Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 226/2021-48
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 47 352,31 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 658,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 26. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 693,52 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 764,99 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 203,25 Kč, úroku ve výši 20,90 % ročně z částky 46 519,31 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 15. 4. 2020 do 25. 8. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 860,52 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 658,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 26. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 693,52 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 764,99 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 203,25 Kč, úroku ve výši 20,90 % ročně z částky 46 519,31 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 15. 4. 2020 do 25. 8. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 860,52 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 47 352,31 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum„ smlouvu o půjčce na kliknutí“ a na základě této smlouvy poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal tyto finanční prostředky společně s úrokem ve výši 20,90 % ročně a dalšími poplatky splatit v pravidelných měsíčních splátkách. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že nebyla účastníkem této smlouvy, tudíž nezná konkrétní okolnosti předcházející jejímu uzavření a navrhla, aby soud vyzval ke sdělení a prokázání skutečností týkajících se způsobu ověření úvěruschopnosti žalovaného jejího právního předchůdce. Právní předchůdce žalobkyně k následnému dotazu soudu sdělil, že vycházel z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, z průměrných obratů na účtu žalovaného za období čtyř měsíců předcházejících uzavření smlouvy a z porovnání příjmů žalovaného s jeho výdaji odhadnutými na základě historických dat Českého statistického úřadu. Provedl rovněž kontrolu žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku apod., z nichž nebyly zjištěny žádné další závazky žalovaného. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a dostal se do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru ke dni 10. 3. 2020. Zažalovaná částka pak sestává z dlužné jistiny ve výši 46 519,31 Kč a z poplatků ve výši 833 Kč. Příslušenství je představováno kapitalizovaným úrokem ve výši 6 764,99 Kč, úrokem ve výši 20,90 % ročně z částky 46 519,31 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 203,25 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 46 519,31 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listin předložených žalobkyní má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla na žádost žalovaného uzavřena„ anonymizováno 5 slov“ číslo, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 20,90 % ročně v 96 měsíčních splátkách po 1 075,89 Kč. K uzavření smlouvy došlo za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy podpis žalovaného byl nahrazen certifikačním kódem, a to poté, co žalovaný převzal kódy k přihlášení ke svému účtu, které měly být následně využívány společně s mobilním elektronickým klíčem SMS, jak je zřejmé z doloženého protokolu podepsaného žalovaným. O akceptaci žádosti o úvěr byl žalovaný ze strany právního předchůdce žalobkyně informován dopisem ze dne datum. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně a Ceník produktů a služeb.
4. Právní předchůdce žalobkyně dále doložil výpisy z účtu žalovaného za období od 6. 9. 2017 do 31. 12. 2017, na nichž jsou viditelné pravidelné částky zasílané na tento účet ze strany právnická osoba anonymizována dvě slova označené jako výplata, záloha na výplatu nebo doplatek výplaty.
5. Dle doloženého výpisu z úvěrového účtu žalovaného žalovaný uhradil v souvislosti s poskytnutým úvěrem právnímu předchůdci žalobkyně celkovou částku 19 341,21 Kč.
6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným vzniklá z titulu shora uvedené smlouvy postoupena na právnická osoba, anonymizováno, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 28. 5. 2020, a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2020, který byl dle doloženého seznamu odeslán téhož dne a v němž byl žalovaný zároveň vyzván k neprodlené úhradě dluhu. Dále byl žalovaný k úhradě dluhu vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 21. 8. 2020.
7. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Předmětná smlouva o úvěru pak měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný elektronický podpis tvořený zadáním jedinečného certifikačního kódu v chráněném webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně, kam měl na základě přidělených kódů přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný elektronický podpis postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 ICm 4495/2014 ze dne 28. 1. 2016 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně 33 Icm 547/2016 ze dne 5. 6. 2017).
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
13. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
18. Co se týče příjmů žalovaného, u těch lze mít za to, že byly ze strany právního předchůdce žalobkyně ověřeny prostřednictvím výpisů z bankovního účtu vedeného u právního předchůdce žalobkyně, neboť na tento účet docházely pravidelné platby, u nichž bylo možno dovodit, že jde o příjmy žalovaného ze zaměstnání. Pokud jde o výdaje žalovaného na stravování, ošacení, drogerii apod., tak u těchto výdajů lze připustit, aby právní předchůdce žalobkyně vycházel z údajů zjištěných na základě statistických dat. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce a které zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii, apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci zahrnující rovněž přijaté závazky a jejichž výši je třeba vždy řádně zjišťovat a ověřovat. O výši nákladů žalovaného na bydlení se však právní předchůdce žalobkyně zjevně nijak nezajímal a jejich výši nelze vyčíst ani z doložených výpisů z účtu. Dále právní předchůdce žalobkyně nedoložil ani výpisy z příslušných registrů, v nichž měl provést lustraci žalovaného za účelem zjištění výše dalších případných závazků.
19. Na základě těchto zjištění soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
22. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
24. Jelikož žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr celkovou částku 19 341,21 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 30 658,79 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). Soud proto vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla i výzva k okamžité úhradě dluhu a které bylo odesláno dne 19. 8. 2020. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku, který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalovanému toto oznámení doručeno dne 24. 8. 2020 a úhradu byl tak povinen provést dne 25. 8. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 26. 8. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat po žalovaném zaplacení úroku z prodlení. Ten žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 11. 3. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 26. 8. 2020, tj. 8,25 % ročně. Co do zbývající částky 16 693,52 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 6 764,99 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 203,25 Kč, co do úroku ve výši 20,90 % ročně z částky 46 519,31 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 15. 4. 2020 do 25. 8. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 860,52 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 658,79 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 81 888,01 Kč (pro účely výpočtu úspěchu ve věci soud úroky a úroky z prodlení kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 15. 3. 2022), přičemž jí bylo soudem přiznáno 34 587,94 Kč. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný a ten by měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.