Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 402/2021-27
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 119.572,51 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná celé jméno žalované je povinna zaplatit žalobci částku 111.852 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 9.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 7.720,51 Kč, pro úrok ve výši 8.002,49 Kč, úrok ve výši 13,99% ročně z částky 119.572,51 Kč od 1.9.2021 do zaplacení a pro úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 119.572,51 Kč od 1.9.2021 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 22.168,30 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení, příjmení obec a číslo, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci částku 111.852 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 9.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 7.720,51 Kč, pro úrok ve výši 8.002,49 Kč, úrok ve výši 13,99% ročně z částky 119.572,51 Kč od 1.9.2021 do zaplacení a pro úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 119.572,51 Kč od 1.9.2021 do zaplacení zamítá. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 22.168,30 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 119.572,51 Kč s úrokem ve výši 8.002,49 Kč a ve výši 13,99% ročně z částky 119.572,51 Kč od 1.9.2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 119.572,51 Kč od 1.9.2021 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že právní předchůdce žalobce (právnická osoba anonymizována dvě slova dále jen banka) dne 19.10.2020 vyhověla žádosti o klasickém úvěru. Akceptací žádosti došlo mezi bankou a žalovanou k uzavření smlouvy o úvěru. Banka se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 120.000 Kč a žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 13,99% ročně v pravidelných 84. měsíčních splátkách po 2.470 Kč. Banka úvěr žalované poskytla. Žalovaná splátky nezasílala řádně a včas. Vzhledem k porušení smluvních podmínek přistoupila banka dne 31.8.2021 k zasplatnění úvěru. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 119.572,51 Kč a z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8.002,49 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15.9.2021 došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu, kde ji upozornil na uplatnění svého nároku u příslušného soudu.
Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek postoupila právnická osoba anonymizována tři slova na žalobce pohledávku vzniklou z titulu smlouvy číslo. Dopisem ze dne 21.9.2021 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalované.
V podání ze dne 7.2.2022 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel z informací poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr. Mezi tyto informace patří jméno a příjmení, adresa trvalého pobytu, OP, rodinný stav, způsob bydlení, stáří bankovního účtu, údaje o zaměstnavateli, pozice v zaměstnání, čistý měsíční příjem ve výši 20.000 Kč. Právní předchůdce žalobce dále provedl kontrolu v interních systémech a pomocí dotazu v systému SOLUS, vše bez nálezu. Žalobce má za to, že jeho právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti postupoval dostatečně zodpovědně, odborně a zcela v souladu se zákonem a zároveň s péčí, kterou po něm bylo možné rozumně požadovat. Právní předchůdce žalobce žalované dne 27.10.2020 jednorázově převodem na účet poskytl žalované částku 110.049,59 Kč, částkou 9.950,41 Kč byl doplacen úvěr číslo. Žalovaná uhradila celkem částku 8.148 Kč.
Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalované byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
V žádosti pro posouzení žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má 3 vyživované děti ve společné domácnosti (10,11 a 17let) způsob bydlení – nájemník, uvedla zaměstnavatele, profesi a nástup do zaměstnání (9/2017). Čistý měsíční příjem uvedla ve výši 20.000 Kč.
Podle dotazu do registrů NRKI a NRKI má žalovaná 2 úvěry, Podle dotazu z registru SOLUS – žalovaná nenalezena v Solusu.
Podle výpisu z účtu žalované v období 1.7.2020 až 30.9.2020 činil počáteční zůstatek – 475,66 Kč a konečný zůstatek – 1.177,13 Kč. Mzdu žalované činila částka 21.312 Kč, 21.553 Kč, 20.374 Kč.
Z žádosti/smlouvy o klasickém úvěru číslo ze dne 19.10.2020 soud zjistil, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou. Celkovou výši úvěru činila částka 120.000 Kč. Žalovaná se zavázala hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 2.470 Kč vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17.11.2020. Strany si sjednaly roční úrokovou sazbu ve výši 13,99%. Ve smlouvě je uveden přehled finančních důsledků nesplácení úvěru včetně smluvní pokuty za prodlení se splácením úvěru. Smlouva je podepsána žalovanou.
V dopise ze dne 27.10.2020 bylo žalované sděleno, že její žádost o poskytnutí úvěru byla schválena a úvěr 120.000 Kč byl převeden na její účet č. bankovní účet.
Z výpisu z úvěru číslo soud zjistil, jakým způsobem žalovaná úvěr splácela. Žalovaná na splácení úvěru uhradila ke dni 20.7.2021 částku 8.148 Kč. Ke dni 20.7.2021 dlužná částka činila 127.575 Kč.
V dopise ze dne 26.7.2021 právní předchůdce žalobce oznámil žalované, že vzhledem k prodlení se splácením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy a vyzval ji k úhradě dlužné částky ve výši 127.575 Kč, která se stala splatná ke dni 31.8.2021.
