Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 320/2021-100
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 48.085,76 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná celé jméno žalované povinna zaplatit žalobci částku 32.957,09 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 16.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 15.128,67 Kč, úrok ve výši 5.188,68 Kč, úrok ve výši 22,68% ročně z částky 43.242,76 Kč od 26.2.2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 1.254,21 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 43.242,76 Kč od 26.2.2020 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná [celé jméno žalované] povinna zaplatit žalobci částku 32.957,09 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 16.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 15.128,67 Kč, úrok ve výši 5.188,68 Kč, úrok ve výši 22,68% ročně z částky 43.242,76 Kč od 26.2.2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 1.254,21 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 43.242,76 Kč od 26.2.2020 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 48.085,76 Kč s úrokem ve výši 5.188,68 Kč a 22,68% ročně z částky 43.242,76 Kč od 26.2.2020 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 1.254,21 Kč a 10% ročně z částky 43.242,76 Kč od 26.2.2020 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že právní předchůdce žalobce právnická osoba (dále jen banka) uzavřela s žalovanou dne 3.1.2018 smlouvu o revolvingovém úvěr a užívání kreditní karty, kde se banka zavázala poskytnout žalované úvěr do výše úvěrového limitu 45.000 Kč Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách a to jak jistinu, úroky a poplatky v souladu se smlouvou a podmínkami. Minimální měsíční splátka byla stanovena jako 5% čerpaného úvěru. Svůj závazek splnila a otevřela žalované úvěrový účet a vydala kreditní kartu. Svou povinnost nesplnila a nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas. Banka využila svého práva a prohlásila úvěr dopisem ze dne 30.6.2019 za okamžitě splatný v celé výši. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 43.242,76 Kč, smluvního úroku z dlužné jistiny ve výši 5.188,68 Kč, smluvních poplatků ve výši 4.843 Kč a z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8.002,49 Kč. Žalobce dále požaduje příslušenství pohledávky, které se skládá a úroků a úroků z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.2.2020 došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu, kde ji upozornil na uplatnění svého nároku u příslušného soudu.
Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek postoupila právnická osoba na žalobce pohledávku vzniklou z titulu smlouvy číslo. Dopisem ze dne 28.2.2020 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalované.
V podání ze dne 8.2.2022 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých klientem v žádosti o vydání kreditní karty ze dne 3.1.2018. Žádost žalované byla hodnocena individuálně, kdy byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. V případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který na klientovi přichází na jeho běžný účet u MMB, v tomto případě byl příjem ve výši 13.865 Kč. Klient zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti 52.000 Kč. Banka porovnávala příjem a výdaje klienta na základě historických dat ČSÚ. Výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti měla žalovaná v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 6.279,69 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient neměl v době podání žádosti žádné závazky. Konkrétní přehled čerpání a splácení žalobce dokládá v platební historii, ve které je vidět zápočet všech splátek.
Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalované byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
V žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty žalovaná uvedla, že je svobodná, druh bydlení – družstevní byt, uvedla zaměstnavatele, a průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce – 13.865 Kč. Dále uvedla celkový čistý měsíční příjem domácnosti 52.000 Kč, počet zdrojů příjmu 2. Ostatní nezbytné měsíční náklady 0 Kč, počet vyživovaných osob 1.
Ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo ze dne 3.1.2018 soud zjistil, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou. Úvěrový rámec činila částka 45.000 Kč, celková částka splatná spotřebitelem 51.386,64 Kč. Žalovaná se zavázala hradit pravidelné měsíční splátky minimálně 2% z čerpaného úvěru, roční úroková sazba dle úrokového lístku – 22,99%, RPSN 28,37%.
Z výpisů ke kreditní kartě a z platební historie soud zjistil, jakým způsobem žalovaná úvěr čerpala a jakým způsobem úvěr splácela. Žalovaná vyčerpala celkem částku 53.340,20 Kč. Žalovaná na splácení úvěru uhradila ve splátkách celkem 20.383,11 Kč.
