované při takto zohledněných příjmech a výdajích zůstalo k dispozici po úhradě splátky úvěru 54 Kč. Žalovaná při uzavírání smlouvy nepředkládala jakékoli doklady o svých příjmech a výdajích.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi právnická osoba jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem dne 2. 6. 2021 je zřejmé, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky z 8. 6. 2021 je zřejmé, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 16. 6. 2021 a jeho odeslání žalované bylo doloženo příslušným podacím lístkem.
7. V právní rovině dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 , občanský zákoník (dále jen „o.z. “). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Žalobcova aktivní procesní legitimace je dána ustanovením § 1879 a násl. o. z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 , 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb. , a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020 .
9. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce, respektive jeho právní předchůdce, splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedůsledně zkoumal úvěruschopnost žalované, neboť žádným způsobem neověřoval její příjmy ani výdaje, nýbrž se spokojil jen s tím, co žalovaná uvedla v žádosti o úvěr. Žalobce si ověřil pouze údaje dostupné v externích úvěrových rejstřících, kdy zjistil, že žalovaná nemá žádné splátky úvěrů po splatnosti. Pokud jde však o příjmy a výdaje žalované, spolehl se jen na údaje, které uváděla žalovaná, aniž by je jakkoli ověřoval. Jednoduché ověření (např. výplatními páskami, pracovní smlouvou, výpisem z běžného účtu, či SIPO) nelze dle názoru soudu nahradit statistickými nástroji, neboť statistické údaje nevypovídají o konkrétní situaci konkrétního žadatele o úvěr. Již skutečnost, že ze závěrů vycházejících z údajů, s kterými právní předchůdce žalobce počítal (když soud zdůrazňuje, že nebyly nijak ověřené), vyplývalo, že žalované bude zbývat na případné další výdaje (oblečení, doprava, telefon apod. pro sebe o pro vyživované dítě) měsíčně částka 54 Kč, měla právního předchůdce žalobce vést k větší opatrnosti a vyžádat si doklady o příjmech a výdajích žalované. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro poskytovatele úvěru povinnost řádně posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. V případě, že poskytovatel úvěru tak, jako v tomto případě právní předchůdce žalobce, vyjde z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, potom nesplní povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr. Je nezbytné, aby poskytovatel úvěru (právní předchůdce žalobce) získal od žadatele o úvěr (od žalovaného) údaje ohledně výše příjmů a výši jeho výdajů a tyto skutečnosti ověřil. Soud nepožaduje ke splnění této povinnosti detektivní pátrání, ke splnění této povinnosti by postačilo alespoň vyžadovat výpis z běžného účtu či SIPO (je-li placeno v hotovosti), z nichž by bylo přinejmenším zřejmé, jaké trvalé příkazy má žadatel o úvěr nastavené a jaké má další výdaje. Příjmy bylo možné doložit pracovní smlouvu či výplatními páskami. Tyto doklady by osvětlily, zda příjmy a výdaje, které žalovaná uvedla, odpovídají skutečnosti či nikoli. Právní předchůdce žalobce se však spokojil jen s deklarovanými údaji o příjmech a výdajích. Jelikož právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru neověřil žádným způsobem příjmy ani výdaje žalované, nemohl řádně zhodnotit, zda po odečtení výdajů od příjmů bude nebo nebude žalovaná schopna úvěr splácet.
10. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná.
11. Na straně žalované vzniklo ve smyslu 2 991 občanského zákoníku bezdůvodné obohacení, a je proto povinna vydat to, o co se obohatila, tedy poskytnuté finanční prostředky. Žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, žalovaná uhradila částku 1 071,06 Kč, a je proto povinna uhradit žalobci částku 13 928,94 Kč (15 000 Kč – 1 071,06 Kč), a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 13 928,94 Kč od 7. 12. 2020 do zaplacení. Žalovaná se dostala do prodlení tím, že přes výzvu právního předchůdce žalobce, která byla včleněna do oznámení o zesplatnění úvěru, tedy do dopisu ze dne 26. 11. 2020 ve lhůtě k plnění, která byla stanovena v délce 10 dnů, tj. do 6. 12. 2020, žalobci nevrátila to, oč se obohatila. Soud proto uložil žalované uhradit žalobci částku 13 928,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku, tj. ve zbytku žalované jistiny 3 441,43 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení, smluvního úroku a rozdílu mezi přiznaným a zamítnutým úrokem z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Míru úspěchu žalobce ve věci lze vyjádřit 80 %, žalovaná byla úspěšná ve 20 % předmětu řízení. Žalobce má proto právo na náhradu nákladů řízení z 60 % (80 % – 20 %). Náklady řízení tvoří odměna za zastoupení žalobce ve výši 3 320 Kč, a to za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a sepis žaloby) při odměně po 300 Kč za jeden úkon dle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu. Za tyto úkony náleží žalobci paušální náhrada po 100 Kč dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu. Za účast u jednání soudu dne 2. 3. 2022 náleží žalobci odměna ve výši 1 820 Kč dle § 14b odst. 3 , § 7 bodu 5 advokátního tarifu, když soud vycházel z tarifní hodnoty 17 370,37 Kč, a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč dle § 14b odst. 3 , odst. 5 písm. b) advokátního tarifu Náklady řízení jsou tak představovány součtem shora uvedených částek, tedy ve výši 3 320 Kč, které soud v souladu s § 137 odst. 3 o.s.ř. zvýšil o náhradu za DPH ve výši 21 %, neboť zástupce žalobce je plátcem DPH. Náklady řízení jsou dále tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč, celkem tedy činí částku 4 817,20 Kč. 60 % z této částky dosahuje 2 890 Kč. Podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 890 Kč k rukám žalobcova zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení rozsudku ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích.
Pokud by podle tohoto rozsudku nebylo plněno řádně a včas, může být k návrhu soudem vykonán.