Dopisem ze dne 21.9.2021 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce.
Výzvou ze dne 27.9.2021 vyzval právní zástupce žalobce žalovanou k zaplacení dluhu a současně byla žalovaná upozorněna na možnost podání žaloby.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce výše uvedenou smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 120.000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet. Částku 110.049,59 Kč převedl právní předchůdce žalobce žalované jednorázově na její účet a částkou 9.950,41 Kč byl doplacen úvěr číslo. Protože žalovaná neplnila podmínky uzavřené smlouvy řádně a včas, právní předchůdce žalobce v souladu s uzavřenou smlouvou dopisem ze dne 26.7.2021 zesplatnil celý dluh najednou ke dni 21.8.2021. Právní předchůdce žalobce požadoval uhradit po žalované dlužné splátky ve výši 14.820 kč, nesplacenou jistina ve výši 111.190 Kč, smluvní pokutu ve výši 766 Kč a náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 800 Kč. Pohledávka za žalovanou z předmětného úvěru byla postoupena žalobci, což bylo žalované oznámeno.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to z důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr právní předchůdce žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka, výpisy z registrů a výpisem z účtu v období od 1.7.2020 do 30.9.2020. Žalobce neuvedl, jaké konkrétní informace právní předchůdce získal z předložených dokladů. Žalovaná uvedla svůj čistý měsíční příjem ve výši 20.000 Kč měsíčně, které si právní předchůdce žalobce ověřil z výpisu z účtu žalované za 3 měsíce. Pokud jde o závazky žalované žalobce zjistil z registru 2 úvěry. Pokud jde o náklady a výdaje žalované soudu nebyl předložen žádný doklad, potvrzující výdaje žalované, a ani z žádosti o úvěr nevyplývá, že by je žalovaná předkládala. Z výpisu z účtu vyplývá, že na počátku období 1.7.2020 byla žalovaná v mínusu 475,66 Kč a na konci období 30.9.2020 byla žalovaná v mínusu 1.177,13 Kč. Soud má za to, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, kdy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů v žádosti a nezajímal se o výdaje žalované. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěry v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil její schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky v celkové výši 188.832 Kč splatit, kdy vycházel pouze z tvrzení žalované, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno (tvrzením žalobce), že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 120.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a smluvních pokut. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 120.000 Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byla žalovaná povinna podle § 2991 odst.1 obč.zák. vydat. Z tvrzení žalobce a výpisu z úvěru vyplývá, že žalovaná zaplatila částku 8.148 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 111.852 Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 7.2.2022. Nárok se stal splatným 8.2.2022 a žalovaná se dostala do prodlení od 9.2.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 9.2.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 141.205 Kč (částku 119.572,51 Kč + úrok ve výši 8.002,49 Kč + 8.478,60 Kč – úrok ve výši 13,99% ročně z částky 119.572,51 Kč od 1.9.2021 do 4.3.2022, + úrok z prodlení ve výši 5.151,40 Kč – 8,5% ročně z částky 119.572,51 Kč od 1.9.2021 do 4.3.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 112.716,10 Kč (jistina – 111.852 Kč + 864,10 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z 111.852 Kč od 9.2.2022 do 4.3.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 80%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 20%. Poměr úspěchu tedy činí 60% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 5.979 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá předžalobní výzva a účast na jednání soudu dne 4.3.2022) po 5.900 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.), čtyři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá předžalobní výzva a účast na jednání soudu dne 4.3.2022) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada cestovních výdajů zástupce žalobce za cestu k jednání soudu obec - obec a zpět osobním automobilem ve výši jedné třetiny 593,52 Kč (základní náhrada ve výši 1.052,80 Kč při ujetých 224 km x 4,70 Kč, náhrada za spotřebované pohonné hmoty ve výši 727,80 Kč při ujetých 224 km, prům. spotřebě 9 l a ceně paliva 36,10 Kč dle vyhl. 511/2021Sb.), náhrady za promeškaný čas zástupce žalobce při cestě k jednání z obec do obec a zpět za 6 půlhodiny po 100 Kč ve výši jedné třetiny 200 Kč (dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 5.374,60 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem 36.947,16 Kč z toho 60% činí částka 22.168,30 Kč, kterou soud žalobci přiznal. Podání právního zástupce žalobce ze dne 7.2.2022 soud nepovažoval za řádný a účelný úkon ve věci, kdy právní zástupce žalobce reagoval na výzvu soudu k doplnění žalobních tvrzení (skutečnosti, které uvedl a důkazy, které předložil, měly být již součástí žaloby). 4. března 2022 nákladů řízení, které nebyly vynaloženy účelně nelze přiznat (§ 142 odst.1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.