V dopise ze dne 1.7.2019 právní předchůdce žalobce oznámil žalované, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek banka svou pohledávku zesplatňuje z důvodu prodlení s placením minimální splátky o více než 30 dní. Dluh žalované ke dni 1.7.2019 činí 53.527,44 Kč z toho 4.843 Kč poplatky a 5.441,68 Kč úroky. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu do 15.7.2019.
Dopisem ze dne 28.2.2020 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce.
Výzvou ze dne 31.3.2020 vyzval právní zástupce žalobce žalovanou k zaplacení dluhu a současně byla žalovaná upozorněna na možnost podání žaloby.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala revolvingový úvěr v celkové výši 53.340,20 Kč. Žalovaná svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnila a z toho důvodu právní předchůdce žalobce dopisem ze dne 1.7.2019 dluh zesplatnil. Úvěr se tak stal splatný ke dni 1.7.2019. Žalovaná zaplatila celkem částku 20.383,11 Kč. Pohledávka za žalovanou z předmětného úvěru byla následně postoupena žalobci, což bylo žalované oznámeno.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- právnická osoba GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr právní předchůdce žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka, výpisy z registrů a příjmu, který klientovi přicházel na běžný účet (ten však soudu předložen nebyl). Žalobce neuvedl, jaké konkrétní informace právní předchůdce získal z předložených dokladů. Žalovaná uvedla svůj čistý měsíční příjem ve výši 13.865 Kč měsíčně a příjem domácnosti 52.000 Kč, kdy nebylo uvedeno, zda a případně jak si je právní předchůdce žalobce ověřil. Pokud jde o závazky žalované, žalobce uvedl, že žalovaná měla závazky s celkovou výší splátek 6.279,69 Kč. Pokud jde o náklady a výdaje žalované v žádosti byla uvedena 0 Kč a soudu nebyl předložen žádný doklad, potvrzující výdaje žalované, a ani z žádosti o úvěr nevyplývá, že by je žalovaná předkládala. Výpisy z účtu žalované soudu předloženy nebyly. Soud má za to, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, kdy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů v žádosti a nezajímal se o výdaje žalované. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěry v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil její schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky splatit, kdy vycházel pouze z tvrzení žalované, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno (z výpisů ke kreditní kartě a z platební historie), že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 53.340,20 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků a poplatků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 53.340,20 Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaná povinna podle § 2991 odst. 1 vydat. Z výpisů ke kreditní kartě a z platební historie vyplývá, že žalovaná na úhradu úvěru zaplatila celkem částku 20.383,11 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 32.957,09 Kč (53.340 – 20.383) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 14.2.2022. Nárok se stal splatným 15.2.2022 a žalovaná se dostala do prodlení od 16.2.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 16.2.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 22.621,71 Kč (částku 14.638,32 Kč + úrok 835,35 Kč + 4.060,30 Kč – úrok 16,1% ročně z částky 12.208,32 Kč od 21.10.2019 do 12.11.2021 + úrok z prodlení 63,84 Kč + 3.023,90 Kč – úrok z prodlení 10% ročně z částky 14.638,32 Kč od 21.10.2019 do 12.11.2021). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 11.058,20 Kč (jistina – 10.994,20 Kč + 64 Kč – úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z 10.994,20 Kč od 19.10.2021 do 12.11.2021). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 48,9%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 51,1%. Poměr úspěchu tedy činí 2,2% ve prospěch žalovaného. Dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 83.101,65 Kč (částku 48.085,76 Kč + úrok 5.188,68 Kč + 19.829,80 Kč – úrok 22,68% ročně z částky 43.242,76 Kč od 26.2.2020 do 4.3.2022 + úrok z prodlení 1.254,21 Kč – úrok z prodlení 10% ročně z částky 43.242,76 Kč od 26.2.2020 do 4.3.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 33.137,39 Kč (jistina – 32.957,09 Kč + 180,30 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z 32.957,09 Kč od 16.2.2022 do 4.3.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 40%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 60%. Poměr úspěchu tedy činí 20% ve prospěch žalované. Podle obsahu spisu žalované žádné náklady řízení nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.